Raketa Sojuz s lodí Sojuz 10 s velitelem Vladimirem Šatalovem, palubním inženýrem Alexejem Jelisejevem a inženýrem-výzkumníkem Nikolajem Rukavišnikovem nakonec odstartovala 22. dubna 1971. Po jednodenním manévrování se automaticky řízené plavidlo dostalo na vzdálenost pouhých 180 m od stanice Saljut, ale poté radionavigační systém Igla selhal. Šatalov proto převzal řízení do vlastních rukou.
Předchozí část: První vesmírné příbytky: Historie sovětského programu Saljut (1)
Vodicí tyč aktivního stykovacího uzlu lodi sice správně zasáhla kužel pasivního zařízení na stanici, ale náraz šel příliš ze strany. Ukázalo se, že pilotům chybí dostatečně přesné údaje o směru a rychlosti příletu během připojovacího manévru. Přesto se špička tyče zachytila západkami v otvoru kuželu. Při nárazu se ovšem porouchal systém, který měl přitáhnout příruby stykovacích uzlů obou těles těsně k sobě, aby mohly zapadnout zámky a vytvořit tak hermetické spojení. Poté by mohli kosmonauti otevřít průlezy a přesunout se na palubu stanice. Nic nepomáhalo. Zpočátku se navíc nemohla posádka transportní lodi od Saljutu ani odpojit. Teprve po pětihodinovém úsilí se podařilo poškozenou vodicí tyč uvolnit a od stanice se vzdálit. Následoval neslavný návrat domů.
Tragické přistání
Druhá posádka ve složení Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev zamířila ke stanici v Sojuzu 11 až 6. června 1971. Původně měli letět Alexej Leonov, Valerij Kubasov a Petr Kolodin, ale rentgen při lékařské prohlídce odhalil u druhého jmenovaného na plicích stín, který mohl ukazovat na počínající tuberkulózu. Kubasov tedy do vesmíru nesměl.
Náhradní posádka se spojila se stanicí bez problémů. Kosmonauti však trochu šidili tělesná cvičení, jež je měla udržovat v kondici. U obleků zvaných „Pingvin“ („tučňák“), které si navlékali kvůli posílení muskulatury, se navíc vytrhávaly pružné pásky. A při cvičení na veloergometru celá základna nebezpečně vibrovala. Velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin proto nepředpokládal, že posádka vydrží v kosmu celý měsíc. Také lékařská vyšetření na palubě stanice poukazovala na zhoršující se zdravotní stav všech mužů. Státní komise proto plánovanou dobu letu zkrátila.
Sojuz 11 přistál 29. června 1971. Kosmonauti však byli mrtví. Odvětrávací ventil, který se normálně otevírá ve výšce kolem 4 km, se otevřel už 186 km nad zemským povrchem, kdy kabinu obklopovalo úplné vakuum. Během 15–30 sekund veškerý vzduch unikl a muži na palubě ztratili vědomí. O dvě minuty později zemřeli.
Vyšetřování ukázalo, že předčasné otevření ventilu patrně způsobil otřes vyvolaný pyrotechnickým výbuchem, jenž loď rozdělil na tři základní kusy. Následovala proto celá řada konstrukčních změn a kosmonauti museli startovat a přistávat v objemných skafandrech, takže se do kabiny vešli jen dva. Teprve když v roce 1980 dostali odlehčené skafandry Sokol KV-2, mohli opět létat ve třech.
Vojákům pro radost
Druhý exemplář stanice DOS, který Mišin připravil, se pokusili vypustit z Bajkonuru 29. července 1972. Při startu však selhal druhý stupeň Protonu. Brežněv rozhodl, že dál přijde na řadu Čelomejova orbitální pilotovaná stanice (OPS) Almaz, jež se tedy měla na oběžnou dráhu dostat počátkem roku 1973. Vůdce chtěl mít jistotu, že předeženou Američany s jejich Skylabem, který měl startovat téhož roku v březnu. První exemplář OPS doputoval na Bajkonur 15. prosince 1972 a pracovníci Mišinovy konstrukční kanceláře do něj nainstalovali radionavigační systém Igla. Ovšem dodávka dopravních lodí pro kosmonauty se zpožďovala.
