Poslední úspěšný start amerického raketoplánu před tragédií Challengeru

Columbia se původně měla do vesmíru vydat již před Vánocemi 1985, konkrétně 18. prosince. Start se však o den opozdil kvůli přípravě stroje – a nakonec ho automatické systémy odvolaly pouhých 14 sekund před vzle­tem kvůli anomálii v hydraulice pravého pomocného motoru SRB. Kromě toho panovalo špatné počasí na Floridě i na záložních letištích pro nouzové přistání v Senegalu a ve Španělsku a objevil se také problém s ventilem v potrubí kapalného kyslíku pro hlavní motory. Starý rok tak přešel do nového a raketoplán se vydal na orbitu skoro s měsíčním zpožděním. 

Satelit pro 48 zemí

Posádku tvořilo sedm mužů, všichni Američané: velitel Robert Gibson, pilot Charles Bolden, pozdější ředitel NASA za Obamova prezidentského mandátu, a letoví specialisté George Nelson, Steven Hawley, Franklin Chang-Diaz, Robert Cenker a Wil­liam Nelson, historicky druhý politik ve vesmíru, kongresman za Floridu. 

Hlavní náklad tvořila telekomunikační družice Satcom K-1, druhá z tříkusové série firmy RCA. Astronauti ji hned první den letu uvolnili z nákladového prostoru raketoplánu a raketový stupeň PAM D-2 navedl satelit o hmotnosti 1,9 tuny z nízké orbity ve výšce okolo 335 km na dráhu geostacionární téměř v 36 000 km. Satcom K-1 se usadil nad rovníkem, nad 85° západní délky, kde pak vysílal televizní signál v pásmu Ku západním či východním směrem od své pozice pro obyvatele až 48 zemí. Tehdy byla pro příjem nutná satelitní anténa o průměru 81 cm. Satcom K-1 byl stabilizován ve všech třech osách a vybaven pro 10 let práce ve vesmíru. 

Chvíle na vědu

Na palubě raketoplánu se samozřejmě nacházela také široká paleta vědeckých experimentů, která po odletu Satcomu zaměstnávala posádku dalších šest dnů. Na misi například zamířilo zařízení Materials Science Laboratory 2, jež mělo tři úkoly: Dva se týkaly sledování rozpouštění a opětovného tuhnutí různých materiálů v mikrogravitaci, přičemž po přistání mělo dojít k porovnání se vzorky zpracovanými na Zemi. Tato část experimentu bohužel na oběžné dráze selhala. Zdařilo se pouze pozorování vzniku, charakteru a chování bublinek v kapalině, jež na orbitě čelila zvukovým vlnám a rotaci. Pokus měl znamenat přínos pro nové techniky při výrobě a zpracování skla. 

V nákladovém prostoru Columbie spočívala také infračervená kamera pro průzkum vybraných jevů či míst na Zemi i ve vesmíru. Objekt zájmu tvořily polární záře, sopky, zodiakální světlo, povrch Měsíce či města Honolulu, Houston, Galveston, Miami a San Juan. V kokpitu zas byla k dispozici 35mm astronomická kamera pro pořizování snímků i světelných spekter blížící se Halleyovy komety. Astronautům se však přístroj nepodařilo zprovoznit. 

Další zajímavý pokus se týkal pochopení mechanismů, jež brání skladování krve bez jejího znehodnocení. V beztíži totiž odpadá sedimentace a další fyzikální jevy běžné v pozemských podmínkách. Po přistání raketoplánu se ovšem ukázalo, že jsou vzorky krve ve srovnatelném stavu jako ty na Zemi. 

Marný spěch

Řízení letu plánovalo zkrátit pobyt Columbie na oběžné dráze o jeden den, aby se získal čas na údržbu letounu před dalším startem. Špatné počasí na Floridě však paradoxně odložilo návrat o dva dny, takže posádka na Zemi dosedla 18. ledna 1986, po šesti dnech a dvou hodinách letu. Přistání se navíc muselo přesměrovat na kalifornskou základnu Edwards, takže se pak ještě čekalo na převoz Columbie přes celé Spojené státy. 

TIP: Zkáza raketoplánu Challenger: 34 let od jedné z největších katastrof NASA

Jenže drsnou ironií osudu o pouhých 10 dní později zabila sestava startujícího Challengeru celou svou posádku a raketoplány zůstaly víc než dva a půl roku uzemněny. Gibson a jeho tým tak absolvovali na dlouhou dobu poslední misi.