Reprezentativní sídlo císaře: Praha Karla IV. se měla prezentovat světu jako nový Řím

Karlův pragmatismus a racionalismus se prolínaly s řadou symbolických prvků, v nichž se dnes snažíme hledat vyšší smysl jeho zakladatelského díla. Obecně lze předpokládat, že považoval Prahu za „nový“, případně „třetí Řím“ (po Římu samotném a Konstantinopoli). Praha bývá ale vnímána také jako „nový Jeruzalém“ křesťanského světa nebo „druhá Paříž“, protože královská kaple Všech svatých na Pražském hradě bývá interpretována jako nápodoba pařížské Sainte-Chapelle, zatímco stavbu královského paláce a katedrály sv. Víta s určitostí inspiroval Karlův pobyt ve Francii. 

Velkolepá koncepce 

Předobrazem ideálního nebeského města, kam se dostane všechen spasený lid, byl Jeruzalém. Jeho půdorys můžeme s trochou fantazie nalézt v horní části Nového Města, které má se svou předlohou určité společné znaky. Jedná se především o okolí dnešního Karlova náměstí, ulice Ječné a Štěpánské. Hodnověrné prameny ale o tomto „stavebním záměru“ nemáme. Praha Karla IV. je nejčastěji srovnávána se samotným Římem. Nemůžeme však prohlásit, že se Karel při jejím budování pokusil o nápodobu Věčného města. Nicméně v době jeho vlády se Řím „přiblížil“ k českým zemím více než kdy jindy, protože Praha byla hlavou Českého království a zároveň centrem Svaté říše římské. 

Nové Město pražské pak bylo naplánováno na základě racionálních úvah o poslání císařské rezidence, navíc bylo využito k vyjádření císařských aspirací. Karel IV. si zvolil Prahu za svoji rezidenci a rozhodl se ji zvelebit, což pro něj byla především záležitost reprezentace. Jako vášnivý sběratel ostatků pak z ní chtěl učinit svaté město, zajistit Říši velké množství přímluvců, oslavit a posvětit sebe a také pražskou katedrálu. 

Karlova koncepce Prahy propojuje na jedné straně akcent politický (Praha jako hlavní město Českého království a Říše) a hospodářský (Praha jako mezinárodní obchodní a finanční centrum). Na straně druhé je nástrojem politické legitimizace v rovině sakrální i světské. Panovník se angažoval v rozkvětu města – obnovil areál Pražského hradu, zahájil výstavbu zmíněné katedrály sv. Víta, založil Nové Město pražské, rozšířil plochu Menšího Města (Malé Strany), založil četné kláštery a kamenný most přes Vltavu. Za jeho vlády získala metropole podobu aglomerace čtyř měst: Starého a Nového Města na pravém břehu Vltavy (s Vyšehradem pod správou kapituly sv. Petra a Pavla), Malé Strany a Hradčan na levém břehu řeky. 

Velká tržiště a široké ulice 

Karel IV. přeměnil Prahu v reprezentativní centrum císařské moci. Velkolepé založení Nového Města počítalo se třemi veřejnými shromaždišti – Koňským trhem, Senným trhem a Dobytčím trhem, který patřil ve své době k největším evropským náměstím. Panovník pozval do Prahy řadu církevních institucí, což souviselo s myšlenkou vytvoření duchovního centra křesťanského světa. 

Kostnický kanovník Heinrich z Diessenhofenu napsal: „(…) sídlo císařovy říše, které kdysi bylo v Římě, později v Konstantinopoli, se teď nachází v Praze.“ Záměr rozšířit existující trojměstí o novou městskou obec zmínil Karel IV. poprvé v listině z 1. dubna 1347. K vydání zakládací listiny přistoupil 8. března 1348. Dne 28. března téhož roku pak slavnostně položil základní kámen ke stavbě novoměstských hradeb. Traduje se, že Karel IV. osobně navrhl Nové Město pražské. 

