Přídělový systém a kolonizace pohraničí: Jak vypadal „normální život“ po válce

Když na jaře roku 1945 vojáci konečně vypálili své poslední válečné výstřely a mocní generálové zasedli k vyjednávacím stolům, všichni obyčejní lidé si oddechli a začali se těšit na život, který znali z dřívějších klidných dob. Situace nebyla jiná ani v Československu. To se konečně zbavilo nenáviděné nálepky Protektorát Čechy a Morava (v případě východní části Slovenský štát). Samozřejmá každodennost se sice nezastavila ani za války, lidé měli své všední radosti i strasti, přiváděli na svět potomky a pochovávali předky, slavili výročí, ale přesto přese všechno pořád mysleli na to, že stačí jen málo a všechno ze dne na den skončí. Ale v květnu a následujících měsících roku 1945, vtrhla do jejich životů jasná změna, od níž si všichni slibovali posun k lepšímu a radostnějšímu životu.

Dědictví zlé doby

Do tehdejšího Československa se začali vracet lidé s různými osudy ze všech možných koutů světa. Nejtragičtější zkušenosti si s sebou přiváželi bývalí vězni koncentračních táborů, o příjemných vzpomínkách nemůžeme mluvit ani u vojáků, kteří se vraceli například z Anglie či SSSR. Ve staré vlasti se ale náhle objevovali i dřívější emigranti, kteří kvůli Hitlerovi během 30. let opustili Evropu a útočiště našli třeba v USA. Mnoho Čechů ale v zahraničí zůstalo, někteří i z obavy ze stále rostoucí Stalinovy moci a jeho představám o novém uspořádání světa. Vždyť převážnou část Československa osvobodila právě Rudá armáda Sovětského svazu.

Z exilu se vrátil i československý prezident Edvard Beneš a to už 16. května roku 1945. Před tím už několik let vydával v exilu spolu s příslušnými orgány pověstné dekrety, které upravovaly právní rámec exilové vlády. Po návratu vydal ještě 98 dekretů během několika měsíců. Řešil jimi legislativní nouzi na československém území v době, kdy nezasedal žádný zákonodárný sbor a vlastně nešlo ústavní cestou přijímat nové zákony. Právě tyto dekrety v poválečných měsících určily celkový ráz všedního života všech obyvatel Československa. 

Marky i koruny

Problémy se třeba nevyhýbaly výplatám. V používání peněz totiž panoval pořádný chaos. V jednu chvíli jste mohli platit jak těmi, co vám zůstaly ještě z dob první republiky, tak těmi, co byly vydány za Protektorátu či samostatného Slovenského státu. K tomu v československých pokladnách stále obíhaly i německé marky a maďarské pengö. Úhrada se dokonce mohla provádět i různými poukázkami. Šílenému rozmělnění bylo nutné učinit přítrž, a tak vstoupil první listopadový den roku 1945 do dějin i jako počátek druhé československé měnové reformy.

Někteří si ještě živě vybavovali tu z roku 1919 v režii ministra Aloise Rašína, který se pokusil zcela odstřihnout od rakousko-uherských peněz. Tehdejší reforma byla úspěšná, ale tentokrát se historie neopakovala, po listopadové reformě roku 1945 zůstalo lidem v kapsách maximálně 500 nových československých korun. Pokud disponovali vyššími částkami, museli je chtě nechtě nechat ve vázaných vkladech.

Přídělový systém osm let po válce

I ten, kdo měl dostatek peněz, si ale většinou nemohl dopřát přesně to, na co měl chuť nebo co by se mu líbilo. Po téměř šesti letech sice skončila druhá světová válka, ale to automaticky neznamenalo, že by s ní vzal za své i přídělový systém, založený na rovnoměrném přidělování lístků na jednotlivé základní druhy potravin a zboží.

Nedostatek, který už dost dlouho drtil celou společnost, tak jen nahrával praktikám různých podvodníků, do oběhu se dostávaly i falešné poukázky. Ti, co měli štěstí, si mohli alespoň trochu spravit chuť díky OSN a Správě spojených národů pro první obnovu a provoz (někdy se také používá označení Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu, daleko známější je však pod svou anglickou zkratkou UNRRA), která poslala do Československa do roku 1947 skoro neuvěřitelných 800 tisíc tun potravin. V jejich krabičkách jen málokdy chyběly i proslavené žvýkačky či pravá káva, kterou si strávníci navyklí na meltu nemohli vynachválit. UNRRA nezapomínala ale ani na léky či textil, jehož se rovněž příliš nedostávalo.

Přídělový systém vydržel sice až do konce května roku 1953 (kdy už stál v čele státu po březnové smrti Klementa Gottwalda nový prezident Antonín Zápotocký), ale od začátku roku 1949 bylo možné nakupovat i mimo něj. Jen málo kdo si to ale mohl dovolit. Potraviny i zboží byly i kvůli problémům se zásobováním a nespravedlivé komunistické sociální politice velmi drahé. 

Kdo půjde do pohraničí?

Také v pohraničí se lidé vyrovnávali s novým životem a trochu jiným zhmotněním jejich nadějí, než v které doufali. I jejich osudy ovlivnily prezidentovy dekrety. V červnu roku 1945 byla totiž provedena pozemková reforma, díky níž si řada dosud zcela nemajetných obyvatel přišla na svůj kus půdy. V českém prostředí si v souvislosti s pojmem kolonizace nejčastěji vybavíme dějiny středověku a postupné osidlování nehostinných oblastí, ale s jistou formou kolonizace se setkáváme i po druhé světové válce. Tehdy totiž došlo k odsunu většiny Němců z českého území. Většinu svého majetku zde však museli zanechat a stejně tak se museli rozloučit i s nemovitostmi, které zůstaly většinou opuštěné jen po velmi krátkou dobu. Usídlili se v nich totiž se souhlasem státních orgánů Češi i Slováci.

TIP: (Ne)zlatá padesátá: Jak se budovaly světlé zítřky v Československu?

Nejedna rodina zabalila svůj skromný majetek a se zatíženým vozem taženým párem koní se vydala hledat své štěstí v pohraničí. Lidé se však museli připravit i na nebezpečí, které je v těchto končinách obklopovalo doslova na každém kroku. Občas se v lesích objevil nějaký ten zbloudilý voják, nebo dokonce mstitel německé porážky, který se, zbavený rozumu, při svých útocích na nic neohlížel. Především v létě roku 1947 se snažili banderovci, poražení bojovníci za nezávislou Ukrajinu, protlouct přes Československo do míst osvobozených americkou armádou.