Prusko-rakouská válka 1866: Peklo očima prostých vojáků
Na prusko-rakouskou válku z roku 1866 nelze nahlížet jen z pohledu vojevůdců a optikou taktiky vedení bitev. Zachovalo se i mnoho vzpomínek řadových vojáků, kteří celý konflikt prožívali na vlastní kůži. Svědectví z první ruky jsou často nejemotivnější a nejplastičtější
Vzhledem k tomu, že se podstatná část válečných operací odehrála na českém území, dochovalo se do dnešních dnů velké množství materiálů, které nám dokladují, jak prožilo válku obyvatelstvo i vojsko. Přestože se lze stále setkat s „obrozeneckým“ diskursem, který ve svých extrémních polohách nahlíží na český život pod rakouskou nadvládou jako na úpění pod cizáckým jhem, jež zabraňuje českému národu v rozkvětu, realita byla jiná. Češi stáli roku 1866 pevně za svým císařem. Český Sokol dokonce nabízel, že sám bude organizovat dobrovolnické jednotky, a k císařskému dvoru docházely neustále veřejné dopisy oznamující podporu ve válečném tažení proti Prusům.
Běžný život na bojišti
Přestože vojáci byli oproti dnešním měřítkům schopni a ochotni podstoupit mnohem větší útrapy než dnešní populace, situace v armádě byla tristní. Poměry v rakouských ozbrojených silách se totiž nevykazovaly silnou a fungující organizací, a naopak odhalovaly veliké problémy zejména v administrativě. O té se koneckonců ve své době hovořilo a psalo jako o instituci prolezlé korupcí snad stejně jako ruská armáda. Vojákům chybělo téměř vše – stěžovali si na nedostatek jídla, výzbroje i výstroje.
TIP: Rakouské Waterloo: Bitva u Hradce Králové
Vše v roce 1866 vznikalo velmi narychlo a improvizace se kromě velitelských štábů dotkla i vojáků. Ti mnohdy absolvovali zbytečné přesuny o délce klidně i 20 km denně s plnou polní na zádech. Muži nedostávali vodu, protože se věřilo, že by jim v době pochodu mohla ublížit. Když někdo omdléval, mohl se svézt maximálně na káře, ale často si mohl ulevit jen odložením torny. Zbraň a náboje nesměl voják odložit nikdy. Pokud se pěšákovi roztrhla bota, nebyl to důvod ke zpomalení, prostě pokračoval dál naboso.
Věčný hlad
I když se vojáci přepravovali po železnici, zažívali martyrium. Jeden z řadových vojáků vzpomínal ve svých denících: „Naložili nás do těch vozů, v nichž se obyčejně vozí koně nebo krávy. Do každého vozu nás přišlo sedmdesát pět mužů. Byli jsme stlačeni jako herinci. Měli jsme tam jen takové nízké lavičky.“ K utrpení mužstva se často přidával i hlad. Docházelo k paradoxním situacím, kdy se míjeli vyhladovělí vojáci s kolonami jídla směřujícími opačným směrem za jinou hladovějící jednotkou, která však již byla v čase příjezdu jídla odvelena jinam. Často se stalo, že jídlo zůstalo ve skladech na nádražích a spotřebovali je až Prusové, když město dobyli.
Řadoví vojáci tak byli zhusta odkázáni na nakupování či zabavování zásob od civilního obyvatelstva. Sedláci trpěli jak řáděním pruských vojsk, tak i rakouských jednotek, které je měly chránit. Za války také docházelo k některým nečekaným setkáním. Josef Volf vzpomíná: „Pojednou vykřikne z řady vojín: ‚Strejčku!‘ Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň (…) Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově ve Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky.“
Všudypřítomná kanonáda
„To, že hned po ránu začala kanonáda,“ vzpomínal v denících další voják rakouské armády, „bylo pro nás něco tak běžného, že jsme tomu ani nevěnovali pozornost. Ve spěchu nám byl vydán soudek etapní pálenky (Etappenbrantwein – téměř čistý líh, pozn. red.), kterou mužstvo dostalo poprvé. Každý si plnil polní láhev a napil se, co hrdlo ráčilo. Mezitím kanonáda houstla a přešla do trvalého dunění. Uchopili jsme pušky a vyšli za zvuků plukovní hudby. Vpravo i vlevo, kam oko dohlédlo, bylo vidět valící se nekonečné masy vojska, že se srdce smálo, a byli jsme přesvědčeni, že s takovou spoustou lidí dobudeme svět.“
Takové vzpomínky na začátek války nebyly ojedinělé. Velmi rychle vojáci na tyto idealistické a optimistické nálady zapomněli a začali vnímat spíše krutost bojů. V průběhu války veteráni posilovali svou náladu alkoholem, zpěvem vojenských odrhovaček či nadávkami, zatímco nově naverbovaní zelenáči naříkali nebo dostali strachem z hrozící řeže (podpořeným duněním děl) třesavku. Málokdo se dokázal tiše soustředit či modlit.
