Princezna skandalistka: Ostýchavou Louisu Belgickou zkazil její vlastní manžel

Když spáchal v lednu 1889 korunní princ Rudolf v Mayerlingu sebevraždu, zhroutila se nejen jeho nevýrazná a nepřitažlivá choť Štěpánka Belgická, ale také její starší, mnohem atraktivnější sestra Louisa. To jen posílilo fámy, že mezi následníkem rakouského trůnu a jeho švagrovou bylo i něco víc než jen příbuzenská náklonnost. A nemusely být ani daleko od pravdy. Rudolf, známý sukničkář, měl pletky s kdekým, a také Louisu neustále obklopovaly zástupy ctitelů. 

Drsná realita 

Louisa Belgická sice pocházela z belgického královského rodu, ale dětství neměla zrovna pohádkové. Její otec král Leopold II. byl bezohledný despota, v jehož životě hrály hlavní roli peníze. Žena ani děti pro něj nic neznamenaly. Na milost vzal pouze jediné dítě – syna Leopolda, svého následníka. Ten však v deseti letech zemřel. Bohužel ani matka Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská nedokázala být k dětem vlídná, i když ona sama prožila krásné dětství uprostřed milující rodiny v Budíně. Nejspíš své děti chtěla připravit na drsnou realitu a zabránit tomu, aby vstupovaly do manželství s iluzemi, jaké měla kdysi ona. 

Děti musely poslouchat na slovo. Bouřit se nebo protestovat se neodvážily. Nemělo to ani smysl. Za sebemenším proviněním totiž následoval drakonický trest. Děti trestalo služebnictvo, rodiče přihlíželi. Nejvíce to postihlo dvě nejstarší dcery Louisu a Štěpánku. Je logické, že uvítaly nejbližší možnou příležitost uniknout z dusivé atmosféry rodného domu – samozřejmě díky sňatkům. 

O ruku patnáctileté Louisy požádal její bratranec princ Filip Sasko-Koburský, jeden z nejbohatších mužů své doby. K sňatku došlo o dva roky později. Králi Leopoldovi vůbec nevadilo, že dává ruku své nevinné dcery muži dvakrát tak starému. Ve Vídni, kde žil, ho znali díky nesčetným avantýrám. 

Převýchova „belgické husy“

První šok zažila zcela nezasvěcená princezna o svatební noci. Před svým rozvášněným manželem, který se nedokázal ovládat, utekla do skleníku královského zámku v Laekenu. Tam plačící nevěstu našel zahradník a přivedl ji k matce. Musela dceru dlouze přesvědčovat, aby se k manželovi vrátila. Stejně nepřipravená a vyděšená byla o několik let později i Louisina o šest let mladší sestra Štěpánka, která se stala manželkou korunního prince Rudolfa. Ta i po půl století na svou svatební noc vzpomínala jako na nejhorší potupu svého života. 

Filip Sasko-Koburský ale brzy ostýchavou Louisu „převychoval“. Dal jí číst erotickou literaturu a seznámil ji se svou pověstnou sbírkou východoasijských figurek předvádějících různé pornografické polohy. Louisa se učila rychle a brzy se z „belgické husy“, jak se o ní manžel přezíravě vyjadřoval, stala mondénní vídeňskou dámou. 

O manželství, v němž se narodily dvě děti, se nedá mluvit jako o šťastném. Filip Louisu dál trvale podváděl, vlastně se tím vůbec netajil. Na oplátku jí dovolil nekontrolovaně utrácet. Dokonce jí byl ochoten odpustit i občasnou nevěru, pokud navenek zůstane zachována fasáda spořádaného manželství. 

Brzy si Louisa uvědomila, jak působí na muže, a tím intenzivněji se věnovala svému zevnějšku. Objednávala si ty nejdražší toalety a nádherné šperky a brzy platila za nejelegantnější dámu na vídeňském dvoře – samozřejmě pobývala císařovna Sissi v cizině. Ústní domluvu s manželem však porušila, když se zamilovala do poručíka charvatských hulánů Gézy Mattachiche. Pravidelně se scházeli. Oficiálně proto, že Géza učil Louisu jezdit na koni. Když se o tom dozvěděl císař František Josef I., který se ještě úplně nevzpamatoval ze synovy sebevraždy, pozval si Louisu na kobereček a nařídil, aby se aféra vyřídila co nejdiskrétněji. Rozhodně nechtěl, aby se opakovalo něco podobného jako v Mayerlingu. 

Louisa si ale jeho doporučení, aby nezavdávala příčinu k dalším pomluvám, nejspíš špatně vyložila. Stáhla se sice do soukromí, ale jinak, než to myslel císař. Odjela z Vídně, samozřejmě se svým milencem. Nejdříve do Paříže, pak do Cannes, Karlových Varů a Merana. A utrácela dál jako divá. Však on to manžel zaplatí! I když ji Filip i nadále podváděl, v tomto směru pořád platila jiná měřítka pro muže a jiná pro ženy. 

