Překvapivé údery z nebes: Nasazení výsadkových vojsk v Evropě (3)

Největší problém při seskoku výsadkářů představovala orientace ve vzduchu a dosažení přistání přímo v určené zóně doskoku. Navigátor letadla musel počítat s větrem a nalétat tak, aby vysazovaní vojáci nedopadli mimo do nebezpečného terénu, jako je les, skály, nebo vodní plochy.

Několik minut před příletem se na palubě letounu rozsvítilo červené světlo, což byl signál pro všechny, aby zaklesli karabiny výtažných lan padáku na lano vedoucí kabinou letounu. Všichni vojáci zkontrolovali výzbroj a výstroj a nahlásili vysazovači, že jsou připraveni.

Jakmile se objevilo zelené světlo, začali urychleně vyskakovat ven. Na proslovy nebo poplácávání po ramenou nezbýval čas – s každou vteřinou zpoždění docházelo k většímu a většímu rozptylu vojáků. Pokud letoun přeletěl zónu, rozsvítilo se opět červené světlo a ti, co vyskočit nestačili, museli počkat na druhý přelet.

Vysazovačem byl někdy také výsadkář, většinou velitel jednotky, který skákal poslední, jindy člen létajícího personálu, který po výskoku posledního vojáka stáhl do letounu vlající výtažná lana, shodil nákladní kontejnery a zavřel dveře. Potom se letadlo rychle vzdálilo vytyčeným koridorem, protože při velkých operacích se ve vzduchu pohybovaly stovky letounů a tisíce výsadkářů.

Zmatky na obou stranách

Mnoho vojáků při nočních seskocích přistálo na stromě, odkud se museli složitě dostávat na zem, někteří skončili na střechách či v plamenech hořících domů. V noci často vojáci přesně nevěděli, kde jsou, a proto se snažili spojit s ostatními do skupin a vydat se ke svým cílům či aspoň zjistit vlastní polohu. Při útoku Britů v Brunevalu skončila jedna ze skupin daleko od cíle a musela se k němu probojovat přes německé linie.

Za dne D, kdy noční Normandii zasypal koberec tisíců výsadkářů, docházelo ke zmatku, jednotky se promíchaly a těžká výzbroj zůstávala ztracena kdesi ve tmě. Štěstím bylo, že ani Němci se nedokázali v tom zmatku zorientovat, a tak výsadkáři své úkoly nakonec splnili, i když často za cenu velkých ztrát, ke kterým docházelo kvůli chybějícímu vybavení a těžké výzbroji. Teoreticky měla být výsadková vojska po úspěšné akci během několika dnů stažena a nahrazena pěchotou, v praxi k tomu ale mnohdy nedocházelo, takže výsadkáři běžně bojovali dlouhé týdny, než byli staženi k reorganizaci a doplnění.

Kluzákové útoky

Mohlo by se zdát, že kluzáková pěchota představovala pouze jakousi druhořadou složku výsadkových jednotek, ale ve skutečnosti byly její kvality rovnocenné s parašutisty. Kluzáky se uplatnily jak při osvobození Mussoliniho německými výsadkáři vedenými Otto Skorzenym ze zajetí v Gran Sasso (operace Dub v září 1943), tak při útoku jednotky majora Howarda na mosty přes řeku Orne a Caenský kanál (operace Deadstick v červnu 1944).

V obou případech byl klíčový moment překvapení, a proto kluzáky přistávaly bez ohledu na riziko co nejblíže svých cílů a vojáci bleskovým útokem přemohli nepřátelskou obranu. Těžko s definitivní platností říci, zda se více osvědčil noční či denní kluzákový útok, ale noční útoky zpravidla dopadaly lépe. Protiletadlová obrana měla totiž v noci ztížené podmínky, což platilo i pro noční stíhače. Také dopravní letadla samotná, natož ještě vlekoucí kluzáky, nemohla provádět žádné úhybné manévry, takže musela letět vytyčeným koridorem a spoléhat na štěstí.

Ve dne i v noci

Za dne D protiletadlová palba zasáhla či donutila změnit kurs mnoho letounů, takže kluzáky přistávaly víceméně naslepo na prvním vhodném poli. Řada z nich se ale na podmáčených či dokonce zatopených zemědělských plochách převrátila. Na velkých polích a loukách také obránci vztyčovali kůly, které měly přistání zabránit.

Denní kluzákové výsadky jako operace Market-Garden byly proveditelné pouze díky úplné vzdušné převaze Spojenců a němečtí stíhači je nemohli ohrozit. Výhodu denního přistání představovala snadnější orientace a přistání, ale hrozilo větší nebezpečí poškození nepřátelskou palbou, o čemž se přesvědčili němečtí „Zelení ďáblové“ na Krétě, když přistávali v letadlech a kluzácích za dne na letišti obsazeném Novozélanďany.

Nebezpečné přistání

Pole, na nichž spojenecké kluzáky přistávaly, často vypadala jako obraz zkázy, protože dřevěná konstrukce kluzáků Horsa se při přistání nezřídka poškodila a navíc bylo pro lepší manipulaci s nákladem po přistání možné trup před ocasními plochami rozpojit na dvě části. Z letounů s uraženými křídly a ulomeným podvozkem běžně vystupovali nezranění vojáci. Největší nebezpečí hrozilo při převrácení a při srážkách kluzáků během přistání.

TIP: Hitlerovi parašutisté v Africe: Výsadková brigáda Ramcke

Jejich piloti absolvovali jen velmi zjednodušený pilotní výcvik a v některých případech po jejich zranění či zabití brali řídicí páky do rukou někteří z přepravovaných mužů. Za letu museli všichni sedět na podlaze, protože lehký kluzák citlivě reagoval na změnu polohy těžiště, dopravovaná vozidla či jiný těžký náklad se upevňovaly lany nebo řetězy. Výsadková vojska potvrdila svoji bojeschopnost a velké taktické možnosti, takže po válce došlo k nebývalému rozvoji tohoto druhu zbraně, který trvá dodnes a ani v blízké budoucnosti rozhodně neskončí.