Do boje s optimismem
Český kadet-dobrovolník z 62. řadového pěšího pluku si později zaznamenal svou náladu před bitvou takto: „Pohled na bitvu, daleko více však naslouchání stále prudší palbě, jako u Hradce Králové, je úchvatné a velkolepé. Tu myslí člověk na Boha, vzpomíná na své příbuzné, své přátele a říká si potichu mnohokrát „Sbohem“. V božích rukou leží osud; on rozhoduje, kdo bude žít a kdo musí zemřít.“
Při začátku útoku kadet později vzpomínal na bojový zápal, který pocítil: „Začal jsem blouznit. Začala se mně krev vařit bojechtivostí. A jsem čekal s dychtivostí na dané znamení – dopředu!“ Tato lačnost po boji byla však rychle vystřídána hrůzou: „Ze všech stran slyším válečný řev. Napravo byl les, z něhož jsme utekli. Nalevo louka, tam jsme viděli černo Prušáků. Za námi křik a strašná střelba. Proti nám kopec; tam jsme při svitu slunce viděli, že se země zvrub obrací, naši dělostřelci tam dávali největší oheň (...) Dívám se na oběti války. Tolika mladých lidí. Někteří tam bez vlády volají o pomoc. Nemohl jsem snést ten pohled.“ To ještě nevěděl, že někteří ranění musí často čekat až několik dní, než se k nim dostane záchrana.
V žáru bitvy
Když se bitevní vřava rozpoutala naplno, byl v tom každý voják sám za sebe. Jeden pěšák později popisoval své odloučení od jednotky: „Moje stanoviště bylo pro mne kritické. Snad každodenně na ně vzpomínám. Za mocným kmenem dobře ukryt vyhlížím, kdy se objeví některý Prušák. Vtom proti sobě na konci paseky za hustým podrostem zahlédnu jezdce. Vezmu ho na mušku a vypálím. Kůň se vzepjal a za podrostem se točil. Domníval jsem se, že kůň byl trefen. Rychle jsem nabil. Kůň z podrostu vyskočil a vtom naň střelím. Kůň s jezdcem se svalil. Vzpružilo mne to. Po pádu jezdce zanedlouho vyrazila četa pruská na paseku a postupovala ve čtyřech řadách směrem proti mně.
Vypálím opět. Zdálo se mi, že některý klesl. Jak se blížili, opustila mne odvaha a nabíjení se mně před obličejem mátlo. Přišli proti mně na cestu, ani ne 10 kroků ode mne, čtyři řady. Já proti nim střelím bez měření, protože byli tak blízko. Sám jsem se viděl na onom světě. Ukryl jsem se těsněji za strom a vtom do něho střely lupaly. Jedna zasáhla moji kolbu (pažbu – pozn. autora). Nevím, zda vystřelili všichni. Mně to však v tom okamžiku bylo jedno. Bez uvažování opustil jsem náhle strom a prudce kvapil z lesa. Co se za mnou dělo, nevím, neohlédl jsem se.“
Když prší granáty
Jeden z vojáků vzpomínal na příchod svého pěšího pluku k Hradci Králové, kde se odehrála rozhodující bitva války takto: „Ke tři čtvrti na deset se ozvalo ‚Do zbraně!‘ a vyrazili jsme vpravo příč k Sadové, vlevo jsme nechali malou říčku Bystřici a ves Benátky. Před Sadovou nejméně čtvrthodinová přestávka a pak povel: Torny odložit! Plechovky s náboji do chlebníku, přilbu sejmout! Várnice k plášti připnout! Následoval namáhavý běh obilním polem a brzy jsme opět stáli na silnici Sadová–Hradec Králové. Ale tady najednou začaly pršet místo vody granáty, a sotva jsme se vzpamatovali, byla již Sadová pod silnou palbou.
Jak jsme postupovali po rozměklé půdě vlevo od silnice, míjel nás důstojník a volal na našeho: ‚Držte se, od našeho praporu už jich tam hodně zůstalo!‘ On sám měl ránu v pravé noze. Za ním se vlekl vojín, jemuž granát zohavil celý obličej. To vše na nás tísnivě zapůsobilo, ale pochodovali jsme dále, až k Bystřici. Za lesem se prapor, později pluk, brigáda a divize (rakouské vojsko roku 1866 divize nepoužívalo – pozn. aut.) znovu formovaly a brzy jsme se opět ocitli v našem útvaru. Jen jsme se tak dali do pořádku, dopadla na nás nesnesitelná sprška granátů a znovu zavládla stísněná nálada.“