Rozvrácený venkov: Jak probíhala kolektivizace zemědělství v 50. letech

Idea kolektivizace, česky zespolečenštění, vycházela z myšlenek socialistů 19. století o rovné a sociálně spravedlivé společnosti. Jednalo se o rozsáhlý proces, který rozvrátil celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo tvořící důležitý pilíř tehdejší společnosti. Kolektivizace měla velký dopad i na život ostatních obyvatel venkova, neboť narušila tradiční sociální vazby a kulturní zvyklosti, nehledě na to, že vykořenění lidí z jejich rodiště poznamenalo jejich vztah k půdě a venkovu. 

V rámci tohoto procesu byli soukromí zemědělci nuceni převádět svůj majetek do jednotných zemědělských družstev, měnit časem prověřený způsob hospodaření a také způsob života vlastních rodin. Ti neoblomnější přitom byli různým způsobem ze strany totalitní moci perzekvováni. Celý proces zespolečenštění měl na svědomí tisíce zničených životů a lidských tragédií. Navíc mnohde podnítil i neblahé změny v krajině a celkovém rázu českého a moravského venkova.

Ruský vzor a domácí tradice

Kolektivizace venkova ale nepředstavovala specificky československou záležitost, za vzor posloužil především Sovětský svaz. První společenská hospodářství začala v bolševickém Rusku vznikat již krátce po Říjnové revoluci (1917) a šlo o takzvané komuny, kolchozy a tozy (tovariščestva po obščestvennoj obrabotke zemli). K urychlení celého procesu došlo po V. sjezdu Všesvazové komunistické strany (bolševiků) v roce 1927 a konečným impulsem se stalo stranické usnesení o tři roky později. 

Kolektivizaci v Sovětském svazu provázelo nesmírné utrpení obyvatelstva nezřídka spojené i s jeho fyzickou likvidací. I za tuto cenu se podařilo ve druhé polovině 30. let tento proces „úspěšně“ ukončit.  V souvislosti s násilnou politikou a zabavováním obilí však vypukl v SSSR hladomor, který nejvíce postihl Ukrajinu. Odhady počtu obětí se různí. Černá kniha komunismu udává 6 milionů obětí. Z toho 4 miliony na Ukrajině a po jednom milionu v Kazachstánu a na severu Kavkazu. Některé odhady jsou nižší, ale všechny vypovídají o zločinném a velmi násilném provádění myšlenky společného hospodaření na venkově.

Družstevní ideje se však od druhé poloviny 19. století začaly prosazovat i na českém venkově. Rolníci výpomoc družstev potřebovali a společné podnikání se stalo nezbytnou součástí moderního způsobu hospodaření. U jejich zrodu hrála roli také snaha překonat nebo zmírnit negativní jevy panujícího hospodářského řádu a zlepšit postavení sociálně slabých a středních vrstev společnosti na základě solidarity, spolupráce a vzájemné pomoci.  Základní myšlenku lze shrnout heslem „Co jednomu nemožno, to všem dohromady snadno“ pocházejícím od Františka Cyrila Kampelíka (1805–1872). Ten patřil mezi průkopníky svépomocných úvěrních družstev, po něm nazývaných kampeličky. Všechna měla společné to, že vstup do nich byl dobrovolný a stát do jejich chodu nezasahoval. Není náhodou, že tato tradiční družstva byla po únoru 1948 likvidována.

Komunistická cesta na venkov

Zemědělská politika československých komunistů procházela dynamickým vývojem. Zatímco v meziválečném období na českém a moravském venkově velké úspěchy nezaznamenali, po válce se jim otevřela cesta k úspěchu i proto, že agrární strana přestala existovat. Na voliče zapůsobila proklamovaná vazba se SSSR, který byl vnímán, zcela oprávněně, jako osvoboditel většiny území Československa. Komunistická strana se nepodílela na žádné z prvorepublikových vlád, a nenesla tak přímou odpovědnost za kolaps demokracie. Na rozdíl od ostatních stran dokázali komunisté vytvořit velice hustou organizační strukturu, což šlo ruku v ruce s počtem členů (v březnu 1946 to bylo 1,1 milionu). Rozhodující faktor představovala skutečnost, že se komunistům podařilo prosadit do Košického vládního programu řadu ze svých požadavků a obsadit rozhodující funkce u ministerstev nebo odborů.

