Poslední boj knížete Václava: Otazníky kolem skonu legendárního Přemyslovce

Václav se stal svrchovaným vládcem nad přemyslovským panstvím nejpozději roku 925, kdy došel uznání svých nároků a vzápětí se zbavil matky Drahomíry (zřejmě nevlastní), pravděpodobně hlavy opozice. Můžeme tušit, že se pokusil i o vlastní nezávislou politiku, která byla, stejně jako jeho ostatní skutky, motivována snahou zajistit své zemi větší slávu, prospěch a jasnou perspektivu do budoucna. Tento kurs ale usměrnil východofrancký král Jindřich I. Ptáčník, když českému knížeti připomněl staré závazky jeho země vůči silnějšímu sousedovi.

Jak již víme, nebylo to formou pokoření knížete. Naopak, můžeme říci, že mezi oběma vládci panoval korektní vztah. Dohoda zřejmě z dlouhodobého hlediska zemi prospěla, což se ukázalo později, avšak aktuální domácí poměry spíše zkomplikovala.

Předehra k tragédii

Dalších šest let Václavovy vlády, až do osudného zářijového dne roku 935, obklopuje hradba mlčení. Pojďme tedy trochu zauvažovat o možných zákrutách těchto časů. Legenda praví, že někdy v té době se Václav chtěl vzdát vlády a jako mnich odejít do Říma. Na straně jedné toto tvrzení legendistů dokonale zapadá do obrazu zbožného a světským životem znechuceného světce, avšak na straně druhé ho nelze zcela odmítnout. Známe totiž i další případy z vládnoucích kruhů, kdy se tak stalo.

Například roku 688 se vzdal vlády vládce Wessexu Caedwalla, aby v Římě získal křest a roku 709 odešel král anglické Mercie Coenred do Říma, kde se stal mnichem. Pokud Václav odchod do Říma opravdu zvažoval, mohla být příčinou deziluze z vývoje po roce 929. Dohoda s Jindřichem se totiž mohla ukázat jako nepřínosná, navíc komplikující domácí vztahy s některými velmoži, přívrženci Boleslava a Drahomíry. Václav ale nakonec zůstal českým knížetem až do podzimu 935. 

Co patřilo k hlavním příčinám sváru mezi nevlastními bratry Václavem a Boleslavem? Problém měl patrně dvě roviny. Část velmožů byla nespokojena s Václavovou vládou zejména proto, že nesouhlasila s odváděním poplatku říši. Ten jistě představoval zátěž pro domácí ekonomiku a mnozí v něm neviděli žádný přínos. Navíc tu svou roli mohl sehrát i Václavův autoritativní přístup. Tyto důvody nespokojenosti poskytly novou sílu kněžně Drahomíře, jež zůstávala nablízku svému synovi Boleslavovi a společně s předáky opozice vyvíjela nemalé úsilí o oslabení autority knížete. Odpůrci však byli v menšině a otevřený odpor by je mohl stát některý z údů, nebo i hlavu. Záměr uskutečnit převrat a prosadit na knížecí stolec Boleslava snad uzrával delší dobu. Čekalo se však na vhodný okamžik, kdy by mohl být proveden konkrétní čin – odstranění vládnoucího Přemyslovce.

Šance k převratu

Skupině kolem Boleslava a Drahomíry se naskytla příhodná šance na podzim roku 935. Tehdy kníže Václav objížděl se svou družinou hradiště a kostely, jak to bývalo za oněch časů běžné, aby nad jednotlivými úděly neztratil kontrolu. Jedním z takových hradišť, která patřila k důležitým sídlům přemyslovského patrimonia, byla také (Stará) Boleslav, kde sídlil Václavův mladší bratr. Revize proběhla patrně bez obtíží. Staroslověnské legendy praví, že ještě před odjezdem Václav navštívil mši, ale pak už spěchal zpět do Prahy. Že by měl důvod nezdržovat se přes noc v Boleslavově sídle? Bratr ho však uprosil, aby zůstal na slavnostní hostinu. Václav nakonec svolil.

Václav zůstal na hostině po bratrově boku. Legendy dále vyprávějí, že původně mělo dojít k likvidaci knížete přímo na hostině, ale situace nebyla zrovna příhodná. Spiklenci proto museli improvizovat a připravit náhradní řešení. Anebo už ho dávno měli, protože si uvědomovali, jak moc riskantní krok je čeká. Navíc lze předpokládat, že na hostině neseděl Václav sám, ale že tu s ním hodovali i jeho družiníci, či mu alespoň zůstávali nablízku. Václava prý dokonce jeden z jeho věrných varoval, že mu jde o život, ale kníže přesto na hostině zůstal a pronesl přípitek na počest archanděla Michaela.

