Raketová hrozba středního doletu (2): Balistická střela MGM-31 Pershing

Raketa Pershing se na počátku 60. let 20. století velmi osvědčila, současně se však projevila některá omezení. Pásový podvozek byl navržen s ohledem na hornatý terén Korejského poloostrova, kam se ale rakety nikdy nedostaly. Pro hustou síť kvalitních silnic ve střední Evropě by se evidentně více hodil rychlejší kolový podvozek. Dále se požadovalo zvýšení počtu odpalovacích zařízení pro každý prapor z osmi na 36 kusů.

Předchozí část: Raketová hrozba středního doletu (1): Balistická střela MGM-31 Pershing

Společnost Martin Marietta tedy v roce 1965 získala kontrakt na program QRA Pershing (Quick Reaction Alert), z něhož měla vzejít modernizovaná raketa, jež by mohla ve službě vystřídat střely s plochou dráhou letu MGM-13 Mace. Obdržela jméno MGM-31B Pershing Ia, zatímco původní komplet MGM-31A byl přejmenován na Pershing I.

Na sériovou výrobu modernizovaných raket se přešlo v roce 1969 a pokračovalo se až do roku 1975. V roce 1977 se produkce na dva roky rozběhla znovu, aby se mohly doplnit zásoby střel využitých při výcviku. Celkem se vyrobilo přibližně 750 raket Pershing I a Ia, ale v Evropě se nalézalo maximálně 108 bojeschopných kusů současně.

Přesun na kolové podvozky

Modernizovaná verze měla shodné základní parametry, avšak tranzistorová elektronika přinesla zjednodušení obsluhy (a na počátku 70. let se odehrála druhá fáze modernizace, při níž se použily digitální počítače). Odpalovací zařízení se přesunulo na návěs, který táhl tahač Ford M757. Na návěsu se převážela i hlavice, takže již nebylo potřebné speciální vozidlo pro ni.

Programovací stanici a zdroj energie dopravoval vůz Ford M656, druhý automobil stejného typu převážel radiostanici RTS a třetí sloužil pro velení baterie, která obsahovala tři čety, každou se třemi odpalovacími zařízeními obsluhovanými jednou společnou programovací stanicí. Stejnou strukturu měly i útvary Bundeswehru, ale ty prodopravu jednotlivých prvků užívaly německá vozidla Magirus-Deutz a MAN. Jaderné hlavice zůstávaly majetkem Američanů, kteří by je Bundeswehru předali jen při propuknutí války, ale Němci s nimi samozřejmě uměli perfektně zacházet.

Komplety MGM-31B Pershing Ia používal vedle US Army i Bundeswehr, kde se provozovaly v kombinaci s tahači Magirus-Deutz. (foto: Wikimedia Commons, calflier001, CC BY-SA 2.0)

Tritolový ekvivalent hlavice Pershing I se pro zamýšlené použití začínal jevit jako zbytečně silný, takže vojáci žádali slabší náplň, což nutně přineslo také požadavek na vyšší přesnost. V roce 1975 tedy začal vývoj verze Pershing II, která měla nést hlavici W85 o síle do 80 kilotun nebo speciální jadernou penetrační hlavici W86, určenou k ničení podzemních objektů. Kromě toho se plánovalo aktivní radarové navádění, jež mělo dramaticky zlepšit přesnost.

Zrození dvojky

Již roku 1976 se ale situace zásadně změnila, jelikož SSSR začal ve východní Evropě rozmisťovat svoje rakety RSD-10 Pioněr (známější pod západním kódem SS-20 Saber), které se vyznačovaly dostřelem 5 000 km. US Army se tedy rozhodla, že Pershing II musí mít dosah asi 1 400 km (tedy to, co se původně žádalo od „jedničky“), aby dokázal zasáhnout sovětské velitelské bunkry a jiné důležité objekty na Ukrajině, v Bělorusku či Pobaltí. Společnost Martin Marietta požadavkům vyhověla díky novým motorům firmy Hercules, ty si však spolu s novým naváděním a hlavicí vyžádaly komplexní přepracování celé konstrukce, takže výsledná zbraň sice dostala označení MGM-31C Pershing II, ale prakticky vzato šlo o úplně novou raketu.

Na pohled se odlišovala zejména trojúhelníkovými kormidly, jež zajišťovala manévrování v závěrečné fázi letu. Střela nakonec nabídla dosah ještě větší, než se požadovalo, a to až 1 770 km. Kvůli dohodě SALT II se nesměla vyrábět nová odpalovací zařízení, a proto se upravila zařízení ze systému Pershing Ia. Pokrok v elektronice dovolil namontovat novou programovací stanici přímo na odpalovací návěs, k němuž patřil tahač M983 HEMTT.

Určitě nejzajímavější část střely tvořilo návratové těleso, jež obsahovalo malý radar, nukleární hlavici W85 (protože speciální penetrační hlavice W86 se nikdy nezačala sériově vyrábět) a vysoce vyspělý řídicí počítač, jenž zpracovával data z inerciálního systému a aktivního radarového senzoru.

Výjimečně přesné navádění

Po celou dobu letu rakety pracoval inerciální navigační systém, který se po zahájení návratové fáze aktualizoval podle údajů z radaru. Po návratu do atmosféry radar provedl ve čtyřech výškových hladinách čtyři skenování cílové oblasti, načež se získané údaje srovnávaly s údaji vloženými před startem. Díky tomu dokázal Pershing II poskytovat tehdy téměř neuvěřitelnou přesnost, respektive odchylku méně než 30 m, takže by i (relativně) slabá nukleární hlavice zajistila spolehlivé zničení cíle.

Fáze letu rakety Pershing II. (zdroj: Wikimedia Commons, U.S. Army, CC0)

Střely by k cílům ve východní Evropě letěly jen asi šest až osm minut, což by sovětské straně prakticky nedalo čas reagovat. Moskva tudíž vnímala střely Pershing II (a možná ne zcela neoprávněně) jako zbraně pro „dekapitační úder“, jenž by vyřadil velitelské struktury SSSR, takže povel k odvetě by již neměl kdo vydat. Není proto divu, že KGB štědře podporovala protesty západní veřejnosti, jež umisťování raket v Evropě provázely.

Další verze

Systém Pershing II roku 1983 nastoupil na místo komplexů Pershing I/Ia, a proto šlo opět o 108 raket v západním Německu. Bundeswehr hodlal koupit střely Pershing Ib, jak se jmenoval jednostupňový derivát „dvojky“ s dosahem odpovídajícím „jedničce“, nakonec však Německo zůstalo u verze Pershing Ia a již zhotovené střely verze Ib se použily ke zkouškám.

Vznikly také další návrhy, například zmenšený Pershing II RR se dvěma raketami na návěsu, čtyřstupňový Pershing III s mezikontinentálním doletem či kosmický nosič Pegasus, žádný se však nerealizoval. Poměrně málo se ví, že střely Pershing II chtěl koupit i Izrael, ale Američané jeho žádost odmítli.

TIP: Obávané rakety SS-1 Scud: Sovětský potomek německé střely V-2

USA a SSSR pak zahájily jednání o likvidaci raket středního dosahu a v roce 1988 uzavřely smlouvu INF, díky níž bylo do roku 1991 zničeno celkově 2 692 raket včetně všech amerických pershingů. Své střely poté vyřadili i Němci. Dnes již lze rakety Pershing spatřit pouze v muzeích a zajisté nejzajímavější podívanou nabízejí muzea ve Washingtonu a Moskvě, jelikož v každém stojí Pershing II hned vedle svého „protivníka“, totiž sovětské střely SS-20.