Pokousal královnu vzteklý pes? Královna Johana skonala za záhadných okolností

Legendární hrad Karlštejn po dlouhá staletí majestátně hledí do údolí Berounky. I když dnes tvoří spíše jedinečnou kulisu golfových klání, na jeho vznešenosti to rozhodně nic neubírá. Jeho zakladatel a stavitel, velký císař Karel IV., měl s touto neobyčejnou stavbou celou řadu záměrů: měl strážit české i říšské korunovační klenoty i poskytovat nevšední duchovní rozjímání v jedinečné Kapli svatého Kříže. Těžko by si Otec vlasti pomyslel, že by na Karlštejně mohla téct krev. A to nikoli na hradbách při případném dobývání, ale přímo uvnitř hradu – v jeho reprezentačních prostorách. A přece se tak stalo!

Nenápadná královna

V roce 1386 se stal majestátný Karlštejn místem tragického skonu první manželky Václava IV. Johany Bavorské (1356–1386). Tuto choť vybral svému prvorozenému synovi a dědici sám Karel IV. Sňatek se uskutečnil již v roce 1370. Nepřehlédneme, že ženichovi bylo tehdy pouhopouhých devět let, nevěsta byla o pět let starší. To bylo poměrně neobvyklé, ale nikoliv výjimečné – vždyť v roce 1310 si bral čtrnáctiletý Jan Lucemburský o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu. Uvedený věkový rozdíl v dobách, kdy si urození mužové běžně brali nevěsty o mnoho dekád mladší, nebyl ničím výjimečným.

Vlastní manželské soužití mladičké dvojice bylo odloženo na rok 1376 a Karel IV. jej spojil s říšskou královskou korunovací Václava IV. a Johany. Slavnostní akt proběhl tradičně v chrámu v Cáchách.

Johana Bavorská se stala velmi nenápadnou jak říšskou, tak českou královnou. Jako by v tomto ohledu pokračovala v tradici tichých manželek Karla IV. Proto se s Johanou setkáváme v dobových dokumentech poměrně zřídka. Na veřejnosti se objevovala prakticky pouze při slavnostních příležitostech. Například při velkolepém pohřbu císaře Karla, kdy stanula po boku své tchyně, císařovny vdovy Alžběty Pomořanské (pomáhala jí tehdy při oběti ve svatovítském chrámu).

Do Čech přišla Johana hned po svém sňatku a za šestnáct let, která zde strávila, se velmi dobře sžila s domácím prostředím. Zvládla i češtinu a v jejím bezprostředním okolí se pohybovali většinou samí Češi.

Ačkoli byl Václavův sňatek s Johanou nepochybně motivován politicky, zdá se, že mezi oběma mladými lidmi vzniklo brzy opravdové citové pouto. Jejich manželské štěstí kalilo pouze to, že zůstávali bez potomků. Neměli bychom ovšem zapomínat, že to v poslední generaci Lucemburků nešlo o výjimku. A platilo to jak pro muže, tak pro ženy z tohoto rodu, který vymřel po meči roku 1437 skonem císaře Zikmunda Lucemburského. Zdá se, že o vztahu královských manželů dobře vypovídá i zpráva, podle níž se Václav IV. pozdějšího Johanina pohřbu nezúčastnil „pro žal“. 

Smutně proslulý král

Co se vlastně na Karlštejně 31. prosince roku 1386, kdy královna Johana náhle a nečekaně skonala, odehrálo? Hypotéz a pozdějších legend je hned několik. Podívejme se nejdříve na jejich pozadí, které zřetelně souvisí s tím, kolik pověstí a mýtů je spojeno s králem Václavem IV. Jednou byl přirovnáván ke smutně proslulému římskému císaři Neronovi, který nechal pro vlastní potěchu zapálit Řím. Známé jsou také zkazky o tom, jak se Václav IV. procházel noční Prahou v doprovodu kata. Nezapomínejme na legendy o králově vztahu k lazebnicím – jejich stylizované obrazy v průsvitných šatech nacházíme v mnohých rukopisech, které si dal uměnímilovný Václav vytvořit. Vědělo se také, že tento český (a do roku 1400 i římský) král nerad panoval a s nechutí přijímal cizí poselstva. Vyslanec mantovského dvora čekal v roce 1383 na přijetí více než 12 měsíců. 