Almaz 101-1, pro veřejnost označený jako Saljut 2, nakonec vzlétl až 3. dubna 1973 na výchozí dráhu ve výšce 207–249 km. Řídící středisko uskutečnilo dvě korekce, díky nimž základna dosáhla operační dráhy ve výšce 258–279 km, a začaly zkoušky jejích systémů. I tentokrát Sovětský svaz uspěl: Vynesl na orbitu první vojenskou kosmickou stanici! Zpočátku fungovala bez problémů: Kamery Agat a ASA-34 k radosti vojáků automaticky pořizovaly snímky zemského povrchu. A na Zemi se chystala ke startu první posádka Almazu – Pavel Popovič a Jurij Arťuchin.
Výbuch na oběžné dráze?
Čtrnáctého dubna 1973 se však stanice pohybovala mimo dosah sovětských pozemních sledovacích stanic – a v jejím interiéru došlo k náhlé ztrátě vzduchu. Řídící středisko se nejprve domnívalo, že na palubě vypukl požár, v obytných prostorách vzrostl tlak a stěny praskly. Nakonec se však odborníci shodli, že závada je někde v motorové sekci. Rozbor telemetrie odhalil náhlý pokles tlaku v nádrži se stlačeným dusíkem pro vytlačování pohonných látek. Nezasá hl ji některý z 32 velkých úlomků po explozi zbytku paliva v posledním stupni Protonu? Odpověď nikdo neznal. Mohlo se stát i něco jiného.
Nefungovaly stabilizační motory ani hlavní pohonný systém, stanice se proto neorientovala správně a přehřála se. Selhalo i rádiové spojení – Sověti to přiznali až po deseti dnech, 25. dubna. A 28. května 1973 se Saljut 2 rozpadl v atmosféře nad Pacifikem, asi 3 000 km východně od Nové Guineje. Už o několik dnů dřív, 11. května, se přitom nezdařilo vypuštění další Mišinovy stanice: Následkem chyby při navádění se nedostala na správnou dráhu. Moskva to nepřiznala a těleso označila za Kosmos 557; po jedenácti dnech zaniklo v atmosféře.
Zkušenosti pro Mir
Dva Almazy zamířily do vesmíru ještě v letech 1974 a 1976: Saljut 3 obývali čtrnáct dnů dva kosmonauti, další posádka se nedostala dovnitř. Saljut 5 navštívily dvě dvojice, a jedna z nich tam dokonce strávila rekordních šest týdnů. Třetí posádka se musela vrátit, protože se její loď porouchala. Obě základny měly také zajímavou novinku: speciální pouzdra, kam kosmonauti vložili výsledky svých výzkumů a odeslali je na Zemi. Tím však projekt Almaz skončil. Čelomejovi mohlo být útěchou, že prototypy jeho transportních lodí využil i program DOS, že se Almazy v bezpilotních verzích uplatnily při dálkovém průzkumu Země a že první modul Mezinárodní vesmírné stanice vznikl také na základě konstrukce OPS.
Saljut 6 a Saljut 7 představovaly druhou generaci DOS. Měly po dvou stykovacích uzlech, takže u nich mohly parkovat nákladní lodě typu Progress, jednotlivé posádky se tam v Sojuzech střídaly bez přerušení práce a rovněž bylo možné přijímat návštěvy k týdenním misím. Na Saljutu 6 začali Sověti testovat dlouhodobé pobyty v kosmu. Leonid Popov a Valerij Rjumin vytvořili na základně rekord – 185 dnů ve stavu beztíže. Na Saljutu 7 zůstaly čtyři směny vždy půl roku.
TIP: Boris Čertok: „Dnes bych Gagarina nahoru nepustil!“
Zmíněné stanice byly obydlené celkem 1 499 dnů, zatímco všechny předchozí hostily posádku pouze 198 dnů. Mezi návštěvníky Saljutu 6 patřil také český kosmonaut Vladimír Remek. Zkušenosti získané v programu Saljut pak posloužily u modulární základny Mir. Tento kosmický příbytek se stal důležitým „cvičištěm“ i pro americké astronauty, kteří se chystali na stavbu Mezinárodní vesmírné stanice.
