Příběh se šťastným koncem: Když Evropa zachraňovala čínské jeleny milu

V září roku 1865 měl francouzský misionář, zoolog a botanik Armand David možnost pozorovat v císařské oboře v Nan Haizi poblíž Pekingu stádo dosud neznámého druhu jelena. Vzhledem k neobvyklému vzezření zvířat se nejprve domníval, že jde o druh soba.

Živočich Armanda Davida natolik zaujal, že se mu podařilo získat kosti a kůži ze tří jedinců, jež později řediteli pařížského Přírodovědného muzea Alphonsu Milne-Edwardsovi posloužily k popsání nového druhu. Milne-Edwards měl k dispozici i dva neživé exempláře, a tak mohl anatomii vzácného zvířete důkladně prostudovat. Na počest objevitele jej pojmenoval jelen pátera Davida (či jelen Davidův, Elaphurus davidianus) a zařadil ho do samostatného rodu. Jelikož se mylně domníval, že Číňané jelena nazývají „milu“, ujal se i tento jednoduchý název, jenž přetrval do dnešní doby.

Dvě paroží ročně

Jelen milu má úzkou, protáhlou hlavu, velké oči, široká kopyta, dlouhý ocas a specificky utvářené, dozadu směřující paroží. Zvláštní směsice jednotlivých znaků dala vzniknout čínskému pojmenování sze-pu-shiang, což znamená „ani jeden ze čtyř“. Název vyjadřuje fakt, že milu nese částečnou podobu osla, krávy, velblouda i jelena a jeho vzezření jej na první pohled odlišuje od ostatních zástupců čeledi jelenovitých. Jeho dlouhý, štíhlý krk se podobá velbloudímu, kopyta má kravská, ocas je zakončen střapcem jako u osla a paroží má jelení. Zvláštností je, že toto paroží dorůstá dvakrát ročně, přičemž letní pár je větší než zimní.

Pohroma v rodné Číně

Jakmile se o novém druhu dozvěděla Evropa, začal se milu objevovat ve velkých zoologických zahradách. Čínský dvůr totiž velkoryse vyhověl žádosti ředitelů zoo a obohatil evropské sbírky o několik párů. Obdivovat je mohli návštěvníci zoo v Londýně, Berlíně a Paříži a brzy i v dalších významných zoo. V Číně však jelen žil pouze v císařské oboře, neboť z volné přirody byl již dávno vytlačen rýžovými poli a nadměrným lovem.

Když se v roce 1895 rozvodnila řeka Yongding a došlo k mohutným záplavám, které ztrhly zeď chránící park, vzalo poslední existující stádo za své. V roce 1939 se na území Číny již nenacházel jediný kus.

Záchrana z Evropy

Evropští chovatelé však nezaháleli a využili dobrých reprodukčních schopností jelena, aby se pokusili druh pro lidstvo zachránit. Chov se podařilo rozšířit zejména zásluhou francouzského misionáře, zoologa a botanika Armanda Davida a anglického vévody Herbranda Russella, hraběte z Bedfordu, který na svém panství v Anglii shromáždil stádo čítající osmnáct kusů, z nichž jedenáct bylo schopno reprodukce. Jeleni překonali i náročné období první světové války a po roce 1945 začali být chování v mnoha dalších zařízeních.

V polovině padesátých let se několik kusů konečně vrátilo do své domoviny – do zoologické zahrady v Pekingu. O třicet let později byli jeleni vypuštěni na území bývalého císařského parku a nová obora vznikla také v rezervaci Dafeng poblíž Šanghaje. Populace jelena Davidova se rozrostla natolik, že se o jeho přežití již nemusíme bát. V současné době žije na 83 lokalitách více než devět tisíc jelenů Milu (včetně necelých tří tisíc jedinců žijících v divoké přírodě) a najdeme je nejen v Číně, ale i v Severní Americe, Evropě a Austrálii. V roce 2005 udělila čínská vláda projektu na záchranu jelena milu Cenu za ochranu života v přírodě.