Proč se astronauti Apolla zbavovali lunárního prachu jen s obtížemi?
Když se v roce 1969 přibližoval lunární modul Apolla 11 k Měsíci, stále nebylo moc jasné, co přesně od tamního povrchu očekávat…
Sice již existovaly zkušenosti z přistání sond, například série Surveyor, takže bylo jisté, že se modul nepropadne několik desítek centimetrů do prachu, přesto přicházela nečekaná překvapení: Piloti modulů například poukazovali, že několik posledních výškových metrů letěli v podstatě „naslepo“, neboť zvířený prach neumožňoval spatřit přímo povrch.
Ještě horší situace nastávala, když se astronauti vraceli z procházek – jejich skafandry pokrýval prach, který se usazoval úplně všude. Jeho zrna totiž chybějící eroze neobrousila, takže zůstávají velmi členitá s ostrými hranami a snadno se zachytávají ve tkaninách. Lunární prach je silně abrazivní, obsahuje částice nejrůznějších velikostí a pronikne doslova kamkoliv. Roli hraje i menší gravitace, v níž se prachová zrna usazují výrazně pomaleji.
TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?
Paradoxně právě měsíční prach patří do budoucna k největším problémům pilotovaných misí na Měsíc. Dlouhodobá expozice jeho zvýšené koncentraci může totiž posádky významně ohrozit na zdraví, jelikož by se u nich mohla rozvinout tzv. silikóza neboli „nemoc kameníků“.
