První výstup do volného kosmu: Alexej Leonov při svém historickém letu málem zemřel
Ačkoliv byl jeho výstup krátký, vešel do dějin – Alexej Leonov poprvé opustil bezpečí kosmické lodi a vydal se do volného vesmíru, připoután jen krátkým lanem. A málem ho to stálo život!
Pětadvacetiletý nadporučík Alexej Leonov patřil mezi stíhače, které na podzim roku 1959 pozvali do Ústřední nemocnice vojenského letectva v Moskvě k nezvykle složitým lékařským vyšetřením. Při jízdě na centrifuze však jeho organismus selhal. Potom se jednomu lékaři s plukovnickými nárameníky svěřil, že se předchozího dne s ostatními kouloval a nějak se necítí dobře. Důstojník mu zařídil opakování zkoušky po několika dnech – a tentokrát Leonov uspěl. Když mu vysvětlili, že by měl létat na úplně nových strojích, souhlasil.
Koncem roku se dověděl, že ho mají přeložit do východního Německa, kde jsou lepší materiální podmínky. Proto se v lednu také narychlo oženil. Jurij Gagarin, Pavel Popovič a Viktor Gorbatko do něho hučeli: „Ty ses zbláznil? Zůstaň! Tady to bude strašně zajímavé! Létat na raketách!“ Nakonec ho přemluvili. Než dvacet pilotů odjelo ke svým mateřským plukům, sdělili jim, že prošli všemi testy a za několik týdnů dostanou zprávu, kdy a kde se mají hlásit. Kolegům a známým měli povědět, že jsou přeloženi ke zkušebním letcům. Skutečné určení bylo přísně tajné.
Když štáb letectva poslal Leonovovi výzvu, aby se hlásil v polovině března v Moskvě, vrátila se obálka zpátky s poznámkou „nadporučík A. Leonov zahynul“. Nakonec se ukázalo, že u pluku byli dva důstojníci téhož jména a o život přišel ten druhý. Alexej Leonov tedy zahájil v polovině března 1960 přípravu pro let do vesmíru.
Jenom vyjdi ven – žádné rekordy!
Koncem dubna 1964 ho vybrali do posádky pro loď Voschod 2. Chystaly se dvě dvojice: Leonov s Pavlem Beljajevem a Viktor Gorbatko s Jevgenijem Chrunovem. Vzápětí vystřídal nemocného Chrunova Dmitrij Zajkin. Kosmonauti měli vyzkoušet první výstup do prostoru mimo loď. To byl úkol pro Leonova a Zajkina. Oba museli nadřít výstup do poslední vteřiny ve výcvikovém středisku.
Jenže na Zemi to kvůli přitažlivosti nejde. Nezbylo, než aby se to naučili v umělém stavu beztíže, který vzniká ve speciálně upraveném letounu Tu-104. Vždy na vrcholu letu po balistické křivce se na jeho palubě na 24–25 sekund vytváří beztíže. Nejdřív tedy do kabiny letadla namontovali maketu Voschodu s přechodovou komorou. Desetiminutový výstup „vesmírného chodce“ rozdělili do 225 úseků. Kromě toho museli budoucí kosmonauti nacvičit východiska z mimořádných situací – instruktoři jich našli na tři stovky.
Po roce usilovného výcviku byly obě dvojice připraveny, přičemž lepší výsledky měli Beljajev a Leonov. Bezpilotní zkouška lodi pod označením Kosmos 57 v únoru 1965 však selhala – stroj se následkem chybného příkazu sám zničil. Přesto se hlavní konstruktér Sergej Koroljov rozhodl kosmonauty vypustit.
V noci na 18. března 1965, kdy měli startovat, v Leninsku u kosmodromu Bajkonur hustě sněžilo. Ráno se každý snažil dát Beljajevovi a Leonovovi nějakou radu. Oba muže tím však pouze rozčilovali a Koroljov je musel uklidnit. Leonovovi kladl na srdce: „Jenom vyjdi z lodi a zase se vrať! Žádné rekordy nepotřebuju!“ Oběma pak řekl: „Když znáte tři tisíce havarijních situací, během letu se dostanete do třítisící první. Když ale znáte tři tisíce, pak si poradíte i s touhle.“
Fyzicky úplně na dně
Start proběhl normálně. Hned při prvním obletu Země nad Kamčatkou vlezl Leonov do přechodové komory. Když zavřel dveře do kabiny s Beljajevem, začal vypouštět vzduch. A potom otevřel dvířka do kosmu. V 11:30 zahájil nad Afrikou svůj riskantní výstup. V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tato „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý? Desítky otázek znervózňovaly specialisty v sále sledovacího střediska v prvním patře montážní haly Bajkonuru. Nicméně lékaři, kteří měli na Leonovově přípravě největší podíl, zůstávali optimističtí. Při tak krátkém výstupu do pětimetrové vzdálenosti v prostoru snad nevzniknou nějaké kardinální obtíže, s nimiž při pozemním tréninku nepočítali.
