Podivná smrt císaře Zikmunda: Zabila lišku ryšavou „nemoc králů“?

Pravda, český lid i značná část nekatolicky orientované šlechty mu nikdy příliš nefandila. Přesto o něm lze mluvit jako o jednom z nejschopnějších a nejúspěšnějších vladařů pozdního středověku. Už první měsíce jeho pobytu v Čechách v roce 1436 a především v Praze naznačily, že kompromis v podobě basilejských kompaktát bude velmi křehký. To ukázaly i nejbližší události. Zikmund nepotvrdil českému sněmu volbu Jana Rokycany za českého arcibiskupa, načež se Rokycana rozhodl demonstrativně utéct z Prahy, což Zikmunda značně diskreditovalo v očích české kališnické veřejnosti.

Zikmund ale bojoval také se záležitostmi těla. Se svým zdravím měl trvalé problémy a s nemocí zvanou dna (jinak také pakostnice či podagra) v závěru svého života marně zápasil. Historické prameny tvrdí, že ještě téhož dne, kdy oběsili Jana Roháče, posledního husitského vůdce, s nímž se Zikmund potýkal, začala nesnesitelná bolest rozežírat už dost zničenou císařovu tělesnou schránku. „Nemoc králů“ samozřejmě středověcí lékaři znali a jako její příčinu stanovili nadměrnou konzumaci masitých jídel či přemíru alkoholu, což si samozřejmě mohli dopřát jen bohatí. Dnešní medicína ji charakterizuje jako typ artritidy, při níž se v těle hromadí velké množství kyseliny močové, která se usazuje v tkáních.

Dietní rádce

U Zikmunda se podle dochovaných lékařských informací toto onemocnění projevovalo opakujícími se záchvaty kořene u palce nohy. Jeho doprovodným jevem bývaly ledvinové kameny, otoky kloubů na nohou a pravděpodobně i silná bolest rukou a ramen. Zikmund totiž trpěl těžkým revmatismem, chronickou rýmou, sklonem k zácpě a častými závratěmi. Tuto diagnózu mu určil už v roce 1426 pražský arcibiskup Albík z Uničova, dobře obeznámený s medicínskou teorií a praxí. Ten mimo jiné například spojoval chronickou rýmu s příliš častým mytím hlavy! Proto králi radil, aby měl hlavu stále v teple, aby se v zimě teple oblékal a halil si krk i vlasy.

Do vody na mytí hlavy mu měli jeho lazebníci přidávat víno, heřmánek a mátu a jeho „pomazanou“ hlavu měli masírovat tak dlouho a intenzivně, aby se co nejvíce otevřely póry a nemoc vyšla z těla ven. Trávicí problémy se Albík u Zikmunda snažil odstranit pomocí vyvážené stravy. Doporučoval mu dietu, určil mu pitný režim a „nutil“ ho k většímu tělesnému pohybu, což paradoxně králi způsobovalo ještě větší bolesti. Měl se vyvarovat všeho tučného masa, uzených ryb a kyselých pokrmů, naopak mu do jídelníčku doporučoval drobnou drůbež, nikoli však kachny a husy, zato však mě pojídat dostatek vajec „na měkko“. 

Všechno marné

Král sice teoreticky věděl, co by měl jíst a pít, nicméně jako panovník musel pořádat někdy velmi bujaré hostiny na počest vznešených osobností a na druhé straně je sám při svých diplomatických cestách musel absolvovat. Tehdy nepochybně házel dobré rady svého arcibiskupa a lékaře v jedné osobě za hlavu. A stejně tak tomu bylo i s alkoholem. Albík mu radil, aby se vyvaroval pití příliš těžkého vína, jemuž ovšem Zikmund holdoval ve značné míře stejně jako jeho bratr Václav IV. A ještě jednu radu Albík svému panovníkovi dával: měl by výrazněji krotit svoji pověstnou a nezřízenou sexuální vášeň.

I další lékaři, kteří byli ke králi přivoláni, věděli, jaká nemoc ho sužuje, ale pomoci mu nemohli. Samozřejmě, i oni mu doporučovali dietu, pití různých čajů či bylinných odvarů, které si měl také jako obklady přikládat na bolavá místa. Měl jíst hodně třešní čerstvých i sušených, vhodná by pro něho měla být konzumace jahod. Po čase však všichni téměř svorně došli ke konstatování, že jeho neduhy jsou nezhojitelné.

Proklatý palec

Nejvíce problémů mu působil palec u nohy, který ho šeredně pálil. Postupem doby mu napuchl, zčervenal a stal se přecitlivělým na dotek, takže obuv mu působila muka a kde mohl, tam se zouval. Tehdy lékaři tvrdili, že jeho palec byl zachvácen ohněm pekelným, odborně „sacer ignis“. Ti, kdo s ním měli co do činění při oblékání a obouvání tvrdili, že se mu kůže strašně napjala a doslova hrozila protržením. A jak se nemoc zhoršovala, přidávaly se k ní zimnice a teploty.

Nepochybně mu jeho muka a snad i brzký konec přáli jeho nepřátelé, kterých nebylo málo. Všeobecně se mluvilo o boží pomstě, seslané na něho za všechna příkoří, která českému národu způsobil. Lékaři navrhli palec uříznout. Zikmund po určitém váhání na jejich návrh přistoupil, ačkoli dobře věděl, že bude muset snášet snad až neuvěřitelnou bolest a že ho to z muk pekelných nakonec vysvobodit nemusí. Lékařské konsilium zákrok provedlo, ale ke zlepšení zdravotního stavu podle očekávání stejně nevedl.

Poslední věci vladaře

Nicméně ani ony bolesti mu nezabránily činit v posledních dnech svého života závažná rozhodnutí. Vedl politická jednání s vyslanci koncilu i se zástupci šlechty. Nabádal všechny kolem sebe, aby zůstali věrni jeho dědici a zeti Albrechtu Habsburskému a tím i jeho politickému konceptu, jemuž věnoval dvacet let svého neklidného života.

TIP: Zikmund Albík z Uničova: Lékař ve víru husitské revoluce

Bohužel, nepodařilo se mu zplodit syna, který by měl nárok na dědičné pokračování v lucemburské linii. A vzhledem k tomu, že katedrála v Oradee byla v 17. století vyrabována Turky a všechny ostatky v ní uložené byly zničeny, nemohla být ověřena hypotéza, že Zikmunda neskolilo stáří ani dna, nýbrž některá z forem rakoviny. Tomu by odpovídalo i dobrozdání očitých svědků, kteří Zikmundovo tělo odváželi k poslednímu spočinutí. Dušovali se, že bylo jen „kost a kůže“.