Počátek projektu Manhattan (1): Americká honba za atomovkou
Když Spojenci zjistili, že je nacistické Německo na cestě k výrobě atomové bomby, zahájili horečnou aktivitu. Bylo jasné, že kdo ovládne sílu rozštěpených atomových jader, vyhraje válku. Odstartovaly tak první závody ve vývoji nukleárních zbraní
Šestého srpna 1945 panovalo v Hirošimě nádherné ráno. Tři sta tisíc lidí vyrazilo za každodenními starostmi uprostřed naprostého válečného nedostatku. Děti mohly konečně vyběhnout ven, jejich matky zametaly zápraží a čtyřicet tisíc vojáků začalo s pravidelným tréninkem v očekávání brzké spojenecké invaze na Japonské souostroví. Město se zdálo jako přístav relativního bezpečí: Až do té chvíle se mu totiž nepřátelské nálety vyhýbaly.
Válka byla dávno prohraná, ale vedení země to odmítalo připustit. Bojovat se mělo do posledního dechu. Kdyby vojáci při ranním cvičení zaklonili hlavu a dokázali by zaostřit do výšky devíti a půl kilometru, uviděli by mezi mraky osamocený bombardér B-29, pojmenovaný Enola Gay. Nejspíš by ani nesvraštili obočí: Reálné nebezpečí znamenaly bombardovací perutě stovek létajících pevností, které už půl roku ničily největší japonská města zápalnými bombami a po nichž zůstávaly desítky tisíc spálených domů a statisíce mrtvých. Ale jedno letadlo? Nejspíš neškodný průzkum.
Smrt z nebes
V 8:15 se výmetnice na břiše letounu otevřela a k zemi zamířil „Chlapeček“ – výsledek tříleté zběsilé snahy o vytvoření nejničivější zbraně v dějinách, nesoucí 64 kilogramů obohaceného jaderného materiálu. Šest set metrů nad zemí se v útrobách masivní bomby zažehla řetězová reakce urania-235. Ačkoliv velitel Enoly přikázal stroj otočit ihned po svržení nákladu, tlaková vlna jím otřásla i na vzdálenost 18 kilometrů.
Padesát tisíc lidí, kteří žili přímo v epicentru výbuchu, se vypařilo okamžitě. Dalších sto tisíc zemřelo během následujících týdnů na spáleniny a nemoc z ozáření. O pouhé tři dny později potkal stejný osud město Nagasaki. Šok byl tak obrovský, že Spojenci skutečně dosáhli všeho, co si tři roky předtím vysnili: Nezlomná země, ochotná krvácet až do konce a vzít s sebou co nejvíc nepřátel, se vzdala. Skončila světová válka, ale začal atomový věk.
Německá premiéra
Jako první si potenciál štěpné atomové reakce uvědomili Němci. V roce 1938 se Otto Hahnovi podařilo ostřelovat a rozbít atomové jádro, čímž demonstroval možnosti ničivého využití zmíněného procesu. Německé vojenské složky projevily pochopitelně o novou zbraň zájem a v roce 1939 byl vedením dalšího jaderného výzkumu pověřen Fyzikální úřad císaře Viléma v Berlíně.
Němečtí vědci v čele s Hahnem a Wernerem Heisenbergem uskutečnili roku 1941 konečnou štěpnou reakci. Tehdy však wehrmacht vítězil na všech frontách a velitelům se zázračná atomová zbraň, použitelná nejdřív za dva roky, nezdála tak potřebná. Následovalo tudíž omezování prostředků a celý projekt se zpomalil. Nicméně německé úspěchy zalarmovaly řadu vědců, kteří museli z Evropy před nacismem uprchnout, a to často přímo z Německa.
