Příběhy vojáků z polského tažení (5): Major Hubal, poslední voják a první partyzán

Henryk Dobrzanský (1897–1940) se narodil do šlechtického rodu a od dětství tíhl k armádě. Prvotní výcvik prodělal už v patnácti a po vypuknutí Velké války se přihlásil do Polských legií, v jejichž řadách absolvoval řadu bitev. Po osamostatnění Polska bojoval proti bolševikům, za což obdržel četná vyznamenání.

Šílený major

Ve 20. a 30. letech sloužil Dobrzanski u kavalerie a vypracoval se ve schopného velitele. A také výjimečně zdatného jezdce, což zúročil jako reprezentant Polska v parkurových závodech. Před válkou se už v šarži majora stal zástupcem velitele 110. záložního hulánského regimentu – určeného pro druhý sled, ale kvůli rychlému německému postupu už 11. září 1939 nasazeného do bojů. Vpád Rudé armády zastihl hulány u Grodna, po jehož kapitulaci dostali rozkaz stáhnout se do Litvy. Velitel pluku podplukovník Jerzy Dąbrowski se raději pokusil proniknout k Varšavě, avšak po těžkých ztrátách jednotku rozpustil. 

Dobrzanski tento krok odmítl, převzal velení zbývajících 180 vojáků a pokračoval k metropoli. Když 27. září z rádia zazněla zpráva o její kapitulaci, oznámil svým mužům odhodlání dál bojovat proti okupantům. Pět desítek z nich výzvu vyslyšelo a vydali se na jih s cílem probít se do Maďarska. U Dęblina se oddílu podařilo přemoci skupinu Němců, což Dobrzanského motivovalo ke změně rozhodnutí – zůstat na mateřské půdě a bít se do posledního dechu. Zbytek pluku se proměnil v partyzánskou skupinu a její velitel přijal krycí jméno Hubal.

V dalších měsících odbojáři absolvovali několik úspěšných střetů s nepřítelem v okolí Kielců. Civilisté jim pomáhali vyhýbat se léčkám, za což okupanti stovky osob popravili. Nakonec se Němci rozhodli s „šíleným majorem“ rázně skoncovat a na jaře 1940 ustavili silný pronásledovací oddíl. Zřejmě kvůli zradě padli partyzáni 30. dubna do léčky a podlehli přesile. Raněného Hubala okupanti dobili, mrtvolu pro výstrahu vystavili a poté zřejmě spálili.