Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti
Příběh dronteho mauricijského, kterého lze bez rozpaků nazvat ikonou vyhynulých živočišných druhů, oficiálně skončil v roce 1681. Přestože v této době byla ochrana přírody ještě prázdným pojmem, stal se dronte navždy symbolem lidské bezohlednosti a nadřazenosti, která není spojena s převzetím odpovědnosti za vlastní konání
Poklidný život dronte mauricijského (Raphus cucullatus) v tropických pralesích na ostrově Mauricius přerušil v 90. letech 16. století příjezd Evropanů a zvířat, která s sebou lidé přivezli. Téměř po celé století se pak dronte potýkal s nebezpečím, kterému v době rozkvětu své populace nemusel čelit, a nebyl proti němu nijak vybaven. Tito velcí ptáci zkrátka neznali predátory, a proto neměli důvod před novými obyvateli ostrova prchat. Stali se tak nejen snadnou kořistí, ale i synonymem hlouposti.
Nelichotivé přezdívky dodo (nekňuba, ťulpas) a v češtině blboun nejapný, dostal kvůli mírumilovné povaze a nedostatku zkušeností s nepřáteli. Pravda ovšem je, že velikost dronteho mozku zhruba odpovídala rozměrům lískového ořechu, takže jeho inteligence nepřevyšovala chytrost dinosaurů. I tak malý mozek mu však plně stačil pro jednoduchý život v bezpečí ostrova.
Lidský zásah rozhodl
Dronte byl fyziognomií zcela přizpůsobený svému prostředí. Měl zakrnělá křídla, hnízdil na zemi a živil se pravděpodobně ovocem spadeným ze stromů, semeny a kořínky. Nakolik se stal součástí jídelníčku evropských přistěhovalců, je dnes už těžké posoudit. Některé záznamy popisují drontí maso jako nechutné, jiné uvádí, že bylo sice tuhé, ale chuť mělo dobrou. Hlavní příčinou vyhynutí tohoto asi metr vysokého a až 23 kg vážícího opeřence bylo rozvrácení mauricijského ekosystému lidskou činností, zejména kácením pralesa, a příchod psů, koček, prasat a opic, které si rády smlsly i na dronteho vejcích.
TIP: Zdání klame: Blbouni nejapní možná měli překvapivě velký mozek
Pokud jde o dronteho vzhled, musíme se spoléhat na dobové ilustrace a popisy, podle nichž byl vytvořen co nejvěrnější model. K lepší představě nám pomáhají také kostry a části těla dochované v některých muzeích. Tyto exempláře patří ve sbírkách k nejvzácnějším a navždy budou lidstvu připomínat, že vyhynutí druhu je téměř vždy dílem jeho zásahů do přírody.
