Planetky, komety, meteoroidy: Mohou ohrozit naši planetu?

Tato malá kosmická tělesa najdeme prakticky ve všech oblastech Sluneční soustavy: na jedné straně se pohybují i blíž ke Slunci než Merkur, na straně druhé jsou rozptýlená mezi obřími planetami (tělesa rozptýleného disku). Nejvíc se jich však soustředí v prostoru mezi dráhami Marsu a Jupitera, v tzv. hlavním pásu planetek. Nacházejí se i za trajektorií Neptunu, kde vytvářejí tzv. Kuiperův pás, a ta nejvzdálenější pak tvoří známý Oortův oblak. Čím dál od Země přitom objekt krouží, tím menší hrozí nebezpečí srážky.

Konkrétní pojmenování zmíněných těles pak závisí na jejich velikosti a poloze, tj. na tom, zda putují vesmírem, prolétají naší atmosférou, či dopadnou až na zemský povrch.

Co jsou planetky?

Planetky – dříve nazývané také asteroidy – se podařilo detekovat především v prostoru mezi dráhami Marsu a Jupitera, kde vytvářejí už zmiňovaný hlavní pás planetek. Občas se jejich trajektorie naruší nebo změní a některá z těchto těles se dostanou do blízkosti Slunce, a tudíž i Země. Kromě toho astronomové před dvěma desetiletími objevili za dráhou Neptunu další lokalitu výskytu planetek – tzv. Kuiperův pás. Dnes známe v této oblasti na vnějším okraji Sluneční soustavy víc než tisíc objektů.

Planetky se popisují jako malá tělesa. Jedná se převážně o kamenné objekty, jež neobklopuje žádná atmosféra. Některé se vyskytují ve dvojicích (tzv. binární planetky), některé mají i vlastní měsíce. Sluneční soustava obsahuje miliony planetek, přičemž většinou jde o roztříštěné pozůstatky planetesimál – tedy těles z raného období našeho solárního systému, jež nedorostla do velikosti planet.

Planetky obvykle sestávají z hornin, ovšem průzkum a detailní studium ukázaly, že některé z nich tvoří kovy, především nikl a železo. Zajímavý je objekt s předběžným označením 2011 UW158 o průměru asi 500 m, jehož jádro obsahuje podle představ astronomů zhruba sto milionů tun platiny a dalších vzácných kovů.

Podle NASA mohou malou část populace planetek představovat také vyhaslé komety, jejichž zásoby ledu se vypařily a rozplynuly v kosmickém prostoru. Nedávno astronomové objevili několik planetek, které se „vydávají“ za vlasatice, když se z nich uvolňuje prach a plyn. Zdá se, že může existovat větší množství těles, jež mají stejné složení jako planetky, ale nacházejí se na kometárních dráhách.

Velikosti objektů klasifikovaných jako planetky nejsou přesně definovány a mohou se pohybovat v rozsahu od několika metrů až po stovky kilometrů. Největší planetku představuje s průměrem 952 km Ceres, která se zároveň řadí do kategorie trpasličích planet.

Riziko srážky se Zemí

Dnes víme, že některé planetky prolétají v těsné blízkosti dráhy Země. V uplynulých několika tisících let se naštěstí žádné velké těleso tohoto typu s naší planetou nesrazilo. Až do éry satelitních snímků ovšem vědci nedokázali získat důkazy stop dávnějších kolizí.

Jeden z nejproslulejších impaktních kráterů se nachází v Arizoně a jeho vznik se datuje asi 50 tisíc let do minulosti. Na celém světě však existuje zhruba 175 podobných útvarů, které se podařilo zmapovat. Některé jsou docela velké, jako například Vredefort v Jižní Africe, jenž s odhadovaným průměrem 380 km představuje největší známou impaktní strukturu na zemském povrchu. Dalším významným svědkem dávného dopadu planetky se stal poloostrov Yucatan – podle vědců vedla tamní událost před 66 miliony let k vyhynutí dinosaurů.

NASA odhaduje, že přibližně jednou za rok vnikne do zemské atmosféry vesmírný objekt o velikosti automobilu, který v ovzduší vytvoří úchvatnou ohnivou kouli, načež se rozpadne ještě před nárazem do povrchu. Studium historie naší planety naznačuje, že zhruba jednou za pět tisíc let se Země srazí s tělesem o rozměrech fotbalového hřiště, což způsobí lokální škody v místě dopadu. A v průměru jednou za několik milionů roků nastává kolize s objektem, jenž má potenciál vyvolat regionální či globální katastrofu.

Meteoroidy, meteory a bolidy

Kosmické kameny menších rozměrů než planetky označujeme jako meteoroidy. Jedná se o malé kousky meziplanetární hmoty, často o velikosti pouhých několika milimetrů. Vniknou-li do naší atmosféry, většinou se zcela vypaří, než dopadnou na zemský povrch. A pokud při sestupu „hoří“, vytvářejí nádhernou světelnou stopu, kterou nazýváme „meteor“ – či lidově „padající hvězda“.

Převážná většina meteoroidů je neškodná. Avšak v případě opravdu jasných meteorů – tzv. bolidů –těleso v atmosféře často exploduje, což vyvolá rázovou vlnu, jež poté způsobí značné problémy. Například v únoru 2013 vybuchl nad ruským Čeljabinskem meteoroid s odhadovaným průměrem 18 m a náraz vzduchu pak rozbíjel okna v okruhu mnoha kilometrů. V roce 1908 zase vnikl do zemské atmosféry nad sibiřskou oblastí Tunguska kamenný objekt zhruba o velikosti 60 m a následná rázová vlna polámala stromy na ploše několika stovek kilometrů čtverečních.

Ke kolizi s meteoroidem, při níž se uvolní energie odpovídající atomové bombě svržené na Hirošimu, dochází podle odhadů přibližně jednou za rok. Většinu z těchto událostí však nezaregistrujeme: buď se odehrávají vysoko v atmosféře, nebo nastanou ve dne, případně zbytky těles dopadnou do moře či oceánu. Velká část povrchu Země navíc není obydlená, takže se pozůstatky vesmírných objektů daří většinou nacházet pouze při mimořádných pátracích akcích. 

Kameny z kosmu – meteority

Části meteoroidu, které přežijí průlet atmosférou a dopadnou na zemský povrch, označujeme jako meteority. Jejich hmotnost se přitom může pohybovat řádově od gramů v případě malých kamínků až po stovky kilogramů či více v případě obrovských, život ohrožujících balvanů. Meteoritům menším než 2 mm říkáme mikrometeority.

Meteority tradičně dělíme do tří výrazných kategorií v závislosti na jejich struktuře a chemickém, izotopovém a mineralogickém složení: kamenné meteority sestávají zejména ze silikátových minerálů, železné tvoří převážně železo a nikl a železo-kamenné obsahují značné množství kovového a kamenného materiálu.

TIP: NASA chystá obranu proti nebezpečným planetkám a meteoroidům

Meteority se podařilo nalézt rovněž na povrchu Měsíce a rudé planety, zatímco ty objevené na Zemi pocházely z našeho souputníka, z Marsu, z planetky Vesta a z komety Wild 2. Jedná se tak o zdroj velkého množství poznatků i o jiných objektech Sluneční soustavy.

Astronomové z Planetárního vědeckého institutu v USA odhadují, že na zemský povrch dopadne 500 meteoritů ročně. Nalézt se jich však podaří maximálně deset: většinou totiž – jak již bylo řečeno – skončí ve vodách oceánů, moří či jezer nebo v odlehlých a nepřístupných oblastech souše, případně jejich pád vůbec nezaregistrujeme.