Pravá tvář Zikmunda Lucemburského: Antikrist, nebo pokračovatel díla Karla IV.?

Není pochyb o tom, že Zikmund Lucemburský se narodil do mimořádně složité doby. Protože byl ale obdařen vysokou inteligencí, představivostí a vůbec politickým talentem, dokázal čelit mnoha krizím, jež zasáhly pozdněstředověkou Evropu. Ať už to byly války s Turky, kteří ohrožovali zejména jeho uherské království, problémy dvoj- a posléze trojpapežství nebo potýkání se s českými husity, prokázal Zikmund, že dokáže energicky a s obratností řešit mnohé situace, na nichž by si jiní vylámali zuby. 

V českých zemích je však jeho obraz zastřený zejména kvůli dobové husitské propagandě. Pro stoupence Jana Husa a Jana Žižky byl ryšavý panovník úhlavním nepřítelem. Vítězně se s ním nejprve utkali v roce 1420 u jihočeské Sudoměře a poté na pražském Vítkově, načež se Lucemburk nechal narychlo korunovat českým králem. Následujících šestnáct let však strávil boji o to, aby se vlády v Čechách mohl skutečně ujmout, což se mu podařilo teprve rok před smrtí. 

Ryšavý drak 

Uvedené okolnosti způsobily, že prakticky všechny spisy pocházející z pera utrakvistických kronikářů či promluvy jejich kazatelů jsou vůči Zikmundovi nepřátelské, často užívají i nesmírně silné odsudky. Pro husitského kněze Jakoubka ze Stříbra byl „duchem satanovým“, pro kazatele Jana Želivského v narážce na text novozákonní Apokalypsy „ryšavým drakem“ a podle husitského kronikáře Vavřince z Březové rovnou samotným Antikristem. 

Právě ryšavá barva jeho vlasů ho měla předurčovat k proradnosti, protože tento barevný tón symbolizoval ve středověkém chápání faleš a přetvářku spojované s liškou. Tomuto zvířeti se již od starověku přisuzovaly negativní vlastnosti, což se ostatně objevuje i v Bibli: Ježíš například nazývá liškou hříšného krále Heroda a ryšavý měl být i již zmíněný drak, nestvůra objevující se v knize Zjevení svatého Jana (Apokalypse). 

Takový byl ostatně názor celého křídla radikálních husitů, kteří chovali k císaři nekompromisní odpor. Zikmund se měl v první řadě provinit už prostě tím, že dopustil upálení mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici. Reformátorovi nejdříve poskytl glejt, dokument, jenž ho měl ochránit, ale nakonec jej vydal napospas kostnickému soudu. Že na koncilu platila církevní jurisdikce, tedy jiná než ta světská, a že daný ochranný glejt platil jen po dobu Husovy cesty na říšském území, už husitští kritici v potaz nebrali. 

Husitská antipropaganda 

Pojďme se nyní podívat na několik stěžejních středověkých děl, která o Zikmundovi Lucemburském hovoří. Autor Husitské kroniky Vavřinec z Březové, který byl současníkem popisovaných dějů, dává Lucemburkovi za vinu v podstatě všechno zlé. Kromě již zmíněné Husovy smrti v Kostnici, k níž koncil údajně sám navedl, neměl mít panovník pochopení ani pro Husovy domácí stoupence, neboť „rozkázal všem pánům a zvláště královským úředníkům, aby viklefovce a husity i ty, kdož přijímali z kalicha, všemi způsoby potlačovali, pronásledovali a co možná vypleňovali“. Příznačná je také Vavřincova poznámka, že Zikmund po svém příjezdu do Prahy v roce 1420, kdy se hodlal chopit českého trůnu, odvolal dosavadní husitské úředníky „a dosadil na jejich místa protivníky pravdy a rouhače“. 

Lucemburk zkrátka v českých zemích páchal jen samé zločiny, a navíc u toho vykazoval absenci jakéhokoliv taktu a sebeovládání. Kronikář to ilustruje epizodou, kdy ke králi přišel posel východočeských pánů s nabídkou zprostředkování při jednáních mezi ním a husity, kteří obléhali Vyšehrad. Panovník se však po vyslechnutí podmínek rozpálil doběhla: „Naplněn vztekem vybuchl v nadávky Hradeckým a posla mnohonásobně pohaněl, a kdyby byli nezakročili dvořané při tom stojící, byl by mu snad sťal hlavu. I pravil: ‚Naseruť jim dříve do rypáků, než abych ustoupil z Vyšehradu! Ať mně ti selští chlapi postoupí město Hradec, kterého se zmocnili podvodem.‘ A tak posel, jak vyšel, tak se s prázdnou do Prahy vrátil,“ zakončuje lakonicky Vavřinec z Březové. 