Dopis prezidentovi
Západní vlády nevěděly o možnostech atomové energie prakticky nic, odborníci si však nebezpečí uvědomovali. Pokusy vyprovokovaly Alberta Einsteina a Leó Szilárda, aby napsali Franklinu D. Rooseveltovi o potenciálu uranu. K zaneprázdněnému americkému prezidentovi musel dopis v roce 1939 doslova propašovat jeho blízký přítel, na nějž se vědci obrátili. Obsah listu nakonec prvnímu muži shrnul do několika vět a uzavřel je tím, že se Němci nesmějí atomu nikdy zmocnit. „Takže jsi vlastně přišel zajistit, aby nás náckové nevyhodili do vzduchu,“ opáčil Roosevelt. „Přesně tak,“ zněla odpověď, na což prezident reagoval slovy: „Tohle vyžaduje okamžitou akci!“
„Okamžitá akce“ v podání světové velmoci samozřejmě znamená projednání několika komisemi a následné schválení řadou jiných komisí. O rok později nakonec vláda vyčlenila skromné prostředky na výzkum, jež ovšem vědce zrovna nepřesvědčily, že jde o nejvyšší prioritu. Několik aktivních fyziků se však pustilo do práce a začalo napříč americkými univerzitami shromažďovat dostupné znalosti o stavu výzkumu a jeho budoucích možnostech. Názor autorit na výrobu atomové bomby, která se ještě v roce 1940 zdála čistě teoretická, změnil report britské atomové komise: Ta zkoumání atomu nejen doporučila, ale také navrhla, jaké technologie k němu použít.
Projekt se rozjíždí
Roku 1942 se kola mašinerie dala konečně do pohybu. Spojené státy utrpěly při bojích v Pacifiku několik porážek a nervózní generálové i politici hledali zázračnou zbraň, jež by katastrofický vývoj války změnila. Z rukou vědců přesunula vláda program pod správu vojenských techniků, kteří jeho kanceláře umístili na newyorský Manhattan. Najednou se priority úplně převrátily: Neomezeně dlouhý čas na výzkum a nedostatečné zdroje se proměnily v záplavu financí, lidí i vybavení, ovšem s ohromnými tikajícími hodinami nad hlavami všech zúčastněných.
Šéfem projektu se stal generál Leslie Groves, inženýr a logistik do morku kostí, jehož přispění k výsledku se často přehlíží. Bez vědeckých „superstar“ by bomba samozřejmě nikdy nevznikla, ale Groves byl organizační génius, který udržoval všechny nitky pohromadě: Vybral místa pro stavbu laboratoří, sehnal tisíce dělníků i miliony tun materiálu, zvolil nejvýhodnější metody obohacování uranu a vedl rovněž snahy amerických špionů o vytěžení atomového programu německých vědců.
Byl tvrdý, egoistický, nabitý energií a vyžadoval absolutní oddanost projektu. Když se mu do cesty stavěly byrokratické překážky, neváhal křičet na nejvyšší úředníky. A jakmile se do díla pletly jiné federální agentury, prostě jejich lidi vyrazil ze dveří. Jeho ostré hrany zjemňoval snad jen výrazný sarkastický humor. Jak se vyjádřil jeden z jeho důstojníků: „Největší zku***syn, jakého znám. Kdybych si měl někdy znovu vybrat šéfa, byl by to Leslie Groves.“
Horečné přípravy
Budovat se začalo souběžně na několika místech. Největší díl zdrojů ukousla obrovská továrna na obohacování uranu v Oak Ridge v Tennessee, označovaná jako K-25. Megalomanský areál dokázalo 25 tisíc dělníků dokončit až v roce 1944 a není divu: Tehdy se jednalo o největší stavbu světa, s objemem 2,76 milionu metrů krychlových a s podlahovou plochou 150 tisíc metrů čtverečních. Komplex byl tak rozsáhlý, že se v něm technici po zprovoznění pohybovali na kolech. Menší továrny na obohacování uranu a plutonia rozdílnými metodami vznikly v dalších lokalitách na jihu USA.
TIP: Technologie zrozené z války: Smrt z Los Alamos a tajemná síla jádra
Hlavní výzkumná laboratoř se nacházela v novomexickém Los Alamos. Šlo o perfektní místo: Vlastnila jej federální vláda, bylo téměř pusté, zato obklopené horami, jež poskytovaly dobrou kontrolu nad pohybem lidí a současně dávaly vědcům, kteří se měli přistěhovat, šanci k výletům či lyžování. Hlavní ubytovací prostory vyrostly v bývalé chlapecké škole, jež zahrnovala 27 budov k bydlení a stejný rozsah technického zázemí. Špičkové laboratoře se podařilo zařídit v rekordním čase – už proto, že nemálo expertů nechalo demontovat vědecká zařízení na domovských univerzitách a převézt je do nového působiště.
Dokončení: Počátky projektu Manhattan (2): Americká honba za atomovkou (vychází v sobotu 20. června)