Půvab kamenných útvarů: Pyramidy a sfingy z přírodní dílny
Když se řekne „sfinga“ a „pyramidy“, většině lidí se vybaví scenérie z egyptské Gízy. Věhlas a charakteristický vzhled pradávných výtvorů člověka inspiroval k pojmenování také mnohých hříček z dílny přírody, zejména skalních útvarů
V případě přírodních sfing a pyramid byly hlavním tvůrcem, tedy pomyslným sochařem či architektem, dlouhodobé procesy eroze, zvětrávání a odnosu nesourodého a proto nestejně odolného horninového materiálu. Z odborného i turistického hlediska jsou nejzajímavější a také nejatraktivnější štíhlé jehlanovité nebo kuželovité útvary, označované jako skalní nebo zemní pyramidy. Jak už vyplývá z názvu, ty první vznikají ve skalních, tedy pevných horninách, kdežto druhé se tvoří v méně soudržných horninách a zeminách, proto je jejich přítomnost na zemském povrchu relativně krátkodobá.
Dědictví ledovců a sopek
Nejvhodnější podmínky pro vznik skalních a zejména zemních pyramid jsou v oblastech pokrytých mocnými vrstvami ledovcových nánosů (morén) nebo sopečných uloženin (tufů), případně spraší i říčních naplavenin. Je tedy zřejmé, že za jejich nejhezčími ukázkami se musíte vydat za hranice naší vlasti – buď na úpatí zaledněných velehor, nebo do některé ze sopečných oblastí.
Tam lze zemní i skalní pyramidy obvykle vidět ve všech vývojových stádiích – od počátečních erozních (ronových) rýh a strží, přes kulisovitě uspořádané hřebínky, až po skupiny samostatných, obvykle do deseti metrů vysokých jehlanů a věží. Mnohé z nich jsou svrchu překryty větším kamenem nebo zbytkem pevnější vrstvy horniny, tedy jakýmsi kloboučkem či deštníkem, který chrání spodní část před rychlejším rozrušováním.
Bílí mniši a načesané slečinky
V Evropě se působivými scenériemi „morénových“ zemních pyramid vyznačují zejména některé partie po obvodu Alp. Oblíbeným cílem turistů jsou například v okolí severoitalského Bolzána, v údolí Val d`Hérens na jihu Švýcarska a také na několika místech v západním podhůří francouzských Alp. Neméně povedené zemní pyramidy provázejí také některé skandinávské ledovce. Patrně nejznámějším tamním seskupením jsou Bílí mniši (Kvitskriuprestine) ve středním Norsku, kde inspirací k jejich pojmenování byly oblé kameny – pomyslné hlavy – „posazené“ na vrcholcích štíhlých, jakoby do hábitů zahalených sloupů.
Podobně dráždily lidskou obrazotvornost i mnohé ze skalních a zemních pyramid v sopečných oblastech. Tam se tyto tvary tvoří postupným rozrušováním a odplavením málo pevných tufů a ochrannou „poklici“ tvoří buď oválná sopečná bomba, nebo tvrdší a proto odolnější vrstevní poloha. Ta se mnohde vyznačuje velkou členitostí, což dalo některým seskupením poněkud úsměvná pojmenování. Tak například krajinu dávných sopek Auvergne ve Francouzském středohoří zkrášlují Dámy s kloboučkem, opravdovými krasavicemi v tzv. Měsíční krajině na jihovýchodě kanárského ostrova Tenerife jsou zase Načesané či Kadeřavé slečinky (Señoritas Coiffes). A v bulharských Rodopech u města Kardžali tvoří pitoreskní seskupení zemních pyramid dokonce celou Zkamenělou svatbu…
Pyramidy i mohutné katedrály
Na území naší vlasti bychom dokonale vyvinuté zemní pyramidy hledali marně. Kdysi byly uváděny třeba z kaolínových odkryvů na Plzeňsku, k nemnohým příkladům jejich současného vývoje patří i Střezovská rokle na Chomutovsku, zaříznutá do nezpevněných jílů a písků třetihorního stáří.
Vzhled pyramid má ovšem spousta skalních věží v hojně navštěvovaných pískovcových skalních městech na severu a východě Čech, ve slepencových Súlovských skalách na Slovensku a samozřejmě i daleko za hranicemi naší vlasti. Tam se některým zvláště monumentálním a „do špičky“ zúženým skalním útesům říká též Katedrály. Jako příklad uveďme alespoň členitý útvar z červených pískovců Catedhral Rock v Arizoně nebo strmé skalisko Cattedrale, vyčnívající nad hladinu Atlantiku u sopečné Madeiry.
Sfinga u výčepu
Také tajemná egyptská Sfinga – mohutná socha s lidskou hlavou a lvím tělem – byla inspirací k pojmenování mnoha skalních útvarů. Na rozdíl od přírodních pyramid jde v jejich případě o zcela nahodilé kamenné hříčky přírody, vzniklé především dlouhodobým zvětráváním zejména žul, rul, svorů, pískovců a některých dalších hornin.
U nás patří k nejznámějším Sfingy u Měděnce, chráněné ve stejnojmenné přírodní památce. Najdete je v lůně Krušných hor, necelý kilometr jihovýchodně od někdejšího hornického městečka Měděnec, a to v blízkosti zatáčky silnice a modře značené cesty, klesající do údolí Ohře. Tato působivá rulová skaliska odedávna lákala pozornost nejen svým zvláštním tvarem, ale i dalekými výhledy do okolí a v době německého osídlení zde dokonce stál výletní hostinec (zvaný Sphinxbaude) s výčepem a noclehárnou.
V lese i ve skalním městě
I v dalších našich pohořích objevila lidská obrazotvornost více či méně povedené sfingy – tedy skály s nápadně přečnívající „hlavou“, většinu z nich však dobře skrývají lesní porosty. Příkladem je přírodní památka Sfinga, vystupující vysoko nad údolím Zdobnice v Orlických horách. Na podobnou Kamennou sfingu (nazývanou též Ovečka) narazíte v Jeseníkách, a to při cestě z Rýmařova pod hrad Rabštejn. Říká se tak i jedné ze Čtyř palic na Vysočině nebo výběžku žulových Pytláckých kamenů v Jizerských horách.
TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky: Kazatelny v chrámu přírody
Útvary zvané Sfinga nebo Sfinx samozřejmě nemohou chybět ani v hojně navštěvovaných skalních městech. Také tam byla výhradním sochařem příroda, přesněji řečeno procesy zvětrávání nestejně odolných vrstev pískovců. Tak třeba obří „hlavu“ Sfinx minete při značeném okruhu po vrcholku Ostaše u Police nad Metují, pitoreskní Sfinga zase shlíží nad turistickým okruhem v sousedních Teplických skalách a podobná doprovází i známou hruboskalskou Kapelu v Českém ráji.