Nyní se dostáváme také k  pověstem o skonu Johany Bavorské. Jedna z nich praví, že královna nemohla snést hanebné prostředí královského dvora, a proto si zvolila dobrovolnou smrt hladem. Nicméně naznačená hypotéza je příliš vzdálená dobové realitě i přesto, že na královském dvoře hráli stále větší roli „polourození“ mužové, nikoliv nevhodně nazývaní královi milci, kteří se s panovníkem často oddávali bezuzdnému pití, lovu a jiným drsným kratochvílím, při kterých nechyběly nejen ženy, ale patrně ani homosexuální styky.

Nejpravděpodobnější teorie

Patrně nejrozšířenější verzí o smrti královny Johany se stal příběh o tom, jak ji v noci zardousil velký lovecký pes. Sám František Palacký se k ní přiklonil a věřil jí. Není to tak docela nelogické. Václav IV. byl skutečně velkým milovníkem lovu a stejně tak i loveckých psů. Při lovu jakožto štvanici totiž psi sehrávali klíčovou roli. A král Václav měl v oblibě právě velká, silná a rychlá zvířata. Pověřoval dokonce své vyslance, aby mu je přiváželi z různých částí evropského kontinentu. Největší z nich s Václavem zpravidla sdíleli jeho ložnici a spali u jeho nohou.

Legenda praví, že se jedné noci (shodou okolností na Silvestra roku 1386) královna náhle probudila, prudce vstala a pravděpodobně hlučně šmátrala pod lůžkem po nočníku. Mohutný pes se prý vylekal, skočil po urozené paní, uchopil ji za hrdlo a zardousil ji. Podle jiných svědectví (ovšem poměrně pozdních) pokousal Johanu Václavův pes nakažený vzteklinou.

Tyto příběhy mají poměrně racionální jádro v tom, že rok před smrtí královny Johany pokousal jeden z králových psů hofmistra Kašpara Krajíře. A to šlo o člověka, kterého muselo zvíře znát, jelikož se staral o potřeby dvora a dostával se často do kontaktu s náladovým panovníkem, jenž ho přijímal nepochybně v doprovodu svých psů. Nikoho by tedy nepřekvapilo, kdyby se něco podobného stalo i královně.

Ložnice královského páru

Jenže celá tato rekonstrukce Johaniny smrti, ač na první pohled velmi logická, má jeden slabý článek. Možná nečekaný, ale o to důležitější. Předpokládá, že královští manželé sdíleli společnou ložnici, ale ono tomu tak nebylo. Ve středověku totiž panoval zvyk, že vznešený manželský pár obýval oddělené ložnice, a to z několika důvodů. Manžel i manželka měli totiž docela početné služebnictvo, ale hlavně poměrně výrazně rozdílný denní program. Toto tradiční schéma se udrželo na mnoha královských dvorech až do 20. století.

TIP: Slib vykoupený krví: Karlštejnské panny se prolhaným rytířům krutě odvděčily!

Co z těchto úvah plyne pro odhalení příčin smrti královny Johany? Zřejmě není třeba opouštět představu skonu mladé královny jako nešťastné náhody, která se odehrála na bájném Karlštejně. Vzdávat se přitom nemusíme ani zmíněných možných pachatelů, totiž loveckých psů. Možná to bude znít nečekaně, ale jako nejpravděpodobnější se jeví, že viníkem nešťastné smrti české královny mohl být její lovecký pes. Jestliže panovnice měla svoje věnná města, jimž vládla, a svůj dvůr, který rozhodně netvořily jen urozené ženy, není důvod předpokládat, že by neměla také své královské lovce. Logicky to zapadá i ke skutečnosti, kdy Johanin královský manžel byl tak vášnivý lovec, že pro tuto vášeň (a pro jiné podobné) obětoval v podstatě vše včetně římského trůnu.