Ptáci, kteří zapomněli létat: Pštrosi, kasuáři a další dlouhonozí běžci

Srážka Země s asteroidem a rozsáhlá sopečná činnost smetly před 65 miliony roků z povrchu zemského druhohorní dinosaury a zároveň vydláždily cestičku k prosperitě pro velkou skupinu ptáků, kterou dnes ornitologové označují latinským názvem Palaeognathae. Česky jim říkáme běžci. Typickým znakem většiny ptáků této skupiny je ztráta schopnosti letu a přechod k pohybu výhradně po zemi.

Na zemi je dobře

Ptačí let patří k energeticky velmi náročným způsobům pohybu, a pokud se bez něj opeřenci obejdou, znamená to pro ně velkou výhodu. Na hrudníku jim nemusí narůstat mohutné létací svaly. Ušetří spoustu živin a energie, které mohou vynakládat na jiné životní aktivity, především pak na plození potomstva. Evoluční rezignace na let však nebývá jednoduchá. Většina ptáků se při pohybu po zemi vydává na milost a nemilost šelmám, jimž lze uniknout několika mávnutími křídel. Zbavit se letu tedy znamená zahodit spolehlivou životní pojistku.

Běžci využili k opuštění letu jedinečnou příležitost, jež se jim naskytla na konci druhohor. Při masovém vymírání dinosaurů zmizely ze zemského povrchu početné skupiny zdatných predátorů. Savci sice vystoupili ze stínu velkých ještěrů, ale teprve si začali hledat svou vlastní cestu na evoluční výsluní. V té době to byli drobní tvorové živící se většinou drobnými bezobratlými živočichy. Jedna velká hrozba pro pozemskou faunu tedy zmizela s dinosaury a druhá v podobě velkých masožravých savců se ještě nevyvinula. V této situaci nebyl pro ptáky přechod od letu k běhu po zemi příliš riskantní. Někteří to zkusili a uspěli. Jejich potomci žijí na Zemi dodnes. 

Obr s tretrami na nohou

Zřejmě nejznámějším zástupcem skupiny běžců je pštros dvouprstý (Struthio camelus), který žije na afrických savanách a patří v mnoha ohledech k výjimečným zástupcům ptačí říše. Dorůstá výšky přes dva metry, hmotnosti přes sto kilogramů a je největším žijícím ptákem světa.

Jak vyplývá ze zoologického jména, má pštrosí dolní končetina pouze dva prsty – žádný jiný pták nemá počet prstů tak výrazně zredukovaný. Pečlivá měření rozložení síly na prstech pštrosí nohy při chůzi a běhu ukázala, že redukce počtu prstů je adaptací pro efektivní běh vysokými rychlostmi. Pštrosí noha funguje tak trochu jako běžecká tretra s hřeby. Pro silný odraz nohy od země v plném trysku používá pštros i dráp na větším z dvojice prstů. 

Díky této „přírodní tretře“ a celému komplexu dalších evolučních „vychytávek“ je pštros skutečně zdatný běžec. Vyvine rychlost až 70 kilometrů v hodině a je držitelem běžeckého rychlostního rekordu mezi opeřenci. Tento špičkový výkon vydrží podávat jen po krátkou dobu, ale i na delší vzdálenosti běhá velmi rychle – do 50 kilometrů v hodině. 

Běh s naježenými pery

Pro intenzivní pohyb v horkém, suchém prostředí savan je pštros vybaven celou řadou dalších důmyslných evolučních adaptací. Stokilový pták pojme do plic přes 15 litrů vzduchu; stejně velkému člověku se do plic vejde maximálně polovina z tohoto objemu. Také oběhový systém pštrosa je vysoce výkonný. 

