První vesmírné příbytky: Historie sovětského programu Saljut (1)
Saljut byl jedinečným sovětským programem, zrozeným ze snahy zakrýt neúspěch v lunárním závodě. Ukázal možnosti dlouhodobých pobytů člověka v kosmu a stal se odrazovým můstkem pro stavby dalších vesmírných stanic
Konstantin Feoktistov, šéfprojektant pilotovaných kosmických plavidel a první vědec-kosmonaut, s programem vysazení člověka na Měsíci zásadně nesouhlasil. Jako racionálně uvažující inženýr se domníval, že je nejdřív nutné ovládnout prostor okolo Země, a teprve pak se lze vydat dál. Neuspěl. Když ovšem Američané přistáli na povrchu zemského souputníka jako první, čímž tato část vesmírných závodů skončila, rozhodl se Feoktistov sdílet své myšlenky s tajemníkem ÚV KSSS Dmitrijem Ustinovem, nejvyšší osobou přes raketovou techniku.
Kreml v té době zoufale hledal program, který by mohl zahájit místo neúspěšného „Člověk na luně“. Vasilij Mišin, šéf Ústřední konstrukční kanceláře experimentálního strojírenství (CKBEM) – jak se kancelář založená Sergejem Koroljovem nazývala –, ovšem pořád horoval pro vysazení člověka na Měsíci. A tak jej inženýři museli obejít. Využili toho, že na podzim roku 1969 odjel šéf do lázní…
Závody pokračují
Skupina inženýrů v čele s náměstkem hlavního konstruktéra Borisem Čertokem se 5. října 1969 domluvila s Ustinovem, že svolá poradu odborníků k dalšímu postupu. Sešli se 19. října. Vybudujeme dlouhodobou orbitální stanici (DOS) – zaručili se konstruktéři. Do roka by ji mohli sestavit. Vycházeli přitom z parametrů nejsilnější rakety, jakou měli k dispozici – UR-500 neboli Proton od Vladimira Čelomeje. Mohla dopravit do kosmu válec o maximálním průměru 4 metry, délce 14 metrů a hmotnosti do 19 tun. Kromě toho inženýři u Čelomeje vyvíjeli od roku 1964 vojenskou stanici Almaz, pro niž chybělo uplatnění.
Ustinov souhlasil. Američané chtějí svou laboratoř Skylab dopravit na orbitu v roce 1972 – my je musíme předstihnout! Čelomejovi stranický tajemník nařídil, aby předal Feoktistovovi materiály a zkušenosti z vývoje Almazu. Strana a vláda vydaly 9. února 1970 usnesení číslo 105 - 41 o spolupráci konstruktérů na vzniku nové základny. Mišin a Čelomej museli se zaťatými zuby situaci přijmout. Stanice DOS dostala v CKBEM projektové označení 17K a jejím šéfkonstruktérem se stal Jurij Semjonov.
Politici považovali orbitální stanice za propagandistické záchranné lano, kterým zakryjí neúspěch v lunárním závodě. Při recepci v Kremlu na počest posádek tří Sojuzů, jež uskutečnily společný let, tvrdil generální tajemník komunistické strany Leonid Brežněv: „Naše hlavní linie při výzkumu vesmíru spočívá v budování kosmických stanic.“
Kosmonauti musejí cvičit
Každá základna měla zůstat ve vesmíru 70–80 dnů. Během té doby by ji navštívily dvě posádky, přičemž první měla na palubě pracovat alespoň 30 dnů. Zmíněnou představu však nabourala expedice Andrijana Nikolajeva a raketového inženýra Vitalije Sevasťjanova, kteří v červnu 1970 na palubě Sojuzu 9 strávili 18 dnů – a po přistání na Zemi je museli členové záchranného týmu z kabiny vynést. Týden se kosmonauti nedokázali postavit na nohy a při jídle nemohli používat příbor, protože je neposlouchaly ruce. Svalový tonus jejich dolních končetin se snížil o 78 %, srdce se zmenšila o 13 % a o 20 %, takže pumpovala dvakrát méně krve než před startem. Diagnóza zněla: Celkový stav blížící se infarktu myokardu.