Nemůžeme si však představovat, že sám vladař začal kreslit plán Prahy, který by ztělesnil imaginární obraz ideálního města. Jeho myšlenky museli vyjádřit ve svých plánech odborní architekti. Urbanistická koncepce Nového Města je obdivuhodná z hlediska své komplexnosti a velkorysosti. Umístění a velikost hlavních tržišť, rozloha domovních bloků i jednotlivých parcel nebo vysoký počet církevních staveb neměly ve střední Evropě obdoby. V době, kdy komunikace středověkých měst dosahovaly běžně šířky 9 až 13 metrů, hlavní novoměstské ulice byly široké až 27 metrů. 

Podle své polohy vůči Vltavě bylo město rozděleno na dvě části: horní Nové Město s centrem na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) a s farností u sv. Štěpána, a dolní Nové Město s centrem na Senném trhu (Senovážné náměstí) a s farností u sv. Jindřicha. Na rozhraní obou částí se nacházel Koňský trh (Václavské náměstí). Všechna tři tržiště byla propojena dnešní Jindřišskou a Vodičkovou ulicí, které tvořily páteř novoměstské uliční sítě. Autorem urbanistického plánu byl zřejmě Matyáš z Arrasu, první stavitel chrámu sv. Víta. 

Mystický kříž 

Pro každodenní potřebu obyvatel Nového Města sloužily farní kostely, umístěné v ohrazených okrscích spolu s farou, školou a hřbitovem. V roce 1348 byly vymezeny dva nové farní obvody. Farní kostel dolní části Nového Města byl vysvěcen roku 1351. Zasvěcen byl sv. Jindřichovi a jeho manželce sv. Kunhutě. Římský král a císař Jindřich II. byl velkým podporovatelem církve a jeho manželka Kunhuta Lucemburská byla patronkou lucemburské dynastie. 

Farní kostel v horní části Nového Města byl postaven v letech 1351–1401, kdy byla dokončena jeho západní věž. Své zasvěcení prvomučedníkovi a spolupatronovi Říma sv. Štěpánovi získal od sousední románské rotundy, která byla nově vysvěcena ke cti sv. Longina, jehož ostatky vezl Karel IV. do Prahy z jedné ze svých cest po Itálii. Svatý Longin se měl stát ochráncem přilehlého hřbitova pro poutníky. 

S Karlovou duchovní koncepcí Nového Města zřejmě souvisí stavební koncept „mystického kříže“. Pětice novoměstských kostelů je umístěna v pravidelných rozestupech tak, že vytvářejí při pohledu shora kříž. Může jít o pouhou náhodu, ale i promyšlený záměr – symbolické a trvalé požehnání městu. Severojižní rameno kříže je tvořeno spojnicí kostela sv. Kateřiny a Zvěstování Panny Marie na Slupi. Západovýchodní rameno vymezují kostel na Karlově a Emauzský klášter. Ramena se pak protínají u kostela sv. Apolináře. V prodloužení se kříž dotýká až Vyšehradu. 

Nové kláštery 

Kostel svaté Kateřiny založil Karel IV. spolu s klášterem augustiniánek v roce 1355, k jeho vysvěcení došlo za účasti císaře v listopadu 1367. Jeho věnování sv. Kateřině Alexandrijské bylo poděkováním světici za vítězství v bitvě u San Felice, která se odehrála na její svátek 25. listopadu 1332. Z původní stavby se bohužel dochovala pouze věž kostela. Přímo pod Vyšehradem se nachází klášter žebravého řádu servitů (služebníků Panny Marie) s kostelem Zvěstování Panny Marie na Slupi. Založen byl v roce 1360 na základě slibu, který Karel IV. složil před obrazem Panny Marie ve florentském klášteře téhož řádu. Kostel získal přízvisko „na Trávníčku“, a to podle zelených luk v okolí Botiče, na kterých byl postaven. 

Klášter řeholních kanovníků sv. Augustina s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého vznikl na nejvyšším bodě Nového Města. Základní kámen k chrámu položil Karel IV. 18. září 1350 a svatyni věnoval vzácnou relikvii – tři zuby Karla Velikého, prvního středověkého císaře. Zasvěcení kostela spojovalo Prahu s Cáchami, oblíbenou „rezidencí“ Karla Velikého. Pražský kostel na Karlově je svým osmibokým půdorysem inspirován císařskou kaplí v Cáchách. Pro kostely zbudované Karlem IV. je typické, že se nacházejí na výrazných terénních dominantách. To je patrné zejména v jižní části Nového Města nejen na Karlově, ale i u sv. Apolináře a v Emauzích. 