„Mohli jsme očekávat pouze jedno nebezpečí,“ řekl mi později akademik Vasilij Parin, zodpovědný za lékařsko-biologickou část projektů Vostok a Voschod, „že totiž nemusejí dobře fungovat uzavírací systémy, že loď nebude možné hermeticky uzavřít – a z kabiny unikne atmosféra a vytvoří se tam vakuum. Pak by bylo obtížné přistávat.“ Zatímco na Zemi se o hermetičnost kabiny starají desítky přístrojů a specialistů, na oběžné dráze musejí tuto životně důležitou službu vykonat automaty.
„Bylo neuvěřitelné ticho,“ vzpomínal později Leonov. „Slyšel jsem, jak mi tluče srdce. Slyšel jsem vlastní těžký dech.“ V jednu chvíli se poněkud prudčeji odstrčil od lodi: Lano ho sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo krátké, takže se kosmonaut několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině. Chtěl se vrátit do lodi, jenže to nebylo jednoduché. V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vstupu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodil do otvoru – ve stavu beztíže se poškodit nemohla – a sám se začal soukat dovnitř.
V tu chvíli nastala další komplikace. Skafandr byl najednou větší než vstupní otvor a mezitím vyplouvala vzhůru kamera. Leonov supěl námahou, tlampače ve spojovacím středisku jeho oddychování ještě zesilovaly, registrační pásky fyziologických funkcí ukazovaly, že má pulz 143 za minutu a teplotu přes 38 °C. „Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik,“ vzpomínal. „Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoliv jiný.“
Snížil tedy tlak a pokoušel se vlézt dovnitř přesně opačně, než se to učil – hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně.“ Není divu – za tu chvilku ztratil šest kilogramů váhy a vypotil tolik vody, že ji měl ve skafandru po kolena. Konečně se v 11:50 dostal dovnitř – na sedmý pokus. Kdyby se mu návrat nepodařil, údajně ho měl Beljajev odstřelit a kabinu zavřít. Venku byl Leonov skoro dvanáct minut, stejný čas strávil v přechodové komoře. Když oba kosmonauti seděli zase vedle sebe v hermeticky uzavřené lodi, zvedl Koroljov s ulehčením mikrofon: „Blahopřeju vám k úspěšnému splnění úkolu.“ A prostě dodal: „Děkuju!“
Potíže s návratem
Horší situace však oba muže ještě čekala. Během Leonovova výstupu unikal z kabiny vzduch. Klimatizace to vyrovnávala přidáváním kyslíku, takže jeho hladina stoupla na nebezpečnou úroveň. „Stačila malá jiskřička, a celá loď by explodovala jako bomba,“ vzpomínal Leonov. A protože o tom hovořil až po pádu komunismu, vzpomněl si na Boha: „Situace byla katastrofálně nebezpečná. Jsem pevně přesvědčen, že nám pomohl ‚ten nahoře‘. Díval se na nás a usoudil, že bychom neměli tak brzy natáhnout bačkory.“
Oba maléry si Sověti nechali pro sebe. Jednak nechtěli jejich odhalením napomoct zaoceánské konkurenci a jednak o svých obtížích z důvodu propagandy zásadně nemluvili. Ani druhý den však nebyl trápení konec. Automatický systém návratového brzdění selhal – detektory orientace nenašly Zemi a Slunce, takže se nedokázaly zorientovat k přistání. Koroljov rozhodl: „Musíte přejít na ruční řízení!“
Ovšem kdy mají přistát? Balistici doporučili příští, 18. oblet, nebo potom číslo 22 či 23. Výhodnější měl být ten nejbližší. Nikdo však netušil, že zmíněné selhání automatiky možná způsobil Leonov. Když chtěl Beljajev zahájit sestup, neseděl jeho kolega přesně ve svém křesle. Proto se centrum lodi trochu vychýlilo a detektory nenašly oba opěrné body. Automatika počítala s přesným vyvážením kabiny, kdy oba muži v klidu sedí.
Při 18. obletu přistáli kosmonauti na severním Uralu – 368 km od plánovaného místa. Dosedli do zasněženého lesa 180 km severně od Permi. Bylo −25 °C, kosmonauti se třásli zimou a k civilizaci měli daleko. Brzy je objevily vrtulníky a shodily jim teplé oblečení a jídlo, jenže všechno zůstalo viset na stromech.
Maršál Ruděnko nedovolil, aby je helikoptéry vytáhly na lanech vzhůru – prý by to bylo nebezpečné. Nejdřív se k nim dostala skupina záchranářů na lyžích, kterou vysadily helikoptéry na okraji lesa asi půldruhého kilometru od Voschodu. Kosmonauti přespali u otevřeného ohně a druhý den dřevorubci pokáceli spoustu stromů, aby mohly vrtulníky přistát. Sovětský svaz slavil po Gagarinovi další kosmický úspěch.