Řada hvězd požírá své planety: Co toto zjištění znamená pro naše Slunce?

Je Sluneční soustava bizarní výjimkou v širém vesmíru, nebo je úplně všední normou? Odpověď na tuto otázku, která trápí astronomy již řadu let, by mohl přinést výzkum stále se rozšiřující řady identifikovaných exoplanet. Zdá se ale, že stanovení „normy“ poněkud komplikuje fakt, že řada hvězd se chová mírně řečeno nepředvídatelně.

Podle nové studie, zveřejněné v odborném časopisu Nature, řada hvězd požírá své planety. Nejde přitom o mladé nebo rodící se systémy, kde není o nějaké nepředvídatelnosti zpravidla nouze. Vědci zjistili, že tato „vesmírná predace“ není cizí ani stabilním a plně vyvinutým hvězdným systémům.

Hvězdní predátoři

Badatelé se v novém výzkumu zaměřili na studium hvězdných dvojčat. Hvězdná dvojčata nabízejí, podobně jako v mnoha sociologických výzkumech známých ze Země, unikátní možnost izolovaně studovat chování dvojice téměř totožných jedinců. Desítky studovaných hvězdných dvojčat (badatelé analyzovali více než 90 hvězdných párů, které se mnohdy příliš nelišily od naší mateřské hvězdy) se zrodily ve stejnou dobu ze stejného koktejlu plynu a prachu, a podle všech předpokladů, by měly být, když ne úplně stejné, alespoň velmi podobné. Zkrátka jako dvojčata. Ukázalo se ale, že nejméně v 8 % případů tomu tak není.

Vědci u každé zhruba dvanácté dvojice identifikovali u některé z hvězd prvky, které se obvykle vyskytují na planetách. Jednalo se hlavně o stopy uhlíku, kyslíku, křemíku, železa, niklu a zinku. Podle vědců jde o pověstnou „kouřící zbraň“ – neklamnou známku hvězdné predace, kdy jedna z hvězd pozřela svou planetu. Osm procent přitom vědci považují za spodní hranici a předpokládají, že podobné chování může být ve skutečnosti mnohem častější.

Studie blíže nespecifikuje druh pozřených planet ani okolnosti, které k jejich neslavnému konci mohly vést. Není tak jasné, zda šlo o následek náhodného průletu potulné hvězdy nebo obří planety, která by změnila rovnováhu jinak stabilních oběžných drah nebo jiné důvody.

Nuda ve Sluneční soustavě

Co tato zjištění ale znamenají (nebo mohou znamenat) pro naši Sluneční soustavu, mateřskou hvězdu a Zemi? Na rozdíl od mnoha planetárních systémů „tam venku“ nemá naše Slunce žádné sourozence, a podle toho co o něm víme, nevykazuje žádné známky přítomnosti „žáruvzdorných prvků“ svědčících o jeho zálibě v požírání planet. Oběžné dráhy planet našeho hvězdného systému jsou dokonale stabilní bez jakýchkoli nepředvídatelností. Slunce se tak do značné míry jeví jako zoufale všední hvězda středního věku, která nijak přehnaně nebouří a chová se poměrně předvídatelně. V kontextu exotického zvěřince vně Sluneční soustavy jde až o překvapivou nudu. Možná ale právě této nudě vděčíme za existenci Země a životu na ní…