Propojení s italskými městy 

Kostel sv. Apolináře byl postaven v letech 1362–1390 na návrší zvaném Větrov pro kolegiátní kapitolu, kterou Karel IV. přeložil v roce 1362 do Prahy z východočeské Sadské. Zasvěcení odkazuje na baziliku sv. Apolináře v italské Ravenně a představuje duchovní spojení mezi Prahou a městem, které bylo dočasným centrem Západořímské říše. 

Z dalších sakrálních staveb Nového Města je třeba zmínit klášter karmelitánů s kostelem Panny Marie Sněžné, který měl být největším kostelem Nového Města a také hlavním mariánským chrámem Prahy. Kostel založil Karel IV. spolu se svou manželkou Blankou z Valois 3. září 1347, den po své korunovaci českým králem. Z původního projektu monumentálního chrámu, který měl mít celkovou délku přes sto metrů a byl zamýšlen jako korunovační kostel, bylo do roku 1397 dokončeno pouze kněžiště, základy vstupní části a takzvaná Krásná věž. Další práce zastavily husitské války. Svým zasvěcením odkazoval přímo k Římu – k římské bazilice Santa Maria Maggiore, která byla založena na místě zázračně napadlého sněhu, a symbolizoval duchovní pouto mezi Prahou a Římem. 

Klášter ambrosiánů s kostelem sv. Ambrože založil Karel IV. v roce 1354. Prahu tak symbolicky propojil s Milánem a připomínal skutečnost, že byl Lucemburk v milánské bazilice sv. Ambrože na svátek Tří králů 6. ledna 1355 korunován železnou korunou lombardských králů. Pražský klášter, nacházející se v místě dnešního domu U Hybernů, byl za husitských válek vypleněn, k jeho obnovení již nedošlo. 

Nový most s velkou věží 

Karel IV. hodlal z Prahy mimo jiné vytvořit i obchodní křižovatku Evropy. To vyžadovalo vybudovat kvalitní most přes Vltavu, který by nahradil původní Juditin most, zničený roku 1342 povodní. Prvním stavitelem se stal malostranský kameník Otto, po jehož smrti (1375) pokračoval ve stavbě Petr Parléř. Most byl dokončen kolem roku 1411. Na rozdíl od Juditina jej sice zdobilo méně oblouků, ale ty měly širší a hlubší základnu, takže byly odolnější. Staroměstská mostecká věž uzavírající most na levém břehu Vltavy je ikonickým památníkem lucemburské přítomnosti, který svým pojetím architektury a výzdoby manifestoval císařskou politiku Karla IV. a její návaznost na starý Řím. 

V závěru stavby došlo k rozšíření jejího ideového programu o novou symboliku Karlova nástupce Václava IV. Na věži, pod níž musel každý příchozí směrem na Pražský hrad projít, demonstroval Karel IV. slávu a moc lucemburského rodu. Její střecha byla původně pokryta leštěným zlatým plechem, podobně jako tomu bylo u dvou věží Pražského hradu. Karel IV. je na ní zobrazen společně se synem Václavem, jeden v majestátu římského císaře, druhý římského krále. Jsou představeni jako zástupci Krista na zemi, pozemští ochránci spravedlnosti a pokoje, kteří svou úlohu plní s přispěním nebeských ochránců. Mezi nimi stojící sv. Vít vystupoval nejen jako patron mostu, ale také poukazoval ke „své“ katedrále, která se pohledově rýsovala vedle věže a upozorňovala na sebe tehdy zdaleka viditelnou mozaikou Posledního soudu. 

Kopie Kristovy tváře 

Podle tradice přivezl Karel IV. z Říma kopie dvou uctívaných obrazů: Veraikonu (zvaného Zlatý veraikon, který měl zobrazovat pravou tvář Krista) a Madony Aracoeli (oba se dochovaly ve svatovítské pokladnici). Badatelé se domnívají, že přenesení těchto kopií považoval panovník za jedno ze symbolických gest nápodoby Říma. Přenesení kopie pravé tváře Krista z Říma do Prahy mělo vyjádřit přenesení císařského sídla do Prahy, zdůraznit její vnitřní sepětí s Římem.

