Půvabný karakal: Nejmrštnější atlet ze všech kočkovitých šelem

Karakal (Caracal caracal) se vyznačuje všemi typickými znaky kočkovitých šelem – obezřetností, atletičností a vznešenou elegancí. Poměrně běžně se vyskytuje na Středním východě a v subsaharské Africe, ale jelikož neobývá pralesy ani pravou poušť, v Africe vytváří povodí řeky Kongo a ohromná rozloha Sahary napříč oblastmi výskytu karakala široké pásy, které jsou této šelmě zapovězeny. Obdobně byste ji marně hledali například v Arabské poušti.

Bratranci z Asie a Afriky

Přestože je tento „pouštní rys“ hojně rozšířen zejména v Africe, jeho jméno pochází z tureckého výrazu karakulak, tedy „černé ucho“. V Africe jsou dnes tyto pozoruhodné kočky mnohem vzácnější a mnohdy přežívají pouze v odlehlých horských oblastech nebo na okrajích velkých pouští.

Dva poddruhy asijských karakalů jsou mnohem více spjaty s polopouštními stanovišti než sedm afrických poddruhů. Jedním z asijských poddruhů je vzácný Turkmenský karakal (Caracal caracal michaelis), kterému vyrůstají mezi bříšky na tlapách tuhé chlupy, což je výsledek adaptace na chůzi po písečných dunách.

Nepřeberná paleta úlovků

Přizpůsobivé šelmě, jakou karakal bezpochyby je, poskytují africké savany množství příležitostí k lovu. V závislosti na ročním období přechází tento predátor z jednoho druhu kořisti na druhý. Kupříkladu rozmnožování mnoha býložravých savců, včetně impal, zajíců a králíků je načasováno tak, aby se shodovalo s obdobím zimních dešťů. Tehdy je nejen dostatek vegetace, ale i potenciální kořisti a karakalové tohoto nadbytku dokážou plně využívat.

Naopak v období sucha se jejich pozornost zaměřuje na ptáky, jako jsou orebice čukar, hrdličky, křepelky nebo perličky. Čas od času se jim podaří ulovit i větší kořist jako je například gazela. Na ně se zaměřují zejména karakalové žijící na severozápad od Čadského jezera, jimž se díky tomu přezdívá „gazelí kočky“. Díky celoročnímu dostatku kořisti se afričtí karakalové mohou rozmnožovat téměř kdykoli v průběhu roku. Naproti tomu žijí asijští karakalové v mnohem náročnějších podmínkách. Musejí čelit dlouhým zimám a lov jim často stěžuje sníh a mráz.

Jaro je pro ně časem úlevy a příslibu hojnosti. Období, kdy se rodí bezbranná mláďata býložravců, je tedy i pro asijské karakaly dobou, kdy přivádějí na svět své potomky.

Kočka plná energie

Karakalové se vyznačují ladností pohybů, která je staví do popředí i mezi tak prvotřídními atlety, jakými jsou kočkovité šelmy. Pohyblivost kloubů a oblasti v okolí lopatek dodávají jejich končetinám neobyčejnou pružnost. Díky tomu mohou provádět neuvěřitelně mrštné manévry – otáčet se ve skoku nebo bleskově měnit směr pohybu i v plné rychlosti. „Motorem“ mrštnosti a síly, jíž je zapotřebí k provádění takové vzdušné akrobacie, jsou nápadně dlouhé končetiny. S jejich pomocí se tato kočka také velmi snadno pohybuje ve větvích stromů.

Kromě dlouhých nohou jsou výrazným znakem karakala rovněž neobyčejně dlouhé střapce, které trčí na konci zašpičatělých ušních boltců. Tyto černé chlupy spojené s pohyblivýma ušima slouží ke komunikaci. Účinně jimi lze vyjádřit podráždění, strach, nadřazenost nebo podřazenost – přijde na to, v jaké situaci a postavení se zvíře nachází.

Tlapy a zuby v akci

Karakalové jsou samotáři a tomu je přizpůsobena i jejich lovecká technika, jež kombinuje nenápadné plížení a načasování překvapivého útoku. Tělo číhající kočky je napjaté. Přikrčená šelma opatrně postupuje vpřed a její svaly se zřetelně chvějí vzrušením. Jakmile je dost blízko kořisti, vymrští se karakal pomocí silných zadních nohou. Jeden nebo dva skoky k dostižení kořisti obvykle stačí. 

Ptáků se obyčejně zmocní skokem kolmo do vzduchu. Zhruba půl metru vysoká a 80 cm dlouhá kočka se umí vymrštit tak, že předními tlapami dosáhne do tříapůlmetrové výšky. Savce obvykle sráží k zemi útokem shora. Šplhá na stromy, aby se zmocnila spících ptáků a troufne si i na velké dravce v bezpečí jejich nočního hnízdiště. Ke zvládnutí větší kořisti karakal opět využívá svalnaté nohy. Zatímco kořist sevře předními tlapami, zároveň ji drásá mocnými údery zadních nohou. Nakonec ji usmrtí stiskem čelistí, který oběti zlomí vaz. Větší zvířata, jakými jsou třeba antilopy, udusí zakousnutím do krku.

Zachraňte karakala

Karakalové obývají v Africe různé typy stanovišť a vzhledem k tomu, že jejich kůže není příliš ceněná, nepředstavují vážněji ohrožený druh. Výjimkou je již zmiňovaný turkmenský poddruh, který je velmi vzácný. Obecně jsou oba asijské poddruhy považovány za více ohrožené než africké. 

TIP: Lovící servalové: Mistři smrtícího skoku

V souvislosti se vzrůstajícím tlakem na zemědělské využití půdy a výstavbu nových sídel se pro karakaly největší hrozbou stávají množící se konflikty s lidmi, zejména s farmáři. V Jižní Africe mají chovatelé dobytka na svědomí vymizení karakalů z rozsáhlých oblastí Hoedspruitu. Tato zjištění na sebe přitahují pozornost veřejnosti a do budoucna mohou přispět k tolerantnějšímu přístupu k této krásné a mimořádně fyzicky disponované šelmě.