Pryč s oblíbenci: Neshody Václava IV. se šlechtou vyvrcholily vraždou jeho přívrženců

Na jaře 1394 se příslušníci z řad vyšší šlechty, nespokojení se svým politickým postavením a funkcemi, zformovali v takzvanou panskou jednotu. Mezi její zakládající členy patřil například Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich starší z Hradce, Vilém III. z Landštejna (všichni tři pocházeli z rozrodu mocných Vítkovců), Boreš z Rýzmburka či Jan z Michalovic a další. Celé opoziční hnutí navíc zaštítil bratranec českého krále, moravský markrabě Jošt. 

Zajetí krále 

Dne 8. května přikročila panská jednota k rozhodnému činu. Král Václav byl při návratu z hradu Žebrák překvapen panskými ozbrojenci v Králově Dvoře u Berouna, zajat a převezen do minoritského kláštera v Berouně, kde už jej čekal bratranec Jošt. Vladaři bylo vytčeno, že se řádně nestará o České království ani o Říši, že opomíjí politické nároky panstva a že ponižuje a napadá duchovenstvo. Opoziční šlechta se následně bez obtíží zmocnila Pražského hradu a panovníka uvěznila v Bílé věži. Pražská města se sice zprvu postavila na odpor, brzy ale uzavřela s vůdci jednoty příměří. 

Vlády v zemi se mezitím ujal markrabě Jošt. Na stranu Václava IV. se ale postavil jeho bratr, vévoda Jan Zhořelecký, který svolal vojsko a vytáhl na Prahu. Panskou jednotu překvapilo, kolik vlivných lidí zůstalo na straně panovníka, a proto vladaře raději tajně převezli. Po krátkých zastávkách na rožmberských sídlech v jižních Čechách nakonec skončil Václav na hradě Wildberg v Horních Rakousích. Zhořelecký vévoda mezitím s pomocí říšského kurfiřta Ruprechta II. a jeho syna Ruprechta III. zasáhl vojensky nejprve v Praze a následně i na jihu Čech. Koncem července pak obě strany uzavřely dohodu o ukončení konfliktu a 1. srpna se panovník ocitl konečně na svobodě. 

Nevyplacené peníze 

Koncem srpna se Václav znovu ujal vlády, musel však slíbit, že nepodnikne nic proti lidem, kteří ho zajali, a současně se zavázal, že provede požadované změny. To znamenalo, že členové panské jednoty postupně pronikali do královské rady a zemských úřadů. Panovník proto začal uzavírat celou řadu dohod se šlechtici, kteří se v minulých letech nezapojili do sporů. Ti mu skládali slib věrnosti spojený s různými individuálními závazky. Václav si tak chystal zázemí pro případný nový střet s panskou jednotou. Svou loajalitu odpřisáhl českému králi v červnu 1396 i Štěpán z Opočna, kterého Václav na oplátku jmenoval hejtmanem vratislavského knížectví. Jen těžko mohl tehdy opočenský feudál tušit, že svědomité plnění úkolů spojené s nově nabytou funkcí se mu stane za rok osudným. 

Opolská knížata dostala za služby svého předka Vladislava do zástavy východočeský královský hrad Potštejn. Ten však Václavovi navrátila a panovník jim na oplátku vystavil směnku na 8 000 kop grošů, která měla být splácená tak, že by knížata dostávala každý rok sumu 1 000 kop. Mezi ručitele patřilo i město Vratislav. Jelikož však peníze vypláceny nebyly, začala se opolská knížata hojit právě na měšťanech slezské metropole, kteří se nacházeli ze všech ručitelů nejblíže a zároveň slibovali možnost největšího zisku. „Představitelé města byli zatížení ležením, měšťané byli obstavováni a město bylo nuceno poskytnout opolským knížatům nucenou půjčku.“ Celý spor se dostal až ke králi, ten ale věřil svému podkomořímu Zikmundu Hulerovi, že peníze jsou odváděny včas, a nic v této věci nepodnikal.

Na stopě korupční aféře 

Nově jmenovaný vratislavský hejtman Štěpán z Opočna se podle všeho při prošetřování celé záležitosti dostal na stopu Hulerově zpronevěře a zároveň i rozsáhlého úplatkářství a uvědomil o tom své druhy v královské radě Purkarta Strnada z Janovic a Štěpána Podušku z Martinic. První z nich byl jako mistr královské komory vlastně jediným, kdo mohl provést náležité šetření k plnému odhalení Hulerovy nepoctivosti. Druhý jako hejtman v Kladsku a Ząbkowicích zodpovídal za dluh a další dva ručitele, kteří na sobě také pocítili důsledky jeho nesplácení. Všem třem členům královské rady se navíc záležitost mohla hodit k dalšímu politickém postupu. Proto se ihned pustili do pátrání ohledně Hulerovy defraudace peněz pro opolská knížata. Spolu s nimi se na vyšetřování podílel také velkopřevor české provincie johanitského řádu Markolt z Vrutice. 

Mezitím však došlo k majetkovým změnám v držbě hradu Potštejna a jeho novým majitelem se stal na přelomu let 1396–1397 Prokop Lucemburský, který byl společně se svým bratrem Joštem moravským markrabětem. Nový vlastník patrně o zpronevěře královského podkomořího leccos věděl a nabytím Potštejna se snažil svého stoupence, jemuž vděčil za mnohé, krýt. 

