Co nikdo neměl slyšet: Co odhalila rekonstrukce záznamů z procesu s Rudolfem Slánským

Vše začalo v březnu 2018 ve zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech nečekaným objevem čtrnácti plechových a šesti dřevěných beden s filmovým a zvukovým záznamem z inscenovaného soudního procesu s takzvaným vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským.

Dokumentarista a publicista Marek Janáč v reakci na nález přišel s projektem Politické procesy, který si vzal za cíl nejen přepsat a zdigitalizovat nalezené filmové záběry, ale stejně tak zpřístupnit a vzájemně porovnat i ostatní dochované auditivní a textové záznamy procesu. Po sedmi desetiletích můžeme poprvé nahlédnout za kulisy toho, co se u Státního soudu v Praze na Pankráci mezi 20. a 27. listopadem 1952 skutečně odehrálo. 

Prostříhaný záznam

Desítky let nabízela veřejnosti nejucelenější obraz o soudu se Slánským takzvaná hnědá kniha (pojmenovaná podle barvy přebalu), kterou ve chvatu již těsně po procesu vydal komunistický režim. Oficiálně mělo jít o doslovný přepis dění. Jak ovšem zjistil tým Marka Janáče, kniha je o 27 % kratší než dochované audiozáznamy ze soudní síně pořízené pro státní moc zaměstnanci Československého rozhlasu.

„Komentovaný sestřih procesu se tehdy vysílal jako součást hlavní večerní zpravodajské relace vždy od sedmi hodin večer, po celou dobu trvání soudu. Ze studovaných materiálů se zdá, že nahrávky odcházely z Pankráce do rozhlasu kupodivu už předstříhané, což se týká především výpovědi nejdůležitější osoby procesu – Rudolfa Slánského, jehož výpověď stihli redaktoři připravit už v tentýž den, kdy před soudem vypovídal. Vzhledem k časovému presu je to vlastně obdivuhodné. Tehdy, v době analogových záznamů, se fyzicky stříhal přímo pás se zvukem. Aby střih nebyl slyšitelný, vyžadovalo to praxi, či dokonce určité umění. Fakt, že dnes část střihů slyšíme, nemusela být v době vysílání podstatná, protože šíření středovlnným vysílačem a časté atmosférické poruchy mohly řadu nedokonalostí překrýt. Navíc v té době lidé neměli rozhlasem vysílaný záznam s čím porovnat, aby manipulaci zjistili. Teprve dnes se tak detailním porovnáním ukazuje, které odstavce, věty, či dokonce jen slova cenzoři odstranili,“ vykresluje Janáč první ze zajímavých objevů projektu.

Ludvíka Svobodu vynechat

Hlavní úpravy před veřejným vysíláním záznamu dělali pracovníci politické redakce rozhlasu podle obdržených instrukcí. Ty jim pravděpodobně přikazovaly ze sestřihu vypustit konkrétní jména, která u soudu padla. Jako příklad uvádí Marek Janáč, že „v dochované nahrávce mluví Rudolf Slánský v prvním dnu procesu o třech ‚reakčních‘ důstojnících, kteří měli v rukou velení armády, přičemž přívlastek reakční se používal pro nepřátele režimu. Zatímco generál Bohumil Boček byl v tu chvíli už měsíc po smrti (zemřel na následky špatného zacházení ve valdické věznici), generál Karel Klapálek se zatčení dočkal ještě téhož dne; třetím byl generál Ludvík Svoboda. Zajímavé však je, že první dva propagandisté v sestřihu ze Slánského výpovědi, vysílané 20. listopadu 1952, ponechali, ale jméno Ludvíka Svobody vystřihli. Zatkli ho až o dva dny později. Na čí příkaz se jméno do vysílání nesmělo dostat, nevíme. Vypadá to, jako by už v den, kdy Slánský Svobodu u soudu touto promluvou ‚potopil‘, někdo rozhodl, že Svobodovo jméno nesmí být očerněno. Podporuje to i vývoj následných událostí – Svoboda byl už po měsíci propuštěn, zatímco Klapálek vězení opustil až po čtyřech letech. V obou případech se tak stalo na přímou přímluvu Sovětů, v Klapálkově případu maršálů Žukova a Koněva.“ 

Svoboda nebyl jmenován ani v hnědé knize, která vyšla už v lednu 1953. Pro úplnost také dodejme, že některé odsouzené ze Slánského procesu Ludvík Svoboda posmrtně vyznamenal.