Také katedrála sv. Víta hrála významnou roli v koncepci císařské Prahy. Obrovským množstvím darovaných svatých ostatků chtěl Karel IV. učinit z pražského kostela nejvýznamnější svatostánek svého sídelního města. Snad si přál, aby se vyrovnal římským bazilikám a předčil ostatní chrámy v Říši. V roce 1367 byla u katedrály zbudována trojdílná brána, která se stala novým slavnostním vstupem. Na průčelí nad branou dal Karel IV. zhotovit zlatou mozaiku Posledního soudu. Její tvůrci byli zřejmě z Benátek, kompozici navrhl italský malíř Niccolo Semitecolo. Je zde zobrazen i zmíněný Veraikon, dále zemští patroni a císařští donátoři, Karel IV. a jeho čtvrtá manželka Alžběta Pomořanská. 

Slavnosti ostatků 

V Praze byly od doby Karla IV. pravidelně pořádány dvě významné prezentace ostatků, jedna každoročně, druhá jedenkrát za sedm let, později za tři roky. Ta první zvaná Ostensio reliquiarum byla největší manifestací nové skutečnosti, že se Praha stala centrem Římské říše. Karel IV. získal říšské svátostiny (sacra imperia) od syna svého předchůdce na římském trůně Ludvíka Bavora teprve v roce 1350. Na květnou neděli 21. března téhož roku byly v Praze na Vyšehradě slavnostně přivítány a následně vystaveny na Novém Městě pražském. Vystavení říšských svátostin mělo legitimizovat vládu jejich držitele, římského krále. Poklad byl nejprve uložen v chrámu svatého Víta. Karel IV. snad uvažoval o jeho trvalém uložení v novém kostele na Karlově nebo na Vyšehradě, ale záhy se rozhodl pro Karlštejn. 

Ukazování ostatků bylo významným pozdně středověkým fenoménem. Jejich institucionalizace souvisela s procesem upevňování teritoriální suverenity, vytvářením stálých rezidencí a s prezentací moci. Relikvie ve spojení s vysokými odpustky slibovaly věřícím výrazný duchovní vklad pro osobní ekonomii spásy. Veřejná prezentace ostatků se konala o svátku sv. Kopí a hřebů Páně (festum Lancee et clavorum Domini), v pátek po druhé Velikonoční neděli, který na Karlovu žádost schválil v roce 1354 papež Inocenc VI. Podle dochovaného seznamu pořadí ukazování ostatků byly nejdříve vystavovány relikvie katedrální, poté karlštejnské (soukromá Karlova kolekce) a nakonec ostatky nejvýznamnější – říšské.

První město Říše 

Svátostiny převezené do Prahy z Karlštejna hostil po dobu svátků patrně nedaleký Emauzský klášter. Později, když za Václava IV. ve středu náměstí vznikla kaple Božího těla (zbořena po roce 1789), byly svátostiny nejspíše přechovávány v jejích podzemních prostorách. Tradici těchto slavností v Praze ukončily husitské bouře. Ostensio reliquiarum ve svátek Kopí a hřebů Páně bylo říšskou slavností, která měla demonstrovat postavení Prahy jako prvního města Říše a sídla císaře. Jednotlivé relikviáře ukazovali kněží či preláti za asistence dalších kleriků. Nezbytný byl hlasatel, který oznamoval, jaké relikvie se právě prezentují. 

Ačkoliv byl pro Prahu ekonomický přínos poutí významný, na prvním místě nadále zůstávaly jejich duchovní důvody: zajistit dostatek modliteb, které by ochránily panovníka i Říši, a učinit z české metropole mocenské i duchovní centrum Svaté říše římské – nový Řím. Karlovi IV. se sice Řím jevil jako ztělesnění císařské moci, ale římské motivy ve skutečnosti byly jen jednou z důležitých součástí jeho politické prezentace.