Pokladnice plné hvězd: Nejpozoruhodnější hvězdokupy
Seskupení stálic patří mezi vděčné cíle pro amatérská pozorování. Na základě jejich stáří a dalšího vývoje je astronomové dělí na otevřené a kulové hvězdokupy a hvězdné asociace. Seznamte se s několika z těch nejpozoruhodnějších
Jak už její název napovídá, dvojitá otevřená hvězdokupa známá také pod označením „h a chí Persei“ se nachází v souhvězdí Persea. Je poměrně jasná, na tmavé obloze pozorovatelná i menším dalekohledem a coby dvojitou hvězdokupu ji katalogizoval již řecký astronom Hipparchos. Ve skutečnosti spolu oba objekty nijak nesouvisejí a od Země je dělí různé vzdálenosti: V případě NGC 869 jde o 6 800 světelných roků, zatímco u NGC 884 o 7 600 světelných let. Stáří stálic v první zmíněné hvězdokupě se odhaduje na 5,6 milionu roků, kdežto členky její nebeské souputnice vznikly asi před 3,2 milionu let. (foto: Alamy Stock Photo)
Divoká kachna: M11
Snímek oblasti hustě pokryté hvězdami zachycuje část otevřené hvězdokupy Messier 11, zkráceně M11, jež se nachází v souhvězdí Štítu na jižní obloze. Je známá též jako Divoká kachna, neboť její nejjasnější stálice vytvářejí na nebi písmeno V, stejně jako hejno kachen za letu. Jedná se o nejbohatší a nejkompaktnější známou otevřenou hvězdokupu a podle astronomů vznikla asi před 220 miliony roků. Otevřené hvězdokupy obsahují méně stálic, a navíc mladých – na rozdíl od svých kulových protějšků, jež se staly domovem velkého počtu nejstarších hvězd ve vesmíru. (foto: ESA/Hubble, NASA, P. Dobbie, CC BY 4.0)
Pod závojem: NGC 602
Kombinovaný snímek otevřené hvězdokupy NGC 602 obklopené mlhovinou zahrnuje údaje ze tří největších kosmických observatoří NASA: Fotografii mlhoviny pořízenou Hubbleovým teleskopem doplňují data z rentgenové observatoře Chandra a z infračerveného vesmírného dalekohledu Spitzer. Stáří NGC 602 se odhaduje na pouhých pět milionů roků, přičemž intenzivní záření jejích mladých stálic působí na prach a plyn v okolní mlhovině, což vede k další tvorbě hvězd. Mlhovina s hvězdokupou leží na okraji satelitní galaxie Malé Magellanovo mračno. (foto: NASA/CXC/ESA, CC BY 4.0)
Překvapivě mladá: NGC 1866
Kulové hvězdokupy představují sférické útvary, jak dokládá i snímek z kamery WFC3 na palubě Hubbleova teleskopu. NGC 1866 se nachází ve Velkém Magellanově mračnu, od Země ji dělí 163 tisíc světelných let a na obloze se promítá do souhvězdí Mečouna. V roce 1826 ji objevil skotský astronom James Dunlop. Většina stálic v kulových hvězdokupách je velmi stará a obsahuje pouze minimum tzv. kovů, tedy prvků těžších než vodík a helium. Převážná část zmíněných seskupení se zformovala brzy po Velkém třesku, NGC 1866 je však na rozdíl od ostatních objektů svého druhu překvapivě mladá. (foto: ESA/Hubble, NASA, CC BY 4.0)
Mračno hvězd: M3
Fotografii kulové hvězdokupy M3, se stářím určeným na osm miliard let, pořídil Hubbleův teleskop pomocí kamery WFC3. Jednotlivé expozice byly zachyceny ve viditelném a ultrafialovém světle. Seskupení od nás dělí 34 tisíc světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Honících psů. M3 objevil v roce 1764 Francouz Charles Messier a označil ji jako mlhovinu. Roku 1784 však jeho britský kolega William Herschel zjistil, že se mlhavý objekt ve skutečnosti skládá z jednotlivých stálic. Podle dnešních odhadů jich hvězdokupa obsahuje asi 500 tisíc a vyskytují se mezi nimi i proměnné hvězdy. (foto: ESA/Hubble, NASA, G. Piotto, CC BY 4.0)
Hustě zabydlená: M75
Kulová hvězdokupa M75 leží v souhvězdí Střelce, 67 tisíc světelných let od Země. Většina tamních stálic, úhrnem 400 tisíc, se soustředí v jejím jádru. Jde o jednu z nejhustěji zabydlených dosud pozorovaných hvězdokup, s neobyčejnou svítivostí odpovídající 180 000násobku Slunce. Seskupení objevil Pierre Méchain v roce 1780, později ho pozoroval i Charles Messier a zařadil jej do svého katalogu pod označením M75. Fotografie vznikla pomocí kamery ACS alias Advanced Camera for Surveys na palubě Hubbleova teleskopu. (foto: NASA, ESA, STScI, G. Piotto, CC BY 4.0)