Horké africké klima donutilo pštrosy k šetrnému hospodaření s vodou. S trusem a močí ztrácejí jen minimum této životadárné tekutiny, protože jak střevo, tak i ledviny pracují na plný výkon při zadržování vody v těle. Při intenzivním pohybu hrozí všem živočichům nejen dehydratace, ale také přehřátí organismu. Při práci svalů vzniká velké množství tepla, kterého se pták musí zbavit. Peří je ale velmi dobrý tepelný izolant a teplo zadržuje. To přijde vhod ptákům žijícím v chladných oblastech. V horku jsou pštrosům skvělé izolační vlastnosti peří na překážku. I s tím si však umějí poradit. Stahem podkožních svalů pera naježí tak, že mezi nimi volně proudí vzduch, dostává se až ke kůži a ochlazuje ji.

Samotáři s dýkami na nohou

Kasuáři (Casuarius) žijí v Austrálie a na Nové Guineji a přilehlých ostrovech. Samice kasuára přílbového (Casuarius casuarius), který je největším zástupcem kasuářího rodu, mohou měřit na výšku až dva metry, ale ve srovnání se stejně velkými pštrosy jsou o poznání lehčí. Váží maximálně 60 kilogramů. Samci jsou ještě menší než samice, dorůstají výšky do 1,8 metru a váží kolem 30 kilogramů. Kromě toho, že jsou samci kasuárů drobnější než samice, jsou také méně pestře zbarvení. 

Samice mají nad samci navrch i v řadě dalších ohledů. Tito ptáci jsou samotáři a scházejí se jen v období námluv nebo při péči o mláďata. Ve zbývajícím čase si každý hájí svůj revír, který je v případě samic mnohonásobně rozlehlejší a překrývá se s areály hned několika samců. Harém si tedy u kasuárů nevydržují samci, ale samice. O nakladená vejce se starají výhradně samci a na jejich bedrech leží i péče o mláďata. 

Na rozdíl od pštrosů mají kasuáři na nohou tři prsty. Vnitřní prst je opatřen ostrým drápem dlouhým kolem 12 centimetrů. A protože se kasuáři v ohrožení brání kopanci podobně jako pštrosi, mohou nepříteli tímto jako dýky dlouhým drápem zasadit i smrtelnou ránu. 

Nebezpeční konzumenti ovoce

Kasuáři jsou všestrannými atlety. V běhu vyvinou rychlost kolem 50 kilometrů za hodinu, z místa vyskočí do výšky dvou metrů a jsou i překvapivě zdatní plavci. Díky výše popsanému vyzbrojení, své výšce, hmotnosti a teritoriálnímu založení mohou být pro člověka dokonce smrtelně nebezpeční. Kasuár přílbový je spolu s pštrosem dvouprstým jediným ptákem prokazatelně schopným zaútočit na člověka a zabít ho. Případů, kdy kasuár napadl člověka, vážně ho zranil či dokonce usmrtil, jsou evidovány stovky. 

Kasuáři ovšem neslídí v okolí lidských obydlí s cílem skolit a zkonzumovat člověka. Živí se spadaným ovocem a jídelníček si občas zpestří drobnějšími živočichy. Přesto drtivá většinu kasuářích ataků s potravou nějak souvisí. S rozšiřující se zástavbou totiž ubývá lesů, kde se tito ptáci živí. Hledají proto jiné zdroje obživy a nacházejí je v blízkosti lidských sídel. Rychle si tak na člověka zvykají a ztrácejí svou obvyklou plachost. Pokud mají pocit, že je člověk ohrožuje nebo že před ním musejí chránit hnízdo, vejce či mláďata, neutíkají, ale útočí. Někdy si atakem dokonce brání jídlo nalezené u lidských příbytků.

Kasuáří kopnutí je vedeno takovou silou, že člověku zlomí i velké kosti. Vážné zranění po sobě zanechá zásah ostrým drápem. Ani úder kasuárova zobáku není nic, oč by člověk dvakrát stál. Nejtěžší zranění utrpěli lidé, které kasuár napadl, když leželi na zemi. Australský zoolog Christopher Kofron popisuje případ muže, který chtěl zabít kasuára a přitom zakopl a upadl. Pták skočil na ležícího člověka a nohama i zobákem mu zasadil smrtící rány. Kasuáři tedy nejsou moderními následovníky dravých velociraptorů, kteří by prahli po lidské krvi, ale při setkání s nimi se rozhodně vyplatí opatrnost. 

