Poledník, Polední kameny nebo Polední hora: Poznejte sluneční hodiny našich hor

Mnohé výrazné a z daleka nápadné horské vrcholky nebo skalní partie odedávna slouží lidem v podhůří jako jednoduché přírodní hodiny. Do místního názvosloví se pak dostala zejména ta místa, nad nimiž slunce vrcholí přímo „v pravé poledne“. A tak se v některých pohořích setkáte s pojmenováním Poledník, Polední kameny, Polední skála, Polední hora a podobně. Většina z nich je pozoruhodná proto, že jde o místa, ze kterých jsou krásné výhledy do dalekého okolí. Mnohé zaujmou i působivou skalní modelací a patří tak k oblíbeným cílům turistických výletů. 

Proč ďábel v Krkonoších zkameněl 

Krkonošský Polední kámen je nápadným žulovým skaliskem, které ční jako osamělý suk ze severního temene hraničního hřbetu, asi v polovině vzdálenosti mezi Sněžkou a Slezským sedlem s chatou Špindlerovkou. Polední kámen vystupuje už na polské straně státní hranice a naši severní sousedé mu říkají též Słonecznik. Inspirací pro tato pojmenování prý byla skutečnost, že při pohledu z Polska, konkrétně od podhorských obcí Borowice a Podgórzyn, stojí slunce v poledne přímo nad skálou. Původ názvu však má ještě jednu, rovněž „polední“ verzi. Vztahuje se k pověsti o mstivému ďáblovi, jenž se chystal zavalit sutinou blízké jezero Velký stav. Naštěstí mu to však nevyšlo, protože zkameněl ve chvíli, kdy ve vesnickém kostelíku pod horami odbilo poledne… 

Bizarní skalisko nepochybně zaujme každého, kdo kolem prochází po frekventované hraniční hřebenovce nazvané Cesta přátelství. Pozornost budí hlavně samostatná žulová věžička na čele skalní skupiny, která leckomu připomíná ďábla zlověstně hledícího do údolí. Jiná pověst v ní však viděla tajemnou postavu Krakonoše. Samozřejmě jde o „podobnost čistě náhodnou“, danou působením zcela přirozených přírodních procesů, především dlouhodobým zvětráváním žuly.

To platí i o pro působivé skalní útvary Pielgrzymy čili Poutníci, ke kterým od Poledního kamene klesá turistická cesta v hustém porostu kosodřeviny. Toto největší seskupení žulových věží v celých Krkonoších při troše obrazotvornosti opravdu připomíná lidské postavy putující přes horské hřbety. 

Poledníky Jizerských hor

Také v sousedních Jizerských horách najdete nejméně dva vrcholky, které mají v názvu „poledne“ a zároveň patří mezi hojně navštěvovaná místa. Turistická trasa spojující Bílou Vodu na severní úpatí pohoří se známou chatou Smědavou stoupá strmým svahem přes několik členitých skalních stupňů. Nejvyšší z nich jsou Polední kameny (1 007 metrů n. m.), které tvoří celé skalní město z žulových věží a bloků. Z jejich vyhlídkových vrcholků se otevírá velkolepé panorama okolních hor a zvlněné krajiny Frýdlantského výběžku.

V podhorské Bílé Vodě mají slunce za poledne přímo nad skalisky Poledních kamenů a bez hodinek se v této denní době mohou obejít i v nedaleké Raspenavě, kde funkci slunečních hodin zase plní výrazný vrcholek Poledníku (864 metrů n. m.). Ten patří k nejhodnotnějším partiím národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a přechází přes něj zeleně značená cesta. Trasa je nazvaná Hřebenovka a proplétá se západní částí pohoří.

Hodiny pro lázeňské hosty

V nedalekých Lužických horách se sice s „poledním“ pojmenováním nesetkáte, ale na jejich německé straně (zvané Žitavské hory, tedy Zittauer Gebirge), bývá často jako Polední vrch (Mittagberg) označován nejvyšší vrchol celého pohoří – hraniční kopec Luž neboli Lausche (793 metrů n. m.). 

Vrcholu Luže dominuje kupa ze sopečné vyvřeliny znělce a z obou stran státní hranice se na její odlesněný vršek chodí především za krásnými výhledy. Severní svahy hory na německém území postupně přecházejí do působivých pískovcových skalních partií, mezi kterými jsou v pěkné poloze „rozeseta“ oblíbená letoviska, včetně známých lázní Oybin a Jonsdorf. A právě při pohledu z pitoreskních skal nad Jonsdorfem stojí slunce za poledne přímo nad „kupolí“ Luže. 

Upomínka na železnou oponu

Na opačné straně Česka patří k oblíbeným vyhlídkovým místům výrazný vrcholek šumavského Poledníku. Vystupuje uprostřed Národního parku Šumava jižně od obce Prášily a pojmenování Polední hora mu prý kdysi dali prášilští dřevaři, pro které bylo slunce nad vrcholkem znamením, že je čas k obědu. Už z dalekého podhůří tuto horu snadno poznáte podle charakteristické věže na jejím vrcholku. Je 37 metrů vysoká a postavena tu byla v neblahém období „železné opony“ jako vojenský objekt elektronické ostrahy státní hranice.

Rozhledna dnes slouží jako místo skvělého kruhového výhledu po naší i německé straně pohoří a za jasných dní odtud bývá vidět i zasněžené vrcholky Alp. O hodnotách okolní přírody a zdejší pohnuté historii se můžete nechat poučit v malé muzejní expozici nižších pater rozhledny. 

Nepřesnost kvůli letnímu času

Poledník však není jediným „poledním“ vyhlídkovým vrcholkem Šumavy. Přinejmenším dva další totiž najdete i v německé části pohoří, zvané Bavorský les (Bayerischer Wald). Vysoko nad hladinou Velkého Javorského jezera ční přímo z hrany Jezerní stěny skalní vyhlídka Mittagsplatz (Polední místo), což je oblíbená zastávka při jedné z výstupových tras na „střechu“ celé Šumavy – Velký Javor (Grosser Arber, 1 456 metrů n. m.). Z našeho území je už poněkud méně dostupný Mittagstein (Polední kámen) – horský vrcholek s kapličkou, turistickou chatou a skalní vyhlídkou poblíž lázní Bad Kötzting a letoviska Hohenwarth. Právě tady mají lidé za poledne slunce přímo nad skaliskem. 

TIP: Krkonošské sněžné jámy: Na úbočí nejvyšších českých hor

Funkčnost a také spolehlivost těchto i mnoha dalších „poledních kamenů“ či „poledníků“ je samozřejmě závislá především na míře slunečního svitu, přesněji řečeno oblačnosti. To ostatně platí i pro všechny uměle vytvořené sluneční hodiny a ne nadarmo většinu z nich doprovází latinský nápis Sine Sole sileo – bez Slunce mlčím. A od jara do podzimu je u všech slunečních hodin – ať už přírodních nebo umělých – třeba vzít v potaz i částečnou nepřesnost, způsobenou hodinovým posunem letního času.