Respekt budící anomalokaris zřejmě nebyl neomezeným predátorem kambrických moří

Většina živočichů v oceánu středního kambria, tedy prakticky na počátku prvohor, byla velká jen několik centimetrů. Společně s nimi ale oceán obýval i masivní, podle některých starších odhadů možná až dvoumetrový predátor Anomalocaris z počátku vývojové linie členovců. Paleontologové se dlouhou dobu domnívali, že především velcí anomalokarisové mohli drtit prakticky cokoliv, s čím se setkali v kambrickém moři, včetně živočichů s tvrdým krunýřem. Podle nového výzkumu, ale zřejmě anomalokarisové až tak neomezenými predátory nebyli.

Příliš měkký predátor

„Nikdy mi moc nesedělo, že by trilobity, kteří mají opravdu velmi tvrdý krunýř, běžně lovili predátoři, jejichž tělo se skládalo z převážně měkkých tkání,“ přiznává paleontolog Russell Bicknell z Amerického přírodovědného muzea. 

Dřívější výzkum ukázal, že ústní ústrojí anomalokarisů by na rozdrcení schránky trilobitů nestačilo. Druhou zvažovanou možností proto bylo, že anomalokarisové při lovu používali zvláštní ostnaté přívěsky, které v jejich případě měřily kolem 20 cm.

Bicknell s kolegy vytvořil na základě fosilních nálezů ze slavné kanadské lokality Burgess Shale 3D model přívěsků anomalokarise Anomalocaris canadensis a provedli řadu sofistikovaných analýz, aby ověřili použitelnost přívěsků při lovu. Výsledky jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Proceedings Of The Royal Society B.

TIP: Titanokorys: Slavné naleziště z počátku prvohor vydalo nové monstrum

Ukázalo se, že anomalokarisovy hrozivě vypadající přívěsky by nejspíš nevydržely, kdyby se predátor snažil drtit trilobita nebo podobně tvrdou kořist. Bicknell a jeho kolegové z toho usuzují, že anomalokaris svou kořist nedrtil. Podle všeho byl spíše pohyblivým a rychlým predátorem, který přívěsky používal k chytání podobně měkké kořisti, jakou byl i on sám.

„Odborníci doposud vnímali anomalokarise jako ultimátního predátora, který se pohyboval v mořích středního kambria jako vyhládlý host u švédského stolu a mohl si vybrat k snědku prakticky cokoliv,“ shrnuje Bicknell. „Teď se ale zdá, že potravní vztahy v tehdejších mořích byly komplikovanější, než jsme si doposud představovali.“