Zikmunda činí kronikář také zodpovědným z pustošení českých zemí, a navíc ještě z křivého slibu, že se toho nebude dopouštět. Opět to komentuje příznačně, s ohodnocením skrz naskrz negativním: „Slib, jak bylo jeho zvykem, nedodržel a nesplnil, nýbrž hromadil zlé na zlé.“ Svůj celkový pohled na Lucemburka pak Vavřinec shrnuje na těchto řádcích: „Ó nesmyslný kníže! Proč jako pohan pronásleduješ své domácí, které máš chránit? Proč nepřestáváš prolévati krev nevinných? Proč toužíš vyhladit ty, kteří se proti tobě stavějí, zápasíce za zákon Boha svého?“ 

Ďábelský Lucemburk 

Podobně jako Vavřinec z Březové vnímal Zikmunda rovněž další husitský autor, teolog a kněz Mikuláš Biskupec z Pelhřimova. Patřil k hlavním duchovním představitelům táborského hnutí, které polemicky hájil proti jeho nepřátelům. Mezi úhlavní nebezpečí řadil i nazrzlého Lucemburka, který měl být nepřítelem celého českého národa. 

Ve svém díle s názvem Kronika obsahující spor kněží táborských píše: „Poněvadž však ďábel, nepřítel pravdy a lidské spásy nechtěl, aby se toto dobré dílo (čtyři pražské artikuly, jež byly vyjádřením husitské věrouky) rozšířilo, poštval své údy, aby tomu dobrému dílu bránily mocí, násilím a ostatními krutostmi osoby jak světské, tak duchovní, totiž papež a jiní preláti, uherský král Zikmund, Němci a ostatní cizí národy i jejich domácí pomahači, kteří usilovali, aby toto započaté dílo odsoudili, zničili a vyhladili i s jazykem českého národa.“ 

Pozoruhodné jsou rovněž skladby z takzvaného Budyšínského rukopisu, který dostal název podle místa pozdějšího uložení v německém Bautzenu (česky Budyšín). Jde o celkem šest textů z let 1420–1421 z pera neznámého autora či autorů. Hlavní postavou je zde Koruna česká coby personifikace českého království, jež je po smrti Václava IV. představeno jako ovdovělá žena, která se odmítá vdát za násilnického Zikmunda. Nechtěného ženicha nazývá „dětí mých nejlítější hubitel a nepřítel“, respektive také „zloděj a lotr“. 

Zarputilost, s jakou je zde Lucemburk odsuzován, prozrazují následující řádky přisuzující mu ty nejďábelštější vlastnosti: „(Bože) není toto zajisté člověk, ať tak mluvím s tvým dopuštěním, tvú dobrotivú rukú stvořený, ale ono nejvražedlnější zmijí jedovaté plémě, ježto svým narozením netoliko své mateře břicho rozsapuje, ale i všeho těla ososbu v nic obrátiti žádá. Tento jest, jakož se jistě domnívám, onen ještěr hrozný, od tvého milého apoštola (sv. Jana v knize Zjevení) viděný, červený, sedmihlavý, deseti rohy zrohatilý a sedmi korunami korunovaný, jenž oné dvanácti hvězdami korunované, slavné láká ženy a plod její ušlechtilý, bolestně rozený, pílí obžerlivými ústy vražedlně sežrati.“ 

Sečteno, podtrženo, autor nikoho nenechává na pochybách, že Zikmund vlastně není ani člověk, ale onen strašlivý netvor z Apokalypsy, proti němuž je nutné bojovat všemi prostředky. 

Katolická optika 

Zcela jinak císaře pochopitelně vnímala katolická strana. Humanista Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., ho ve své Historii české hodnotí jako v zásadě dobrého panovníka. Zikmund bojuje za pravdu, stojí na správné straně, ačkoliv ani on není bez chyb. Za jeho slabosti ovšem autor považuje docela jiné věci než utrakvističtí spisovatelé. Vyčítá mu například malou rozhodnost v jednání s husity či fakt, že se s těmito kacíři nakonec domluvil a nechal se na sklonku života korunovat českým králem. 

