Rodinný spor o korunu: Konrád I. Brněnský proti Vratislavovi II.

Příliš vysoký počet následníků knížecího stolce způsoboval nesnáze a zpravidla vedl k vystrnadění či jinému způsobu odstranění nechtěných příbuzných. Ti se většinou urychleně odebrali na panovnické dvory zahraničních sousedů, kde hledali ochranu a setrvávali tam, dokud se poměry v zemi neuklidnily nebo nezměnily.

Jak fatální dopad bude mít rozvětvenost rodu na poměry v Čechách, prozíravě předjímal už kníže Břetislav, který počátkem roku 1055 ustanovil na chrudimském hradě takzvaný stařešinský řád. Ústy kronikáře Kosmy promluvil umírající Břetislav ke svým nejbližším o své poslední vůli, jíž mělo být rozdělení země na jednotlivé části. 

Nejstarší vládne

Podle Břetislavovy závěti byl vládou v zemi pověřen vždy nejstarší příslušník dynastie, zatímco ostatní byli poděleni jednotlivými državami na Moravě. Po smrti předvídavého knížete se tak českým panovníkem stal jeho nejstarší syn Spytihněv, jehož úsudku a vůli byli podřízeni další bratři. Druhorozený Vratislav získal na základě otcovy závěti správu nad bohatým Olomouckem a zbytek Moravy byl svěřen do rukou mladších synů Oty a Konráda. Benjamínek rodu Jaromír byl připravován na duchovní kariéru. 

Břetislavův nástupnický řád byl sice logickým krokem ke zklidnění situace v zemi, ve skutečnosti však vnesl do zdejších poměrů zmatek a nejasnosti. Nebylo například zřejmé, zda mají být moravské úděly po smrti Břetislavových synů obsazovány jejich potomky nebo jestli si na ně může činit nárok Přemyslovec sedící v Praze. Ten si navíc za svého nástupce často zvolil výhradně člena vlastní, tedy pražské větve a pomíjel tak právo starších, byť vzdálenějších Přemyslovců na Moravě. Mladším bratrům a vnukům potom nezbývalo než čekat a doufat, že jednou možná získají vytouženou hodnost českého knížete. 

Po smrti Spytihněva roku 1061 se stal prvním údělníkem, který se dostal až na pražský stolec, Vratislav Olomoucký. Jeho část Moravy tak připadla mladšímu Otovi, zatímco znojemský úděl zůstal v Konrádových rukou. V průběhu Vratislavovy vlády se zbývající bratři až nečekaně sjednotili a jak popisuje kronikář Kosmas, jejich koalice den ode dne sílila. Úzké vazby a překvapující loajalita moravských Přemyslovců však pro českého knížete představovaly skrytou hrozbu, která pražského Přemyslovce neustále nabádala k bdělosti vůči vzdáleným příbuzným. Vždyť stačil krůček k tomu, aby bratrská soudržnost údělníků přerostla v otevřený odboj vůči českému knížeti. 

Smrt v rodině

Vztahy mezi Břetislavovými syny, respektive mezi vládnoucím Vratislavem a jeho moravskými bratry, se rok od roku zhoršovaly. Vzájemná nevraživost a podezíravost vzkvétala zejména v souvislosti s odcizením nejstaršího z bratrů Vratislava, který pobýval v Praze. Pevné pouto mezi moravskými údělníky v roce 1087 těžce zasáhla smrt Oty Olomouckého. Vdova Eufemie s nezletilými dětmi ještě nestihly řádně oplakat svého zesnulého manžela a Vratislav už stál před branami města. Spěchal na severní Moravu, aby zabral panství zemřelého bratra pro svého prvorozeného syna Boleslava.

Eufemie se za těchto okolností společně se syny Svatoplukem a Otou Černým necítili ve svém dosavadním domově bezpečně a rozhodli se vyhledat pomoc, která by jí i jejím dětem zajistila prozatímní útočiště. A role ochránce se chopil kdo jiný než brněnský údělník Konrád. Bohulibé gesto se však ani v nejmenším nesetkalo s nadšením u české přemyslovské větve. Vratislav totiž Konrádův krok mylně pochopil jako projev neskrývaného odporu proti centrální moci a rozhodl se dalšímu bratříčkování moravských příbuzných čelit silou. 

Jednotná opozice navíc na začátku devadesátých let utrpěla další ztrátu, když zemřel nejmladší bratr Jaromír. Konrád tak náhle přišel o spojence, kteří prý „pokud byli živi, tak byli jedné mysli, že je král nemohl žádnými úskoky od sebe odtrhnouti, a jako prý se lev bál tří býčků, když stáli, srazivše rohy dohromady, tak se král nikdy neodvážil napadnouti své bratry“.

Po smrti obou sourozenců však náhle zůstal Konrád v opozičním táboře sám, vystaven napospas Vratislavově vůli. A nutno říct, že za těchto pro českého krále (Vratislav získal českou korunu roku 1085) mnohem příznivějších okolností nejstarší Přemyslovec ani na okamžik nezaváhal a se svou hotovostí vytáhl na Brno.

Před Brnem

Obléhání Brna, v jehož pevných zdech pobýval údělník Konrád, vypadalo na dlouhou a strastiplnou pouť, na jejímž konci však bude na českého krále čekat vítězství. Vize přemoženého bratra, urychleně a nadobro prchajícího ze země, patrně provázela Vratislava dnem i nocí. Ukázala se ale být přehnaně optimistickou a klamnou. Před Brnem se totiž okolnosti vyvinuly zcela jinak, když se druhorozený Vratislavův syn Břetislav neočekávaně postavil proti vlastnímu otci. A aby toho nebylo málo, za Vratislavovým potomkem stála velká část vojska. Rebelie ve vlastním táboře byla jistě nepříjemná. Úplnou katastrofou by ale pro Vratislava bylo spojení jeho syna se strýcem Konrádem. 

Český král se nakonec rozhodl nastavit přemyslovským příbuzným přívětivější tvář a ustoupit. Přijal kajícího se Konráda i Břetislava na milost. Podle Kosmy prý v přemyslovském dramatu sehrála nemalou roli Konrádova choť Virpirk, která svou řečí o „zbytečné občanské válce“ dokázala Vratislava přimět k vlídnějšímu zacházení se zbytkem rodiny. Před branami Brna se tak nakonec odehrála dojemná scéna usmíření za přítomnosti všech znesvářených příbuzných.

Konrádovo nástupnictví

Smírčí polibek mezi Vratislavem a Konrádem patrně zapůsobil věrohodněji než objetí českého krále s jeho synem. Pokud by se totiž Břetislav neobával možné odplaty, patrně by krátce nato neopustil řady svého otce, aby se na nějakou dobu ukryl v okolí Hradce. Vztahy mezi oběma Přemyslovci navíc zkomplikovala nenadálá smrt prvorozeného Boleslava, která náhle posunula v přemyslovské hierarchii Vratislavova odbojného syna o příčku výše.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Český král naplněný obavami o svůj panovnický stolec raději zvolil menší zlo a provolal svým nástupcem bratra Konráda. Tímto aktem odmítl Vratislav nadále protežovat svou vlastní rodovou linii, jak bývalo u pražských Přemyslovců častým zvykem, a zcela v souladu s předepsaným nástupnickým právem hodlal jednoho dne přenechat správu Čech mladšímu bratrovi. 

Málokdo patrně čekal, jak rychle se Vratislavova závěť naplní. Za lednových mrazů roku 1092 vyjel Vratislav II. na lov, spadl z koně a následkům zranění zanedlouho podlehl.