Jednou z nejdůležitějších tváří kolektivizace byl komunistický politik slovenského původu Július Ďuriš (1904–1986). Post ministra zemědělství vykonával v letech 1945 až 1951. Jednalo se o velice důležité ministerstvo, a to především proto, že KSČ, pokud chtěla uspět ve volbách, musela získat venkovské obyvatelstvo, což se jim nakonec podařilo. Velmi medializovaná byla Ďurišova vystoupení v předvolební kampani na jaře 1946, kdy podepisoval dekrety o vlastnictví půdy, které osobně předával rolníkům v pohraničí.

Kolchozy nebudou!

Výsledek voleb ukázal, že komunisté byli ve svých snahách úspěšní. V dubnu 1947 na manifestaci rolníků v Hradci Králové vyhlásili další program zemědělské politiky, který lze shrnout do hesla „půda patří těm, kdo na ní pracují“. Ďuriš patřil v rámci KSČ mezi radikály, a i z toho důvodu se hodil k prosazování tvrdé linie na venkově. 

Komunisté v této době ještě naoko kolektivizaci odmítali, sám Gottwald ještě v roce 1948 prohlásil: „Kdo bude strašit s kolchozy, patří k rozvratníkům a záškodníkům. Napříště pamatujte, že každý, kdo k vám přijde s takovým šuškáním do vsi, patří k záškodníkům a rozvratníkům, které jsme právě z našeho veřejného života vyhnali a vy, jejich agenty, kteří k vám přijdou do vsi, žeňte také svinským krokem!“ Ve skutečnosti však velmi rychle přejali sovětský vzor a se zespolečenštěním a likvidací soukromého hospodaření počítali. Jedním z důvodů byl i ten, že mezi tradičními rolníky neměla KSČ nikdy své příznivce, naopak. Ti byli spíše konzervativní přívrženci lidové strany nebo dřívějších agrárníků. Kolektivizace tak představovala příležitost, jak tuto skupinu, těšící se na venkově velké vážnosti, potlačit.

Jednotná zemědělská družstva

Proces samotné kolektivizace u nás se nejčastěji vymezuje lety 1949 až 1960. Mezníky zde tvoří vydání zákona č. 69/1949 Sb., o jednotných zemědělských družstvech (JZD), který vstoupil v platnost 15. března 1949.  Druhý mezník je vznik Československé socialistické republiky v červenci 1960, kterému předcházelo právě dovršení kolektivizace vesnice, jak naznačil novoroční projev prezidenta republiky Antonína Novotného. Nebylo tomu tak ale všude a v některých horských oblastech kolektivizace probíhala o deset i dvacet let později.

Předstupeň vzniku samotného družstva představoval takzvaný přípravný výbor. Ten měl za úkol shromáždit dostatečné množství přihlášek a zajistit předpoklady k fungování družstva. Často však zůstalo jen u toho prvního a družstva vznikala mnohdy více na papíře než skutečně. Nejrychleji vznikala JZD v českém a moravském pohraničí, kde hospodařili osídlenci z řad drobných zemědělců, dělníků nebo řemeslníků, kteří půdu získali v rámci jejího přidělování po odsunutých Němcích. Není náhodou, že v těchto regionech měla politika KSČ největší podporu. Hrálo zde roli mnoho faktorů, ale stěžejní byl sociální původ osídlenců (častý byl dělnický původ) a zcela jistě dobře zvládnutá propaganda KSČ, která přidělení pozemků velmi umně prezentovala jako svoji zásluhu.

Vzhledem k neúspěchu první vlny kolektivizace a neochotě i odporu kladenému zemědělci přistoupili komunisté k jiné taktice. Již neprosazovali rychlé a masové zakládání JZD, ale přechodné budování dvou až tří vzorových družstev v každém okrese, která by měla ostatním zemědělcům ukázat výhody společného hospodaření. První vlna zahrnuje velice krátké období, kdy proti sobě stála v protikladu velká očekávání KSČ a realita československého rolníka, který byl spíše konzervativní a k novým věcem odtažitý. 