Nesmí zůstat stopa

Kromě již zmíněného filmu z Panenských Břežan Český rozhlas získal také záznamy rozhlasového vysílání dochované v Kongresové knihovně USA. Při dešifrování osudu magnetofonových pásů měly pro badatele mimořádný význam, stejně jako záznam z Československého rozhlasu uložený v depozitáři Národního archivu. Podařilo se totiž zjistit, že tyto pásy zachycují nejen veřejně vysílanou část, ale i vystříhané a nepoužité pasáže.

„Surovina, na kterou se natáčelo, byla tehdy velmi drahá a bývalo zvykem ji zachovat pro pozdější opakované použití. V případě Slánského procesu navíc zřejmě došlo k tomu, že zaměstnanec rozhlasu musel veškeré audio záznamy stočit dohromady a odevzdat, aby nezůstala stopa po tom, co muselo být střihem odstraněno. Na jednu cívku se tak dostala pečlivě upravená nahrávka pro vysílání i vystřihané pasáže, které nikdo nikdy neměl slyšet,“ vysvětluje Janáč.

Janáčův tým navíc zjistil, že některé části záznamu cenzoři přehodili tak, aby promluvy obviněných lépe zapadaly do předem připraveného scénáře. Někdy jsou dokonce v textové podobě vloženy obžalovaným do úst věty, které před soudem neřekli. „V další fázi projektu chceme tato i další pozměněná místa označit, aby byla při prohlížení obsahu dobře patrná,“ doplňuje dokumentátor. 

Badatelé také pomocí frekvenční analýzy použitých výrazů v hnědé knize zkoumají, zda a jak manipulace v textu posouvají vyznění procesu. Zajímá je zejména, jestli autoři celého hrůzného divadla záměrně zdůrazňovali jeho antisemitský podtext. Klíčem k odpovědi na tuto otázku bude četnost slov a slovních spojení jako sionistický či trockisticko-titovský sionistický zrádce, židovský nepřátelský kosmopolitický element, židovský nacionalista, židovský buržoazní živel, sionista a mezinárodní švindlér, titovsko-fašistický a dalších výrazů.

110 dobrovolníků

Archaický jazyk, polozapomenuté výrazy, dobové zkratky i slovní spojení jako londynér, batismus, trockismus, Kostufra a podobné znemožnily použití strojového přepisu záznamů. Chybovost byla obrovská a výsledek nepoužitelný. Komerčně pořízený přepis takového rozsahu by zase byl nesmírně drahý, Marek Janáč proto spolupráci na projektu nabídl skupině talentovaných středoškolských studentů, kteří spolupracovali s časopisem Vesmír. Přihlásilo se 110 dobrovolníků, kteří po desetiminutových úsecích postupně přepsali celých 62 hodin záznamu. Výsledkem je textový soubor o rozsahu 7,5 milionu znaků (přes 4 100 normostran).

Do týmu byla najata i Kateřina Holubová, specialistka na odezírání ze rtů. Ke každému dílu ozvučeného filmu připraveného pro promítání bylo totiž vždy přidáno i několik sekund němých záběrů s různými, pro tehdejší režim méně důležitými svědky a později obžalovanými. „Odezíráním ze rtů se nám tyto dosud němé části podařilo synchronizovat se zvukem z procesu. Máme tak k dispozici například jediné známé audiovizuální záběry konfidentky Věry Hložkové, která byla nasazena i na Miladu Horákovou,“ připomíná další objevy Janáč.

Zmanipulovanost celého procesu je znát z řady náznaků. Nejslyšitelnější jsou v této souvislosti otázky prokurátora, kterými obžalované přímo navádí, aby na sebe, zcela v rozporu s logikou spravedlivého soudního řízení, žalovali. Obhájci jsou naopak slyšet minimálně a otázky, jež pokládají, mnohdy působí jako slova žalobců. Všichni zastupovali nejméně dva, někdy dokonce i tři obžalované. S nimi se navíc poprvé potkali až krátce před procesem, který se přitom připravoval dlouhé měsíce.

TIP: Slánský, Laušman a Škutina: Političtí vězni tří komunistických prezidentů

Ve vystřižené části audio záznamu je také slyšet tehdy populární rozhlasový redaktor Bohuslav Ujček. Jeho hlas můžete znát ze slavné rozhlasové reportáže z Olympijských her v Helsinkách, během níž freneticky povzbuzoval Emila Zátopka v cílové rovince legendárního maratonského běhu. Půl roku nato Ujček při procesu se Slánským zpovídal diváky ze soudní síně. „V jednom případě se mu nezdá, že to, co dotazovaný pohraničník čte z připraveného textu, není dostatečně ‚mohutné‘ a tak mu udílí v podstatě režijní pokyny, kde má přidat na výrazu, když obžalované odsuzuje,“ dokresluje tragičnost celého soudního divadla Janáč.