Prototypy a projekty německých obrněnců: Tlustý Max a tvrdohlavý Emil
Obrněná technika německé armády z druhé světové války dodnes reprezentuje mimořádně vděčné téma. Týká se to i nejrůznějších návrhů či prototypů, které se již do služby nedostaly. Některé se řadily mezi pokrokově řešené konstrukce, zatímco jiné lze označit za monstra s velmi spornou bojovou hodnotou
Součást válečného plánování německých generálů ve druhé polovině 30. let tvořily i úvahy, jak si poradit s těžkými pevnostmi, které vybudovali zejména Francouzi, ale také například Belgičané, Čechoslováci či Jugoslávci. Němci hodlali vést „bleskovou válku“, nikoli zdlouhavé obléhací bitvy. Vznikl tedy požadavek na samohybný kanon, který by si poradil i s nejtěžšími bunkry a kterému se začalo říkat „Schartenbrecher“ (Lamač střílen).
Ničitel bunkrů i tanků
Byl vybrán kanon K 18 ráže 105 mm, který nabízel maximální dostřel 19 km (byť efektivní byl jen zhruba poloviční), a firma Krupp dostala koncem roku 1938 pokyn vyvinout jeho samohybnou verzi. Nejprve se počítalo s podvozkem středního tanku PzKpfw III, avšak posléze se přešlo k šasi PzKpfw IV, ačkoli se provedly také změny (zejména montáž jiné převodovky).
Motor Maybach HL 66 P stačil na to, aby vozidlo o váze 22 t jezdilo rychlostí 27 km/h. Stroj nesl oficiální jméno „10-cm Kanone 18 auf Panzer-Selbstfahrlafette IVa“, ovšem běžně se užívala i ona přezdívka „Schartenbrecher“. Nakonec se však vozidlu nejčastěji říkalo „Dicker Max“ (Tlustý Max), což naráželo na jeho ne zrovna ukázkovou pohyblivost.
Jedna z mála dochovaných fotografií Tlustého Maxe (foto: Wikimedia Commons, CC0)
Při ničení bunkrů by to zřejmě tolik nevadilo, jenže dvojice prototypů spatřila světlo světa až v lednu 1941, kdy byly pevnosti Hitlerových nepřátel vesměs dávno zničeny nebo jinak vyřazeny. Vnucovala se tedy otázka, co s dvojicí „Tlustých Maxů“ provést dál. Výkonnost kanonů pak vedla k myšlence, že by mohlo jít o vhodné ničitele tanků, a proto stroje zařadili do 2. tankové skupiny generála Heinze Guderiana a vyslali na východní frontu. Tam se užívaly hlavně proti sovětským těžkým tankům, avšak s dosti rozpačitými výsledky. Oba kusy byly ztraceny a jejich další osudy zůstávají neznámé.
Ničivý kolos
V rámci německého programu vývoje samohybných kanonů proti bunkrům vzniklo i další, ještě výkonnější vozidlo, protože se Němci začali bát, že ani 105mm kanon by nemusel stačit. V roce 1939 tudíž vojáci požádali firmu Rheinmetall-Borsig, aby upravila svůj tehdy vyvíjený protiletadlový 128mm kanon (později zavedený do služby jako Flak 40) k použití proti pozemním cílům.
To samo o sobě nepředstavovalo nijak velký problém, daleko složitější však byly úvahy nad vhodným podvozkem, protože Němci tehdy zkrátka neměli žádné vozidlo, jež by si s váhou tohoto kanonu mohlo dobře poradit. Naštěstí však už probíhaly práce na těžkém tanku, jehož podvozek by to zvládnout mohl. Firma Henschel, jež tento obrněnec vyvíjela pod pracovním jménem VK 30.01(H), tedy dostala pokyn jej upravit na platformu pro 128mm kanon.
Drtič betonu
Musely se uskutečnit různé změny, zejména prodloužení šasi či přidání osmého páru pojezdových kol. Výsledné vozidlo vážilo 36,5 tuny, a proto motor Maybach HL 116 S o výkonu 220 kW stačil pouze na rychlost 25 km/h. Kanon ráže 128 mm byl zastavěn v čele shora otevřené nástavby a užíval dělenou munici, což mimochodem znamenalo nutnost dvou nabíječů. Vozidlo obdrželo formální název „12,8- cm Kanone 40 L/61 auf Selbstfahrlafette VK 30.01(H)“, byť v praxi mu tak samozřejmě nikdo neříkal.
TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony
Používaly se přezdívky „Schwere Betonknacker“ (Těžký drtič betonu) a „Sturer Emil“ (Tvrdohlavý Emil), což znovu naráželo na omezenou pohyblivost. Armáda získala dva prototypy až v březnu 1942 a záhy je odeslala na východní frontu jako stíhače tanků. Vedly si tam o trochu lépe než dvojice „Tlustých Maxů“ a bojovaly i u Stalingradu, ale oba byly ztraceny. Rudá armáda jeden z nich ukořistila a unikátní obrněnec se dnes nalézá v tankovém muzeu v Kubince.