Ani to ale nevydrželo dlouho a na počátku roku 1950 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ o urychleném provedení kolektivizace. S tím šla ruku v ruce celostátní kampaň za přechod JZD na vyšší typy, zesílil také tlak na soukromé zemědělce, aby do družstev vstupovali.

Venkovští nepřátelé

Samotný proces zespolečenšťování se pak pojil s tažením proti části tradičních rolníků, které komunisté považovali za odpůrce režimu. Opět pomohl sovětský vzor. Slovo „kulak“ pochází z ruštiny a existovalo už dávno před začátkem kolektivizace v sovětském Rusku, která se stala vzorem i pro Československo. Do češtiny ho lze přeložit jako pěst a v našem prostředí se začalo užívat až po druhé světové válce. Někdy se přímo zaměňovalo s pojmem vesnický boháč. Šlo o ideologickou nálepku a cejch, který měl dotyčného očernit, a proto je nutné ho uvádět v patřičném uvození.

Tažení proti této skupině obyvatel probíhalo několik let, ale vztah režimu k nim nebyl od počátku otevřeně odmítavý. Rolníci s vyšší výměrou půdy mohli vstupovat do JZD a nebylo výjimečné ani to, že se stávali jejich předsedy. V oficiálních stranických materiálech z roku 1950 se objevují výzvy k tomu, aby tažení proti „kulakům“ probíhala s opatrností, aby nedošlo k panice mezi středními rolníky. 

Vše se mělo změnit na jaře 1951, kdy se postup proti velkým sedlákům vyostřil. Vlastníci pozemků byli znevýhodněni i tím, že se svého majetku nemohli zbavit rozdělením mezi rodinné příslušníky nebo dobrovolným výkupem ve snaze uniknout z kategorie „kulaků“. V prvním případě tomu zamezoval zákon č. 139/1947 Sb. z 23. července 1947, o rozdělení pozůstalosti se zemědělskými podniky a zamezení drobení zemědělské půdy. Nařízením byla stanovena minimální výměra hospodářství. V řepařské oblasti to bylo 5 ha, v obilnářské 8 ha, bramborářské 10 ha a pastvinářské 15 ha.

V pokynech ministerstva zemědělství pro národní výbory z 24. ledna 1951 stojí: „Nabídky vesnických boháčů na dobrovolný výkup půdy podle zák. č. 46/1948 Sb. učiněné z jakýchkoli důvodů nesmějí být nadále v žádném případě přijímány a půda, na níž se hospodaří, nesmí být podle cit. zákona vykupována.“  Naopak docházelo k nucenému vykoupení jejich strojů, což pochopitelně znemožňovalo hospodaření a ve svém důsledku i plnění předepsaných dodávek. Na neplnění dodávek se vázala další omezující nařízení. Další omezení souviselo s přídělovým systémem. Potravinové lístky se nepoužívaly pouze v době války, ale v ČSR to bylo až do roku 1953. Zemědělci, kteří neplnili dodávkové povinnosti, mohli být znevýhodněni tím, že jim nebyly lístky vydány.

Výhody kolektivizace. A co z ní zbylo?

Po téměř celá 50. léta provázelo kolektivizaci mnoho problémů. Až ve druhé polovině 50. let se dá hovořit o zlepšení práce zemědělských provozů. Souvisí to s rozšířením mechanizace zemědělské výroby, příchodem zkušenějších odborných pracovníků, užíváním umělých hnojiv a množstvím dalších faktorů. Bez ohledu na množství negativních jevů položil proces kolektivizace v dalších desetiletích předpoklady k potravinové soběstačnosti země. Ta byla ale vykoupena používáním těžké zemědělské techniky a nadměrnou chemizací. To přinášelo a stále přináší problémy v podobě eroze půdy a jejího vyčerpání. Po pádu režimu se k soukromému hospodaření se vrátilo jen malé množství zemědělců. Až v posledních letech se začínají objevovat ve větší míře soukromníci, kteří jsou k přírodě šetrní a navazují tak na své předky.