S neskrývanou ironií popisuje Piccolomini obrat ve vzájemných vztazích: „Když byly tyto věci uspořádány, přišel Zikmund 23. srpna roku 1436 od narození Spasitele do Prahy, kde byl on, před krátkou dobou považován za nepřítele Čechů, narozeného z cizoložství, Antikristova syna, svatokrádežníka a za hodného věčného zatracení, přijat s nejvyššími poctami.“ Piccolomini také neváhal zdůrazňovat císařovu náklonnost k něžnému pohlaví, jak se to objevuje už i v husitských textech, a ještě si přisadil: „Liboval si v žertech, rád víno pil, po ženách jen hořel, cizoložství tisícera se dopouštěl.“ Podobně nevázaných mravů ostatně měla být i Lucemburkova druhá žena Barbora Celjská, s níž se vladař oženil v 37 letech. 

Přestože autor Historie české chtěl především vytvořit zábavné a čtivé dílo, takže si s faktografií vždy hlavu nelámal, skutečnost, že Zikmund manželskou věrnost zrovna nezachovával, potvrzují i věrohodnější zdroje. Taková slabost byla vodou na mlýn husitské propagandě, už jen proto, že přísní utrakvističtí teologové neměli pro milostné avantýry žádné pochopení. Panovníka kvůli tomu s oblibou ve svých textech zesměšňovali. 

V Budyšínském rukopisu jeho anonymní autor dokonce vysvětluje Zikmundovu porážku od Turků u Nikopole v roce 1396 jako smutný výsledek jeho přílišné aktivity v dobývání žen, kvůli které již neměl sílu bojovat na válečném poli: „Ale jednú vilnú ženú/ Mysl svú maje zle zemdlenú,/ Lek se Turkóv, muž nesmělý,/ Jakti vlkóv pes škapilý,/ Vyslav lid svój čestný na ně,/ Sám pak utekl i bez braně./ A tu zavedl mé ctné syny/ V smrt hanebnú pro své činy.“ 

Trest za hříchy 

Samotná Zikmundova smrt, která bezmála sedmdesátiletého císaře zastihla ve Znojmě na konci roku 1437, byla jeho husitskými odpůrci vysvětlovaná jako Boží trest za vladařovy hříšné skutky. Zvláště mu měli za zlé, že v září téhož roku nechal popravit husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Tento někdejší druh Jana Žižky byl jedním z posledních vzdorujících stoupenců radikálního husitství, a ještě v letech po bitvě u Lipan (1434) se snažil o návrat k někdejšímu táborskému odkazu. Zikmundovi vyhlásil válku a dlouho se mu snažil vzdorovat. To nakonec vyústilo ve vojenské tažení proti Roháčovi, dobytí jeho hrádku Sion nedaleko Kutné Hory panovníkovými vojsky a následnou potupnou Roháčovou exekucí.

Netrvalo dlouho a smrt začala klepat i na dveře samotného Zikmunda, což samozřejmě neušlo povšimnutí současníků, kteří zanedlouho tyto dvě události začali dávat do souvislosti. V dobových pramenech se jako důvod císařovy smrti objevuje latinské slovo cancer, což mohlo znamenat jak rakovinu, tak i nejrůznější typy zánětlivých onemocnění. Lucemburk si v posledních měsících stěžoval na nesnesitelné pálení v těle, načež mu lékaři kvůli urputným bolestem nohy dokonce amputovali palec. 

Jeho odpůrci pak ono pálení interpretovali jako pekelný oheň, jasnou předzvěst toho, kam Zikmund po smrti zamíří. Později se z téměř souběžného skonu těchto dvou protagonistů vytvořila legenda o chrabrém hejtmanu Roháčovi a krutém, proto náležitě potrestaném panovníkovi-tyranovi. Tento obraz i v dalších staletích zachovávala utrakvistická tradice. Čeští katolíci naproti tomu usilovali o očištění Zikmundovy památky a vyzdvihovali jeho pozitivní rysy, mezi něž patřily politická obratnost či snaha nastolit opětovný řád a prosperitu. Ocitli se však v defenzivě, negativní obraz vládce v českých zemích jasně převážil.