Přemyslův konec: Bitva na Moravském poli učinila přítrž jeho ambicím

Vláda Přemysla Otakara II. byla plná paradoxů. Vytvořil sice rozsáhlou úchvatnou říši, jenže ta byla spíše nesourodým slepencem navzájem znesvářených území, než skutečnou silnou zemí. Jako český král neměl přátele, jen dočasné politické spojence, kteří jej následovali, jen dokud to pro ně bylo výhodné. Zato měl dost upřímných a odhodlaných nepřátel, zvlášť z těch, na jejichž úkor se Přemyslova moc rozrůstala. 

Oč urputněji si šel Přemysl za svými cíli, o to více zapomínal na to, že politika není jen na bojištích a v mocenských kláních. Jemnou diplomacii a vztahy s ostatními evropskými panovníky hrubě podceňoval, stejně jako se příliš nezajímal o regionální šlechtu. Když se pak objevily skutečné potíže, neměl se král o co ani o koho opřít. A potíže se objevily. Jmenovaly se Rudolf Habsburský. 

Císař, který si koupil spojence

Paradoxně Rudolfovi v císařské kariéře nejvíc pomohl právě Přemysl. Když říšská šlechta vybírala nového císaře, volila mezi Přemyslem a Rudolfem – mezi nejmocnějším panovníkem střední Evropy a mezi nepoměrně chudším a méně zámožným šlechticem. Argument byl jasný, páni se obávali, aby je Přemysl nechtěl připravit o jejich vlastní moc a privilegia. Rudolf měl být jako slabý panovník zárukou toho, že se proti mocným šlechticům nepostaví.  

Jenže Rudolf vůbec nebyl tak slabý a nedůležitý, jak vedle Přemysla vypadal. Naopak, velmi brzy dokázal předvést svou silnou stránku, diplomatické dovednosti. Sport mezi ním a Přemyslem měl rozhodnout papež Řehoř X. Ačkoli patřil k dlouholetým Přemyslovým příznivcům, dal se Rudolfem přetáhnout na svou stranu (svou roli hrál také slib novopečeného císaře, že zorganizuje křížovou výpravu). Přemysl tak ztratil nejen naději na císařství, ale k tomu ještě vlivného spojence na mezinárodním poli. 

Navíc se Rudolf nezastavil jen u koruny jako takové. Krok za krokem, pomocí diplomacie, peněz i intrik rozbíjel zbylá Přemyslova spojenectví a obracel proti němu jak zahraniční, tak i jeho domácí šlechtu. Bylo jasné, že se oba muži musí definitivně střetnout. 

Vše na jednu kartu

Přemysl Otakar II. se ocitl v kritické situaci. Rudolf zničil prakticky veškerý jeho vliv v zahraničí. Papež od něj odpadl a dokonce jej uvrhl do církevní klatby. Co mu zbývalo? Přece to, co vždycky dokonale uměl! Jako rytíř se rozhodl vydobýt si opět svou čest a proslulost na bitevním poli. Žádné pletichaření, líbivé sliby a úplatky! 

Nápad vyřídit si s Rudolfem účty bitvou vůbec nevypadal špatně. Pokud by vyhrál, zbavil by se jak svých oponentů, tak i mocenského konkurenta; jeho dřívější spojenci by se k němu opět vrátili a jeho moc by nikdo do budoucna nezpochybnil. A přestože o svá dosavadní spojenectví a přátelství příliš nedbal, ani jeho armáda není tak špatná, jak by se snad dalo čekat. Vojska Českého království jsou zkušená, navíc posílená o šiky knížete Jindřicha III. Hlohovského a dolnobavorského vévody a vojáci markrabství Míšeňského a Braniborského. Byli to ti, kteří měli Rudolfa sami z různých důvodů plné zuby. Do bitvy tak český král pochodoval s úctyhodnými pětadvaceti tisíci muži. 

