Poprvé do průvodu: Premiéru Prvního máje si nenechalo ujít 130 000 dělníků a dělnic

Dělníci a jejich lídři dobře věděli, že hrůz gründerského kapitalismu (označení pro divoký kapitalismus první poloviny 19. století) by se bez vlastního přičinění zbavili jen těžko. První máj 1890 tak měl být připomínkou předchozích tvrdých bojů proti vykořisťování a zároveň výzvou pokračovat v úsilí za rovná práva a lidské zacházení. Vždyť teprve na konci osmdesátých let si vymohli zkrácení pracovní doby na 11 hodin, zákaz dětské práce či zárodky úrazového pojištění v nebezpečných provozech.

Dělníci sobě

První máj byl prohlášen za mezinárodní svátek dělnictva na I. kongresu Druhé (sociálně demokratické) internacionály v červenci 1889 v Paříži. Průmyslové české země s rychle rostoucím počtem dělníků tam zastupovali Josef Hybeš z Brna a Pražák Vilém Körber, který se o rok později významně podílel na organizaci 1. máje na Střeleckém ostrově. Dělníci a dělnice po celém světě měli v květnu 1890 volat po splnění tehdy aktuálních požadavků – především osmihodinové pracovní doby a všeobecného hlasovacího práva. Politickou manifestaci následovala organizovaná veselice, čímž se dělníci snažili dokázat, že se umějí bavit slušně.

Mělo to být poprvé, kdy dělnictvo ovládne na jeden den veřejný prostor, a proto organizátoři přípravám a hladkému průběhu akce věnovali mnoho měsíců. V Praze se jim podařilo vyhradit Střelecký ostrov, který od 18. století sloužil nejen střelcům, ale právě i lidové zábavě. Od roku 1812 zde stála jednopatrová zděná budova s hostincem, přičemž rozlehlý areál se zázemím využili osm let před dělníky sokolové ke svému I. sletu.

Rudý máj

Jen v Čechách se oslav 1. května 1890 údajně účastnilo přes 130 000 dělníků a dělnic. Nejvíce se jich dostavilo v Praze, kde se na Střeleckém ostrově sešlo přibližně 28 000 manuálně pracujících. Dva jejich hlavní průvody vyšly z tehdy samostatných dělnických předměstí Smíchova a Karlína. Pochodovalo se organizovaně a se slavnostní náladou, počet příchozích ovšem pořadatele zaskočil, takže kolem čtvrté hodiny již neměli co nabídnout k občerstvení. Celý den se nesl v jedné barvě: byl záplavou rudých praporů, karafiátů, kravat a odznaků.

Dělnictvo se vyparádilo, aby „buržoustům“ ukázalo, že nejde o hordu umazanců, ale čistých, svátečně oděných občanů, kteří si mohou dovolit i kožené rukavičky, skrývající upracované ruce některých dělnic. Důraz na ukázněnost měl vyvrátit strach měšťanů z nepokojů v ulicích a generální stávky. Oslavy nebyly v habsburské monarchii zakázány, ale úřady v obavách před revoluční vlnou přijaly přísná bezpečnostní opatření včetně pohotovosti četnictva a armády. 

Bohatší Pražané raději nevycházeli, zabarikádovali se doma a nakoupili zásoby na několik týdnů dopředu. A tak část Prahy poprvé v dějinách skutečně patřila dělníkům, což žijící klasik Jan Neruda okomentoval slovy, že v ulicích nepotkal „žádné pány, žádné dámy, žádné ekypáže, ba ani drožky, žádné čepice buršácké“ (viz Nerudův 1. máj). Úspěch v Praze však neznamenal konec tvrdým represím – například v Nýřanech bylo ještě v květnu toho roku při stávce zastřeleno 12 horníků.