Řezníci v bílém: Pět děsivých lékařských nástrojů nedávné historie
S lékařskými zákroky si obvykle spojujeme bolest či nepohodlí. Přitom již naštěstí nežijeme v době, kdy se do lebek vrtaly díry pomocí trepanů, léčilo se tabákovými klystýry a mandle se sekaly gilotinou

Díra do hlavy
trepan | kdy: 19. století
Trepan představoval speciální zařízení s kruhovou čepelí, na kterou navazovala rukojeť. Po přiložení k dané části těla držel přístroj na místě pomocí zářezů na krytce, zatímco lékař otáčel rukojetí, jež pod tlakem pronikala do tkáně. Tzv. trepanace obvykle sloužila k odebrání vzorků kostí nebo k jejich navrtávání. V minulosti byla zvlášť oblíbená trepanace lebky, a to nejen ze zdravotních důvodů: Někteří odvážlivci se totiž díky díře v hlavě pokoušeli dostat na vyšší úroveň vědomí.

Dvojitá poprava
mandlová gilotina | 60. léta 19. století
Zatímco dnes se zduřelé mandle odstraňují pomocí skalpelu a nůžkových svorek, ve druhé polovině 19. století k tomu sloužila tzv. ruční gilotina. Krční orgán se zachytil v kruhovém otvoru, z nějž následně vystřelila čepel a „uťala“ problémovou tkáň. Mnohé gilotiny se konstruovaly tak, aby dokázaly useknout obě mandle zaráz. Nakonec se však od jejich používání upustilo, jelikož nebyly přesné a způsobovaly přílišné krvácení.

Nafukování kouřem
tabákový klystýr | 18. století
V 18. století se tabák považoval za lék, jenž pomáhá při řadě nemocí: Kouřem se léčila bolest břicha i malátnost. V některých případech pacienti dokonce podstupovali tabákový klystýr. Ke speciálnímu zásobníku se sušenými listy se připevnila trubička a zavedla se do řitního otvoru. Ústrojí se dál napojilo na fukar, který hnal kouř kupředu. Nezvyklou technikou se oživovali například tonoucí – panovalo totiž přesvědčení, že teplý kouř v útrobách pomůže pacientovi dýchat.

Zaškrtit problém
hemoroidový svěrák | 19. století
Mezi používané metody léčby hemoroidů – tedy zvětšených žil v konečníku – patří zaškrcení gumičkou: Postižená tkáň totiž bez přívodu krve odumře a upadne. V 19. století však k léčení sloužily kovové fixační nůžky. „Ztupené“ čepele se umístily na hemoroid a pomocí vrutu v držácích se utáhly, aby danou oblast zaškrtily. Pak stačilo jen počkat, až cévní struktura odpadne.

Odběry krve
skarifikátor | začátek 20. století
Malé kovové zařízení nazývané skarifikátor ukrývalo drobné čepele připevněné na pružinky. Po přiložení k pokožce ostří vystřelila a prořízla tkáň: Získávaly se tak vzorky pacientovy krve, a proto se do sady přidávaly také baňky. Pokud se navíc vzduch uvnitř baněk před použitím nahřál a po přiložení se nechal zchladnout, vznikal na pokožce podtlak, a z rány tak vyteklo mnohem víc tekutiny. Podobná metoda – ovšem bez skarifikátoru – slouží i dnes při masážním baňkování.