Obvinění milence 

Filip těžce nesl, když mu Louisa veřejně nasadila parohy. To si nedomluvili! Přestal předstírat, že je jeho manželství v pořádku. A jak mu přikazovala čest šlechtice, vyzval Gézu Mattachiche, který se všude představoval jako hrabě, na souboj. Při duelu byl zraněn a navíc vše ještě zhoršil. Bulvár začal skandální život obou manželů ještě více sledovat a rozmazávat. Filip se tedy rozhodl, že už nebude Louisu finančně podporovat. Doposud platil Louisiny účty, aby se vyhnul skandálu. Teď už neměl sebemenší důvod a veřejně vyhlásil, že za manželčiny dluhy už nepřebírá zodpovědnost. 

Louisa si ale nic nepřipouštěla. Stále žila na vysoké noze, neomezovala se. Její dluhy se vyšplhaly na dva miliony zlatých! Věřitelé už jí začali šlapat na paty. Tehdy podepsala pár směnek jménem své sestry Štěpánky, nyní už vdovy po korunním princi. Ta o tom samozřejmě neměla tušení. Zrodil se další skandál! Z Louisy se stala obyčejná kriminálnice! 

Císař proto nařídil Filipovi, aby se rozvedl – bylo to menší zlo než mít v rodině padělatelku. K rozvodu však došlo až o několik let později. Louisu jako královskou dceru ovšem nemohli postavit před soud – jak by to vypadalo v očích ostatních evropských dvorů? Kdo ví, co by ještě mohlo vyjít najevo! Na to samozřejmě tehdejší bulvár čekal. Ale kdo má zaplatit ty enormní dluhy? A tak vymysleli Louisin otec a rakousko-uherský císař spolu s Louisiným manželem jiný plán. Před soud postavili za padělání směnek Louisina milence Mattachiche a odsoudili ho k šesti letům těžkého žaláře. Na objednávku vídeňského dvora! 

Císařský dvůr doufal, že po šesti letech si na Mattachiche už nikdo nevzpomene. Louisu prohlásili za nesvéprávnou a zavřeli do psychiatrické léčebny v Drážďanech. Její diagnózu vypracovali dva dvorem podplacení soudní lékaři a speciální sexuální terapeut. Jenže situaci se uklidnit nepodařilo! Veřejnost se ptala, jak je možné zdravou, i když lehkomyslnou princeznu, která se stala nepohodlnou, jen tak zavřít do blázince. Tázali se také, jak to bylo s paděláním směnek. Vídeňský dvůr chtěl za každou cenu zabránit novému vyšetřování, a tak po čtyřech letech vězně propustil, nikoli však rehabilitoval. Plán, že z vězení vyjde zlomený muž, který se stáhne do ústraní, ale nevyšel. Géza Mattachich se naopak snažil dostat Louisu z blázince, což se mu nakonec povedlo. 

Blamáž rakouských psychiatrů

Milenci pak společně procestovali půl Evropy, až nakonec zakotvili v Paříži. Pro bulvár představovali stále ještě lákavé sousto. Čtenáře prostě osud prominentní princezny zajímal. Protože Louisa utekla z léčebny a oficiálně stále platil původní psychiatrický posudek, žádal vídeňský dvůr nové vyšetření. Jenže tentokrát to nevyšlo. Jelikož byl případ bedlivě sledován, požádalo rakouské velvyslanectví o vyjádření tři francouzské renomované psychiatry, kteří konstatovali, že neexistuje sebemenší důvod pro Louisinu internaci. Naopak se podivili, jak mohli dojít jejich rakouští kolegové ke své diagnóze a zbavit tak princeznu základních občanských svobod. 

Pro vídeňský dvůr, Louisina manžela i rakouské psychiatry to byla obrovská blamáž. Louisa byla sice konečně oficiálně svobodná, ovšem ztratila státní příslušnost. Do Rakousko-Uherska se vrátit nemohla a žádost o opětovné přidělení belgického občanství zůstala také bez odezvy. 

Louisin další život poznamenal sociální úpadek. Zpočátku si dál žila na vysoké noze. Nasekala další dluhy v naději, že všechno splatí po otcově smrti z dědictví. Jenže papá nemínil svůj obrovský majetek nechat svým nemilovaným legitimním dcerám. Naopak zaopatřil svou druhou tajnou manželku a jejich dva společné syny. Vše ostatní nechal převést na tajná konta a různé nadace. Částka, kterou dcerám v závěti odkázal, byla směšně malá proti tomu, co vlastnil. Louisini právníci závěť napadli, soud se táhl několik let, až nakonec téměř všechny finance padly na úhrady právníkům a vyrovnání části starých dluhů. 

Na konci první světové války už Louisin osud nikoho nezajímal. Tak se stárnoucí žena, nyní totálně závislá na alkoholu a drogách, usadila v Mnichově, kde se propadala na úplné dno. V naprosté bídě a zapomnění zemřela v roce 1924 ve Wiesbadenu na zápal plic.