Ruční granát No. 74: Neslavná protitanková improvizace

Po rychlém pádu Francie a evakuaci z Dunkerque se zdálo, že každý den může přijít německá invaze na Britské ostrovy, jejichž faktická připravenost byla takřka zoufalá. Není tedy divu, že na obranu proti německému útoku byla činěna i hodně zoufalá opatření. Nedostatek vhodných protitankových zbraní se řešil mj. i vyvíjením speciálního ručního granátu, který měla britská pěchota či domobrana (Home Guard) použít proti německým tankům.

Lepidlo a nitroglycerin

Tato nezvyklá zbraň vznikla v organizaci MIR (Military Intelligence Research), známé též pod přezdívkou „Churchillovo hračkářství“. Mezi její vývojáře patřil i ženijní expert Millis Jefferis, s nímž se na tomto projektu podílel vynálezce Stuart Macrae. Záměrem bylo vytvořit účinný, ovšem jednoduchý prostředek schopný poškozovat útočící německé tanky. Standardní problém tohoto druhu protitankových zbraní (typicky Molotovových koktejlů) však spočíval v tom, jak zajistit, aby jejich výbuch opravdu způsobil požadované škody.

Macrae tedy přišel s myšlenkou „lepivého“ granátu, který by sám přilnul k povrchu tanku, což by zaručilo účinek exploze. Ale kde vzít to správné „lepidlo“? Řešením se nakonec ukázal být lep, s jehož pomocí se chytali drobní ptáci, a příslušná firma posléze vyvinula jeho silnější úpravu. Výbušnou nálož tvořila směs nitroglycerinu a dalších chemikálií, které zajišťovaly větší stabilitu a viskozitu, takže vzniknul jakýsi přilnavý gel.

Zhruba libra a čtvrt (necelých 600 g) tohoto materiálu bylo naplněno do skleněné lahve (při prvních pokusech se používaly 150wattové žárovky), jež byla obalena textilem napuštěným zmíněným lepem. Tuto sestavu kryl obal z lehké kovové slitiny složený ze dvou polokoulí. „Lepivá bomba“ (Sticky bomb či S.T. Grenade), jak se neobvyklé zbrani brzy začalo přezdívat, měla také masivní válcovou odlévanou rukojeť (uvnitř které se nalézal rozněcovač), pákovou rukojeť převzatou ze známého Millsova ručního granátu a konečně dva malé kovové pojistné kroužky.

Téměř sebevražedná zbraň

Standardní způsob použití vypadal takto: voják vytrhnul první pojistný kroužek, čímž odpadly obě poloviny kovového obalu a obnažil se lepivý povrch nálože. Po vytržení druhého kroužku došlo k odjištění rozněcovače. Ten byl ovládán pákovou rukojetí a měl zpoždění pět vteřin. Voják posléze musel páku zvednout a granát hodit (nebo silou přitisknout) na povrch tanku, aby došlo k přilepení a současně k rozbití skleněné nádrže, takže se výbušný gel roztekl a přilnul k pancíři, načež jej rozněcovač odpálil.

Už z tohoto popisku vyplývá, že nešlo o příliš „uživatelsky příjemnou“ zbraň, což se prokázalo při testech i ve výcviku. Ovšem i navzdory četným výhradám byla „lepivá bomba“ zavedena do služby pod oficiálním názvem „Grenade, Hand, Anti-Tank, No. 74“. Mezi vojáky se brzy stala extrémně nepopulární, jelikož povrch se lepil i k oblečení vojáků a kvůli celkové váze (zhruba 1 libra, tedy necelý půlkilogram) se granát dal hodit jen na dosti malou vzdálenosti, takže výbuch ohrožoval i házejícího, nemluvě o prakticky sebevražedné možnosti, že by se ho někdo skutečně pokusil na tank ručně přitisknout.

Navzdory tomu ale Winston Churchill trval na produkci milionu těchto granátů. Nakonec jich vzniklo asi jen 250 000 kusů, z nichž většina zůstala ve skladech Home Guard. Menší část byla odeslána partyzánům do Francie a britským a spojeneckým jednotkám na různá bojiště včetně Afriky a Pacifiku.

TIP: Ruční granát F-1: Nebezpečný zelený citrónek

Nikde se tato podivnost nesetkala s nadšením, ačkoli jistý počet tanků s ní údajně poškozen, či dokonce zničen byl: kromě pásů tanků pro ni představovaly vhodný cíl zejména slabší pancíře italských či japonských obrněnců. Dále se používala jako demoliční nálož proti statickým objektům a teoretický potenciál mohla mít v pouličních bojích. Celkově ale „granát No. 74“ zůstal jen kuriozitou vzešlou ze zoufalé situace.