Australský emu a věrní kiviové

Mezi běžce australského kontinentu patří také emu hnědý (Dromaius novaehollandiae), jediný žijící zástupce svého rodu. Po pštrosovi je druhým největším představitelem běžců – dorůstá výšky 1, 9 metru a hmotnosti až 50 kilogramů. Rodinné uspořádání u emu připomíná poměry vládnoucí mezi kasuáry. Také u těchto běžců „nosí kalhoty“ samice. Právě ony si diktují podmínky, za jakých jsou ochotny k páření.

Kiviové (Apteryx) jsou naproti tomu typicky novozélandskou skupinou běžců a na rozdíl od již jmenovaných druhů dorůstají jen velikosti domácího kura. Z křídel jim zbylo jen třináct pírek, která v niťovitém opeření není jednoduché najít a ocas jim chybí úplně. Jsou to noční ptáci, kteří slídí v podrostu hustých lesů po drobných živočiších. Pomáhají si přitom dlouhým tenkým zobákem, který je vybaven velkým počtem hmatových receptorů. Mají také velmi dobře vyvinutý čich a jsou jedinými ptáky, jejichž nozdry jsou posunuté na samou špičku zobáku. Zrak jim moc dobře neslouží a ptáci na něj ani příliš nespoléhají. 

Kiviové se vymykají z poměrů „skupinových manželství“ běžných u ostatních běžců a žijí v párech. Jejich svazky vydrží i dvě desetiletí. O vejce a mláďata se starají buď převážně otcové, nebo se na ní podílejí oba rodiče. Při kladení vejce podává samička obdivuhodný výkon. Vejce totiž váží kolem 450 gramů, což představuje plnou čtvrtinu tělesné hmotnosti samice. 

Němečtí nanduové a nevýkonní letci

Běžci mají své zástupce i v Jižní Americe. Nandu pampový (Rhea americana) je o něco menší než emu nebo kasuáři – dorůstá výšky 1,5 metru a hmotnosti do 40 kilogramů. Základ jeho potravy tvoří listy nejrůznějších rostlin, jídelníček si zpestřuje drobnými živočichy. Podobně jako u pštrosů, i mezi nanduy vládne samec harému několika samic. Na samce ovšem připadá lví podíl při péči o hnízdo, vejce a mláďata, i když starší samci si někdy zjednávají „záskok“ od mladších samců. 

Zajímavostí je malá volně žijící populace nandu pampových v Německu, která vznikla z ptáků uprchlých z farmových chovů poblíž Lübecku. Nanduové se životu v evropské venkovské krajině dokonale přizpůsobili a pomalu ale vytrvale se šíří podél mořského pobřeží dál na východ.

TIP: Ochočení potomci dinosaurů: Dlouho před slepicemi lidé domestikovali kasuáry

Rovněž v Jižní Americe žijící tinamy (Tinamidae) jsou mezi dnešními běžci jediné, které si uchovaly určitou schopnost letu. Obvykle ovšem neuletí na jeden zátah dál než 150 metrů. Když mají na výběr, volí vždy let směrem z kopce dolů do údolí, protože si tím bezpracně prodlouží dráhu. V zalesněných oblastech nocují ve větvích stromů, a pokud je to možné, nalétávají do jejich korun rovněž z nějakého svahu či kopce. Většinu času tráví na zemi a let je pro ně poslední zoufalou možností úniku před nebezpečím. Základem jejich jídelníčku jsou nejrůznější rostliny; vedle toho ale konzumují i hmyz a drobné živočichy. V Jižní Americe obývají různé typy krajiny. Některé druhy si oblíbily husté lesy, jiné dávají přednost srázům hor a další vyhledávají otevřenou krajinu pamp.