Možná nechtěl přikládat větší váhu varování před něčím z jeho pohledu jen těžko myslitelným. Byl právoplatným vládcem, obklopen svou družinou, lidé jej respektovali, zemi nikdo neohrožoval a on sám měl dostatek sebevědomí k tomu, aby věděl, že se o sebe umí postarat.

Dva převraty už Václav zažil. Jeden po smrti svého otce, kdy mu zřejmě nevlastní matka Drahomíra upřela nástupnictví a během něhož přišla o život jeho pramáti Ludmila. Vrazi zabili nepochybně víc lidí, možná se do šarvátky dostal i sám Václav. Druhý převrat naopak Václavovi dopomohl k vládě. Ostatně památku na bouřlivé děje uplynulých let dokazuje starší zhojená rána na hlavě, ale možná mohlo jít o šrám z některé z bitev. V každém případě měl kníže dostatek zkušeností. Uměl bojovat, a jak odhalily jeho kosterní pozůstatky, byl nejen značné výšky, ale také dobré fyzické kondice a pevné muskulatury. 

Osudové ráno

Co se odehrálo během noci, nevíme. Podle legendistů se právě pod rouškou tmy spiklenci dohodli, jak knížete sprovodí ze světa. Základní předpoklad představovalo, že Václav půjde sám a neozbrojen brzy ráno na mši do zdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána. Pokud by se rozhodl bohoslužbu vynechat nebo by jej doprovázeli jeho družiníci, akce by byla ohrožena a spiklenci by od útoku upustili. Riziko bylo příliš veliké.

Za úsvitu se však objevil osamocený kníže, mířící do kostela. Před vraty na něj čekal ozbrojený bratr Boleslav, ostatní zatím zůstávali ve skrytu. Všude panoval klid. Václava bratrova přítomnost překvapila. Něco tu nehrálo. Podle legendárního znění Václav Boleslava pochválil za včerejší hostinu. Nervózní Boleslav, ať již odpověděl, či nikoliv, na Václava zaútočil mečem. Avšak kníže, mnohem zkušenější a zdatnější, bratrův útok odrazil, odzbrojil ho a srazil na zem. 

První útok Václav ustál, přesile už čelit nedokázal. Odzbrojený Boleslav začal volat o pomoc, říká legenda. Dost možná se ani pomoci dovolávat nemusel. Ti, kteří zůstávali dosud skryti a spor pouze pozorovali, nyní vyrazili ze stínů a knížete obklíčili. Únikové cesty byly odříznuty, jedinou naději na záchranu představovaly zdi kostela. Jenomže kněz měl své instrukce. Podle Kristiánovy legendy Boleslav přikázal, aby knížeti, „až bude přicházeti, zabránil vůbec vkročiti do kostela, aby snad nebyl vysvobozen od svých věrných bojovníků nebo komorníků, kteří se dosud na lůžku zdržovali, nebo od sběhnuvšího se lidu“.

Václav se ocitl v pasti. První staroslověnská legenda praví: „Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Cesta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši...“

Kdo je vrah?

Kníže Václav zůstal ležet před dveřmi kostela v kaluži krve. Koho lze označit za hlavního viníka? Pod vlivem pozdějších legend se synonymem Boleslavova jména stalo slovo bratrovrah. Byl Boleslav skutečně vrahem? Svou roli jistě sehrál, samotný čin se stal na jeho hradišti a prospěch z Václavovy smrti měl především on. Smrtící rány však zasadili jiní, ať už se jmenovali jakkoliv.

Patřil Boleslav k mozkům celé akce? Legendy poměrně obšírně hovoří o jistém Hněvsovi, jenž patrně náležel k Boleslavovým pobočníkům, možná vychovatelům. Je tu ale ještě jedna osoba, která v celé kauze mohla sehrát nezanedbatelnou roli – kněžna Drahomíra. Už jednou stála u převratu. Kněžnu Ludmilu zardousili z její vůle. Václav představoval překážku v cestě jejího syna Boleslava, navíc tu mohly existovat osobní neshody. Je pravděpodobné, že za vraždou Ludmily i Václava stála stejná skupina. Zda u toho roku 921 figuroval také Hněvsa, nevíme. Drahomíra však představuje logický svorník mezi oběma vraždami.