Existovala tedy vůbec naděje, že člověk vydrží v beztíži víc než dva týdny, aniž by to ohrozilo jeho zdraví? Muselo to tak být – vždyť američtí astronauti podobné potíže neměli. Lékaři tvrdili, že lidský organismus je třeba ve vesmíru fyzicky zatěžovat. Kosmonauti si také měli vždy na určitou dobu oblékat speciální kombinézy Čibis, které by jim rozložily krev v těle stejně jako na Zemi – tedy většinu do spodní části. Mohly jim pomoct některé léky. A to všechno bylo ještě třeba vyzkoumat. Zásadní předpoklad spočíval v tom, postavit na palubě stanice menší tělocvičnu.
Stanice čeká návštěvu
Předseda Vojensko-průmyslové komise Leonid Smirnov požadoval vypuštění první stanice v únoru 1971 – v předvečer 24. sjezdu sovětských komunistů. To však konstruktéři nemohli stihnout. Premiérový exemplář přivezli na Bajkonur ve značně nehotovém stavu 1. února 1971 a umístili jej do montážní budovy MIK (Montažno-ispytatělnyj korpus). Celý měsíc tam pak technici instalovali a zkoušeli umělý ekologický systém, který měl z atmosféry stanice odstraňovat oxid uhličitý a vydechovanou vodní páru a udržovat v jejích prostorách přijatelnou teplotu. Původně se měl tento kosmický příbytek nazývat Zarja neboli „úsvit“. Když se však do Moskvy doneslo, že Číňané chystají stanici s podobným jménem, změnili Sověti název na Saljut neboli „čestná salva“.
Devatenáctého dubna 1971 vzlétla k nebi raketa Proton-K a vynesla Saljut s číslem 1 na dráhu ve výši 177–211 km se sklonem 51,57° k rovníku a s dobou oběhu 88,37 minuty. Stanice se úspěšně oddělila od posledního stupně nosiče, správně se vyklopily její antény i všechny čtyři panely solárních baterií. Nepovedlo se však odhodit kryt, pod nímž se nacházely pozorovací přístroje. Řídící středisko zvýšilo dráhu na 253–276 km, kde tolik nepůsobil odpor zemské atmosféry, takže se životnost základny prodloužila.
TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS
První orbitální stanice tedy kroužila okolo Země – a zaznamenala další sovětské prvenství! Vedení projektu ovšem muselo vyřešit otázku: Máme vůbec vysílat na palubu kosmonauty, když většinu plánovaných pozorování nelze uskutečnit?
Dokončení: První vesmírné příbytky: Historie sovětského programu Saljut (2) (vychází v neděli 19. dubna)
První sny o kosmickém bydlení
O pilotovaných kosmických základnách se zmiňoval už na přelomu 19. a 20. století ruský teoretik Konstantin Ciolkovskij. Reálnější návrh velké družicové stanice pak v roce 1923 zveřejnil Němec Hermann Oberth. Uvažoval o jejím využití zejména k astronomickým pozorováním, zabýval se také otázkou ochrany posádky a přístrojů před meteoroidy. Vesmírným příbytkům se věnoval rovněž Herman Potočnik ze Slovinska, který v roce 1929 jako první navrhl vytvoření umělé tíže na palubě: V kruhovém objektu o průměru 30 m by přitažlivost vytvářela rotace rychlostí osm otáček za minutu.
Ve zmíněné době však neexistovala dostatečně výkonná raketová technika ani pro vypuštění miniaturních umělých družic, natož velkých pilotovaných stanic o hmotnosti desítek tun. Ani bezprostředně po druhé světové válce, která zejména v Německu posunula technické parametry kapalinových raket o značný kus vpřed, podobnými nosnými prostředky nikdo nedisponoval.
Přesto studie zpracovaná v roce 1958 firmou RAND pro americké ministerstvo obrany naznačovala možnost využití takových stanic pro vojenské účely. Grandióznější představu měl Wernher von Braun, který v roce 1953 navrhl konstrukci základny tvořené mnoha díly a pohybující se na relativně vysoké oběžné dráze kolem 1 700 km. Gigantické kolo o průměru 75 m mělo mít hmotnost kolem 6 500 t. S návrhem na montáž vícedílné stanice přišel v SSSR známý teoretik kosmonautiky Ario Šternfeld a později v USA i Krafft Ehricke.