Přemysl měl rozhodně více nepřátel než spojenců. Jeho největším protivníkem bylo už tradičně Uherské království. Ladislav IV. Kumán byl odhodlán mu potupné porážky svého otce a děda oplatit, a získat zpět Štýrské vévodství, o které ho Přemysl připravil. Také sám císař Rudolf Habsburský přijel osobně hájit své zájmy v čele říšských vojsk. Podporovali ho šlechtici z Norimberka a hlavně z Rakous. Společně s dalšími spojenci a najatými žoldnéři měl Rudolfův tábor na jen o něco málo více, než Přemyslův. 

Setkání u Moravy

Tábory protivníků se rozložily jen několik kilometrů od sebe, ale žádný se k velké bitvě neměl. Nikdo ostatně neměl příliš velkou chuť se neuváženě vrhnout do boje, který se pořád dal ještě vyřešit rytířským soubojem obou hlavních zúčastněných nebo jemnou diplomacií. Zdálo se, že český panovník na něco takového právě čekal, protože přešlapování na místě trvalo dva dny! Část Přemyslova vojska nicméně poté dostala hlad a vyrazila shánět zásoby do okolí. To byl ten moment, kterého protivník využil. V dopoledních hodinách vyrazila proti přemyslovskému táboru kumánská jízda. Střetnutí začalo. 

Do boje se brzy zapojili všichni. Vojska české koruny se po prvních ztrátách rychle vzpamatovala a s vervou přešla do protiútoku, Kumány rozehnala a dokonce napadla i hlavní síly Habsburského vojska. Byl to moment, kdy se zdálo vítězství pro Přemysla na dosah. Někde v urputné vřavě dokonce spadl z koně sám Rudolf Habsburský, a kdyby jej nespasil rytíř Walter z Ramschwag, byla by po něm veta. 

Jednotlivé oddíly i rozprášené jednotky měly jen pramalý přehled o tom, co se odehrává ve středu bojiště, kde se bili obrnění rytíři, a nikdo doopravdy netušil, jak se vyvíjí bitva jako celek. A do tohoto chaosu přišla nečekaná rána, když do zad Otakarova rozptýleného vojska vpadnla „jízdní záloha“ Habsburků, vedená Ulrichem von Kapellen, která skrytě dvě hodiny vyčkávala na svůj moment. 

Dějiny píší vítězové

Že to bylo nerytířské a nečestné? Na to se po bitvě nikdo neptal. Habsburští vojáci navíc velmi příhodně volali: „Žeňte je, utíkají!“ Česká pěchota, která neměla přesnou představu o dění na bojišti, se po těchto výkřicích pustila na bezhlavý útěk. Tím to ale nekončilo.

Proti hrozbě v týlu vyrazila jízda Miloty z Dědic. Manévr to byl sice naprosto logický, ale z dálky to opravdu mohlo vypadat tak, jakoby českého krále uprostřed vřavy opouštěla část jeho vlastní věrné jízdy. Tehdy se boj proměnil doslova v jatka. Prchající, kteří doběhli až k řece, se topili ve vlnách, zbytek se nažil uniknout, kudy se dalo. A Přemysl Otakar II.?  Řídnoucí zástup jeho věrných byl stále pevněji svírán zástupem nepřátel, a již pro něj nebylo úniku. S rozseknutou lebkou padl Český král mrtev k zemi.

TIP: Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Po třech hodinách bylo oficiálně dobojováno, ale pronásledování prchajících trvalo až do večera. Vojsko koruny české bylo naprosto rozprášeno, velká část prchajících utonula ve vodě. České země bez krále zachvátila anarchie, a na celoevropské politické ambice mohlo české  království zapomenout. Poručník mladého kralevice Václava, Ota V. Braniborský, hleděl jen na vlastní prospěch. Oproti tomu Rudolf Habsburský definitivně obhájil své mocenské postavení, a položil základy nové monarchii i nové velké panovnické rodině.