Plzák španělský: Nevítaný conquistador zeleninových záhonů

Plzák španělský (Arion vulgaris) se ve druhé polovině 20. století rozšířil z jihozápadních koutů Evropy prakticky po celém kontinentu, včetně jeho severního cípu. Za masivní expanzí stojí především nedobrovolná turistika. Invazivní měkkýš totiž na nová místa většinou putuje „přibalený“ v přepravkách spolu s rostlinným materiálem, zeminou či komunálním odpadem. 

Odolný proti mrazu i suchu

Plzák španělský úspěšně dobývá Evropu díky schopnosti rychle kolonizovat nové oblasti a zároveň se přizpůsobovat stále se měnícím podmínkám. Ačkoliv je mezi plži hotovým přespolním běžcem (urazí 5–9 m/h), na daleká místa se nechává převážet člověkem nebo unášet povodňovou vlnou. Proniká hlavně do měst, vesnic a jejich okolí. Osidluje nejrůznější stanoviště, kde díky extrémní plodnosti škodí. V Česku se potkává jen s hrstkou nepřátel – např. s ježky, rejsky, některými ptáky, obojživelníky, plazy a dravými brouky. Ti si však troufnou jen na jeho mláďata a navíc někteří mají denní aktivitu, zatímco plzák vylézá až v noci. 

Přivandrovalý plž houževnatě odolává nepřízni klimatu. Funguje v širokém teplotním rozmezí (od 25 °C do 5 °C). Mláďata (někdy i pozdější snůšky) přezimují zahrabaná v půdě a pokud teploty spadnou k nule, pozastaví vývoj. Dokonce přežijí i dlouhodobé mrazy a to tak, že sama zmrznou. Tolerují i značné vysychání. Dokážou totiž snížit výdej vody „nalepením se“ na ostatní, vylučováním kaše s krystaly kyseliny močové a omezeným otvíráním dýchacího otvoru. Rozměrná vajíčka chrání před vyschnutím několikavrstvý obal. 

Láska se šlehačkou

Plzáci španělští se řídí heslem, že pilířem úspěšné invaze je reprodukce, a tak věnují mimořádnou pozornost výběru sexuálního partnera. Vedeni čichem spěchají upatlanou pěšinkou za láskou a hledají svůj kýžený protějšek. Zprvu se důkladně prozkoumávají: otrkávají se růžky, koštují sliz a jemně si okusují „zadečky“. A když mezi nimi přeskočí jiskra, zatančí si námluvní taneček. Tělo na tělo se svižně plazí v kruhu a aby jim to pěkně klouzalo, vylučují kvanta slizu, který ze sebe navzájem olizují jako šlehačku. Když jim sexuální chemie funguje, po chvíli vášně zpomalí a kruh zmenšují, až skončí v milostném splynutí. 

Příštích několik hodin se prakticky nepohnou a veškeré síly napínají na tvorbu a výměnu spermatu. To mají uloženo v podélných průsvitných pouzdrech, jimiž jsou teď propojeni. Když je hotovo, chvíli kolem sebe rejdí, aby se zase rozloučili. 

Děrovačka v akci 

Plzák španělský schroupe snad každou rostlinu, jenž mu zkříží cestu a při lokálním přemnožení způsobuje vážné hospodářské škody. Dav hladovců zcela zničí úrodu na poli či v zahradě, ale záhon zvládne i menší partička. 

Vyhládlí slizouni se na rostlinách pasou a přitom celý porost oslintají, pokálí a místy i zválí. Cpou se hlavně listy, které zcela proděraví. Nejvíce jim chutná zelenina, hlavně listová, kořenová a brukvovitá, zatímco aromatický česnek nebo cibuli si raději odpustí. Zplundrují i záhon s květinami, např. s afrikány, jiřinami či pivoňkami, ale vysadíte-li do něj šalvěj či levanduli, vyhnou se mu obloukem. Ochotně za vás sklidí jahody i maliny a na louce si troufnou i na kopřivy.

Plzák španělský vytlačuje z původních lokalit ostatní nahé plže (u nás zejména plzáka lesního (Arion rufus), který má drobnou výhodu, že preferuje spíš lesní lokality) a dokonce se s nimi zkouší křížit. A tak není divu, že je dnes řazen (dle DAISIE - Delivering Alien Invasive Species Inventory for Europe) ke stovce evropsky závažných invazivních organismů, jejichž rostoucí stavy je třeba regulovat.

Nevybíravá chemie

Existuje celá řada metod, jak kalamitního škůdce usměrnit či zlikvidovat. Nejúčinnějším prostředkem k jeho vyhubení jsou chemické granule. Ty však spolu s plzáky otráví i mnoho dalších bezobratlých (např. žížal, brouků a včel), ale i obratlovců (např. psů, koček, ptáků, žab a ježků), kteří otrávenou drobotinu pozřou. Někteří zahrádkáři proto preferují pasti s nástrahou (např. pivní). 

Jako zdaleka nejefektivnější, nejekologičtější a nejlevnější způsob domácí likvidace se však osvědčil pracný ruční sběr a následné bleskové usmrcení horkou vodou či utnutím hlavy. Nevábný odpad lze navíc kompostovat. Tuto metodu doporučují i odborníci. Naopak striktně odsuzují velmi kruté hubení plzáků nakládáním do kuchyňské soli, která jim zaživa pozvolna rozpouští všechny tkáně. 

Nasazení predátorů

Zřejmě se shodneme na tom, že plzák španělský si přes svou žravost a nepůvodnost nezaslouží smrt otravou ani umučením, a tak zbývá cesta jeho biologické likvidace. Ta spočívá v nasazení predátorů a parazitů. Jak jsem už zmínila, vetřelec mnoho nepřátel nemá. Zemědělcům se zatím v boji s ním osvědčily kachny (plemeno indičtí běžci). Někde používají i parazitické hlístice, ale ty jsou neefektivní, protože hubí jen mláďata plzáka španělského a navíc zlikvidují původní plže. 

TIP: Floridské město ohrožují obří žraví plži: Úřady proto vyhlásily karanténní opatření

Do budoucna se uvažuje o nasazení dravých brouků, například střevlíka hajního. Ten dokáže plzáky aktivně vyhledávat a likviduje mláďata i vajíčka. Avšak tento způsob boje s vetřelcem je stále ještě v plenkách a předmětem výzkumu. Doma na zahrádce můžete prozatím vyzkoušet repelentní účinek některých bylin nebo mu cestu zatarasit mechanicky. Zkrátka boj s plzákem španělským se nás týká a nadále týkat bude.