Řecké jezero Kerkini: Hladina plná dlouhých zobáků

„Jedete na dovolenou do Řecka. No to je skvělé! Cože? V únoru!?“ Podobných reakcí na naši cestu k jezeru Kerkini jsme si vyslechli několik. Přitom je toto místo, kde se lze ocitnout doslova na dosah impozantních pelikánů kadeřavých, i v zimě zaslíbeným rájem milovníků ptactva.

V mlhavém ránu hledíme poprvé v životě na hladinu jezera Kerkini. Před námi se do dáli rozprostírá chladná vodní plocha, jejíž druhý břeh mizí kdesi v ranním oparu. O konečnosti této zdánlivě nekonečné hladiny nás zcela jasně ubezpečuje teprve monumentálně se zdvíhající hradba horského hřebene jménem Belasica, jehož zasněžené štíty se nad jezerem vypínají do více jak dvoutisícové výšky. 

Vybaveni na setkání s pelikány

Jitřní paprsky vycházejícího slunce zabarvují sníh na vrcholcích hor do růžova. Hladina je klidná jako skleněná deska odrážející světlo nadcházejícího rána. Na chvíli v němém úžasu zapomínáme, proč tu vlastně jsme. Podmanivost okamžiku nás zcela pohltila. Naše myšlenky se v tu chvíli vznášejí kdesi vysoko nad vodami jezera a na oblázkovou pláž je vrací až zaskřípění lodního kýlu o pobřežní mělčinu. 

Ve člunu ovšem nesedí náš místní průvodce Nicolaos, jehož bárka má modrou barvu. Ke břehu dorazil člun barvy hnědé, z nějž s úsměvem vystupuje jakýsi rybář a vyndává ze dna bárky bednu plnou ryb. Obrací se na nás a skromnou angličtinou pronáší: „Ten euros.“ Dost váháme, zda zaplatit požadovanou sumu, když rybář přidá další větu, která naše váhání ukončí: „No fish, no pelicans!“ To zní logicky – když nebudeme mít pelikány na co nalákat, tak nám sotva věnují svůj čas a patřičnou pozornost. A tak nyní, když už máme a snad i víme vše podstatné, může naše safari s pelikány kadeřavými (Pelecanus crispus) začít… 

Ptačí byznys a drezúra pelikánů

Nikolaos je jedním z Řeků, kteří pochopili, že ptačí turistika může být solidním způsobem obživy. Podobně jako on si vydělávají i další obyvatelé vesnic v okolí jezera Kerkini, i když cesta každého z nich k nové profesi byla různá. Sám Nikolaos si před deseti lety při autonehodě poranil koleno. Zranění bylo tak vážné, že ani po několika složitých operacích a letech rehabilitace se zcela nezotavil. Koleno je dodnes nefunkční a Nikolaos na pravou nohu viditelně kulhá. Jeho cena na trhu práce tak rapidně klesla. Před pár lety ale založil rodinnou firmu. Vlastní patřičnou licenci, která mu umožňuje poskytovat služby milovníkům ptactva a klienty ubytovává v penzionu svých rodičů. 

O tom, že je člověkem na svém místě a že ptákům je opravdu potřeba rozumět, nás Nikolaos beze zbytku přesvědčil. Lákání pelikánů na jejich přirozenou potravu – ryby – má podle něj v chráněném území svá pravidla. Ptákům by měla být předhozena maximálně jedna ryba za minutu a po pěti minutách krmení je nutné nechat pelikány na 15 minut v klidu. Teprve pak je možné pokračovat v témže režimu.

Samotné ryby ale k pořízení dobrého snímku nestačí. Člověk krmící pelikány by měl mít schopnosti srovnatelné s krotitelem hadů a Nikolaos je v tomto opravdový mistr. Sám je fotograf a dokáže velmi citlivě a šetrně doslova naaranžovat pelikány na místa s nejlepšími světelnými podmínkami, s nejlepším pozadím, po jednom nebo ve skupině. Ti pak jako zhypnotizovaní rybou v jeho ruce čekají, vzlétají nebo naopak přistávají na hladině jezera. Nakonec připlouvají doslova na dosah ruky. A foťáky cvakají a cvakají. Každý další snímek je lepší, než ten předchozí a úplně jiný. Není divu, že Nikolaových služeb již využili mnozí světoví fotografové.

Za plameňáky se sklopeným hledím

Kromě pelikánů jsme ovšem chtěli vidět i další klenot místní avifauny – plameňáky růžové (Phoenicopterus roseus), kteří na Kerkini pravidelně tráví zimu. Jejich počty nejsou velké, všehovšudy jde o asi 200 zimujících exemplářů. Na rozdíl od pelikánů je nelze nalákat na chutnou rybu ani se dostat do jejich blízkosti. Ryby nežerou a nadto jsou velmi plaší a při překročení určité vzdálenosti odlétají. Za letu s elegantně nataženým krkem a dlouhýma nohama vypadají jako růžové cukrkandly. Přístup k plameňákům z vody zase znemožňuje mělčina, na níž se zdržují. Čluny se zde brzy začnou bořit do bahna mělkého jezerního dna. Přesto jsme spolu s dvěma polskými turisty podél severního břehu za plameňáky vyrazili. 

Po cestě jsme měli možnost poměrně zblízka sledovat a fotografovat velmi vděčný ptačí druh – kormorány malé (Phalacrocoracs pygmeus). Přestože byl teprve začátek února, objevovali se zde převážně v párech a jevili již nyní příznaky toku. Na rozdíl od kormoránů v českých krajích nebyli vůbec plaší, a stali se tudíž ideálním objektem pro naše objektivy.

Mokřad světového významu

Jezero Kerkini vlastně žádným jezerem není. Je to umělá vodní nádrž ležící na tocích řek Stymoron a Kerkinitis, jejíž hráz byla vystavěna již v roce 1932. V průběhu druhé světové války však byla hráz poškozena a opětovně obnovena teprve v roce 1980. Chrání před záplavami území, jež byla pravidelně postihována povodněmi při tání jarních sněhů. Rozloha jezera se mění v závislosti na ročním období a přísunu srážek. Pohybuje se od 54 do 72 km². Jezero je biosférickou rezervaci a je chráněno tzv. Ramsarskou úmluvou, která zavazuje smluvní státy k ochraně mokřadových oblastí.

TIP: Záplava růžových per: Tisíce plameňáků zimujících na Kypru

Oblast jezera Kerkini ale neposkytuje útočiště jen ptákům, ale také mnoha dalším druhům živočichů. Můžete se zde setkat s velkým mnoha druhy savců, jako jsou šakali, vlci, kočky divoké, vydry, lasičky, jeleni, divocí králíci, prasata a další. Do nezaplavených částí jezera byly vysazeni buvoli vodní.