Musíme je umlčet! 

Vyšetřování rozsáhlé zpronevěry pochopitelně nezůstalo Hulerovi a Prokopovým přívržencům utajeno. V celé záležitosti přitom šlo doslova o hlavy. Pokud by se zpronevěra provalila, královský podkomoří by trestu smrti neunikl, a proto naléhal na markraběte, aby učinil něco na jeho záchranu. Moravský vládce si za dané konstelace určitě nepřál pád tak důležité osoby, jako byl Zikmund Huler, a rozhodl se královské rádce fyzicky odstranit. 

Sám si pochopitelně ruce špinit nechtěl, ale věděl, že vladařovi oblíbenci mají u dvora spoustu nepřátel i politických konkurentů, kteří se úkolu rádi zhostí. S plánem na odstranění panovníkových rádců Prokop nejspíše seznámil i svého bratrance, uherského krále Zikmunda (jako uherský král vládl 1387–1437), který s bratrem Václavem neměl nejlepší vztahy a rozhodně nebyl proti. Na Svatodušní neděli 10. června 1397 se Václav IV. rozhodl odjet z Prahy na hrad Křivoklát, kde se chtěl věnovat loveckým radovánkám a bujarým pitkám. Celý dvůr cestoval s ním a během cesty se plánovalo zasedání královské rady, čehož se rozhodli Zikmundovi a Prokopovi stoupenci využít pro svůj záměr. 

Krvavý plán 

Nocovalo se na Karlštejně. Druhý den se mělo konat chystané jednání rady. Václav IV. znechucený vidinou dalšího vleklého a nudného rokování se dal lehce přesvědčit, že jeho účast není nutná, a brzy ráno odjel do Berouna. I to byl záměr vrahů. Nikdo z nich nechtěl zabíjet v králově přítomnosti. Krátce po vladařově odjezdu se sešla královská rada, které předsedal nedávno jmenovaný nejvyšší hofmistr, kníže Jan II. Opavsko-Ratibořický. Na jednání nejprve vystoupil králův posel Bořivoj ze Svinař, jenž přednesl zprávu o průběhu frankfurtského sněmu. Po přečtení oznámení kníže Jan a páni Boreš z Rýzmburka, Bohuslav ze Švamberka a Jan z Michalovic vstali od stolu a odešli do vedlejší místnosti pod záminkou důvěrné porady o dalším postupu. Radili se však jen krátce, patrně o bezprostředním provedení celého činu. 

Poté k sobě povolali Štěpána z Opočna, Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána Podušku z Martinic i Markotla z Vrutic. Sotva výše zmínění rádci vešli, obořil se na ně kníže Jan: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“ Vzápětí vytasil meč a zasadil Purkartovi tři bodné rány, jimiž ho na místě usmrtil. Jeho druhové se vrhli na ostatní. Štěpán z Opočna a Štěpán Poduška byli rovněž okamžitě mrtví. Pouze Markolt, těžce raněný do břicha, zůstal ležet na místě ještě živý. 

Doznání 

Vrahové následně nasedli na koně a spěchali do Berouna za Václavem IV. Tam před něj předstoupili a oznámili mu (pochopitelně v předem připraveném podání), že odpravili nebezpečné zrádce, kteří připravovali spiknutí. Král přijal zprávu o smrti svých předních a oblíbených rádců s naprostým klidem. Podobné, mnohdy nepochopitelné reakce byly u Václava celkem běžné. Na aktivnější reakci se vzmohl až v následujících dnech a místo plánované cesty na Křivoklát se vydal na Karlštejn prošetřit okolnosti celého činu. Vrahové ale počítali i s touto možností. Posloužil jim těžce zraněný převor Markolt z Vrutice, u něhož bylo jisté, že brzy zemře. Mordýři k němu povolali zpovědníka a přiměli Václava, aby tuto jeho zpověď vyslechl. Zpovědník vhodně volenými otázkami dosáhl toho, že převor se ke všemu přiznal, včetně úmyslu zabít krále. Ostatně od člověka, který v důsledku předsmrtných muk zřejmě ani nevěděl, co mluví, nebylo těžké podobné doznání získat. Panovník tomu „důkazu“ uvěřil. 

Přetrvávající neklid 

Dne 13. července pak vydal Václav písemné prohlášení, v němž tvrdil, že: „… Strnad, Štěpán Opočenský, Štěpán Poduška a Markolt, jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své věrnosti a přísaze, jak se vůči nám zavázali, a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit.“ 

Po vydání této listiny již nestálo vrahům nic v cestě. Jednomu z nich, Bohuslavovi ze Švamberka, udělil panovník úřad purkrabího pražského hradu a kníže Jan plně převzal úřad hejtmana v Kladsku a Ząbkowicích. Rozhodující vliv na dvoře pak získal markrabě Prokop a jeho stoupenci z řad panské jednoty. Situace v českém království se ale příliš nezměnila. Nadále přetrvával neklid a napětí mezi vysokým panstvem a panovníkem a zakrátko se znovu začaly objevovat úvahy o uvěznění krále…