Proč neplatí, že první jarní den nastává vždy 21. března?
Kdy oficiálně začíná jaro? Pro někoho 21. března, pro jiného už 20. března. A oba mohou mít pravdu. Záleží na tom, který rok se zrovna píše.
První jarní den nastává v okamžiku tzv. jarní rovnodennosti, kdy se Slunce při svém pohybu po ekliptice ocitne přesně na rovníku – v tzv. jarním bodě. Nejedná se však vždy o stejný kalendářní den, neboť pohyb Země kolem centrální hvězdy definuje hned několik „roků“. Pro nás je důležitý kalendářní rok o 365 či 366 dnech a tzv. rok tropický, tedy čas mezi dvěma průchody jarním bodem, který trvá 365 dní, 5 hodin a 49 minut. Jelikož jsou různě dlouhé, okamžik rovnodennosti se každoročně posouvá téměř o šest hodin dopředu.
Situaci kompenzují přestupné roky, ovšem nikoliv dokonale. Vždy po čtyřech letech se tak jarní rovnodennost v kalendáři posouvá přibližně o tři čtvrtě hodiny, přičemž se rozdíl kumuluje. Od roku 2012 proto jarní rovnodennost připadá na 20. března, a od roku 2048 půjde dokonce o 19. března. K 21. březnu „se vrátíme“ až v roce 2102, kdy nerovnoměrnosti přesáhnou délku jednoho dne – což vyrovná rok 2100, který nebude přestupný. Letos nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro 20. března ve 22:24 SEČ.
Nerovná rovnodennost?
Během rovnodennosti, na rozdíl od zbytku roku, dopadají sluneční paprsky kolmo na zemskou rotační osu. Povrch planety je tudíž nasvětlen tak, že by měl být den stejně dlouhý jako noc. Ale kupodivu není… Kdybyste proměřili délku dne a noci během jarní či podzimní rovnodennosti, zjistili byste, že Slunce setrvalo nad obzorem zhruba 12 hodin a 10 minut, zatímco za něj se ukrylo pouze na 11 hodin a 50 minut. Můžeme tedy vůbec mluvit o rovnodennostech?
TIP: Jak dlouhý je jeden rok? Odpověď není tak jednoduchá
Můžeme! Háček tkví v tom, že přesné rovnodennosti bychom se dočkali, pouze kdyby bylo Slunce na obloze bodové, Země neměla atmosféru, nacházeli bychom se na úrovni moře a horizont by tvořila ideální rovina. Pak by opravdu platil poměr 12 hodin světla a 12 hodin tmy. Jenže sluneční kotouč je docela rozměrný, takže mu chvíli trvá, než se vyhoupne nad často velmi členitý obzor nebo se skryje za ním. Nadto se paprsky Slunce ve vzduchu ohýbají vlivem tzv. refrakce, díky čemuž můžeme naši stálici pozorovat, i když spočívá těsně pod horizontem. Vše dohromady pak přidá zmíněných 10 minut světla navíc, rovnodennosti navzdory.
