Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (2)

Japonští piloti se na počátku druhé světové války řadili mezi světovou elitu, což dokázali i v řadě bitev proti nezkušeným Američanům. Ti ale záhy začali náskok císařských letců stahovat a vypracovali se na vynikající úroveň. Týkalo se to i osádek bombardérů, jež se zapojily do strategické kampaně proti zemi vycházejícího slunce

11.07.2023 - Lukáš Visingr



Japonští piloti zpravidla získávali bojové zkušenosti mimo domácí ostrovy. Koneckonců dlouho platilo, že si piloti japonského císaře připisovali nejvíce úspěchů nad vzdálenými bojišti, konkrétně zpočátku nad Čínou a později také nad Barmou a jihozápadním Pacifikem. V prvně zmíněném případě šlo dokonce o jakési finální stadium výcviku nováčků, neboť čínské letectvo za japonským výrazně zaostávalo z hlediska personálu i techniky.

Předchozí část: Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (1)

Učení bojem

Budoucí císařský pilot musel projít velmi propracovaným výcvikovým programem, který v původní podobě trval asi půldruhého roku a mimo jiné představoval okolo 300 hodin v kokpitu. Poslední fáze celého procesu, která trvala až půl roku a byla částečně odvozena z německého vzoru, se označovala jako operační výcvik a probíhala již u bojových jednotek. Zkušenější piloti tam předávali své znalosti nováčkům, které mnohdy přibírali jako svá „čísla“ na bojové lety. 

V tomto smyslu se Čína, kde se Japonci dlouho těšili naprosté převaze, jevila coby ideální prostor pro dokončení přípravy. Evidentní slabinu tohoto systému ale představovala právě jeho náročnost, kvůli které produkoval sice velmi kvalitní, ale vzhledem k pozdějším požadavkům absurdně malý kádr pilotů. 

V letech před válkou tak mělo japonské armádní letectvo každý rok přírůstek třeba jen několik desítek nových mužů za kniplem a až v roce 1938 začalo toto číslo přesahovat stovku. V roce 1942 prošel celý program hlubokou revizí, aby vzdušné síly mohly počítat s větším množstvím nových pilotů, takže vznikly další výcvikové základny mimo Japonsko, například v Koreji, Malajsii, na Filipínách, Tchajwanu nebo Jávě. Nováčci tedy získávali první bojové zkušenosti také jinak než proti stále poměrně slabému čínskému letectvu, ale Japonsko se již muselo potýkat s další velmi vážnou hrozbou. Nad domácí ostrovy stále častěji přilétaly americké bombardéry, kterým bylo třeba vzdorovat.

Proti náletům 

Výše zmíněné obrovské sebevědomí Japonců totiž vedlo k obrovskému zanedbání protivzdušné obrany ostrovů. Zkrátka se nepočítalo s tím, že by nepřátelské nálety opravdu mohly vážně ohrožovat velká japonská města. Císařští piloti se proto učili zejména bojovat se stíhači protivníka, popřípadě ničit lehké a střední bombardéry, ale podstatně menší důraz se kladl na hrozbu těžkých bombardérů. První nálety B-17 a B-24 tedy zastihly Japonce nepřipravené a ještě výrazněji se to projevilo při úderech výškových B-29, jež poprvé zasáhly do boje v červnu 1944. 

Jejich první útoky směřovaly na Thajsko, jenže již za několik dnů startovaly „devětadvacítky“ ze základen v Číně též proti samotné zemi vycházejícího slunce. Japonci se ocitli pod stále rostoucím tlakem, neboť k trojici dosavadních válčišť (tedy Číně, Barmě a jihozápadnímu Pacifiku) přibylo nebe nad domácími ostrovy, kdežto kádr schopných stíhacích pilotů se stále zmenšoval. Jádro vzdušných sil sice dosud tvořili veteráni, kteří prošli tvrdými boji v prvním období konfliktu, v roce 1943 se však situace změnila, protože vzdušné bitvy nad některými tichomořskými ostrovy si v jejich řadách vybíraly krutou daň. Japonci se proto museli uchýlit ke zkracování výcvikového programu, který v závěrečné fázi války trval už jen zhruba půl roku. 

Piloti se stovkami hodin v kokpitu se stali vzácností a poslední nováčci, kteří získali svá „křidélka“ počátkem léta 1945, měli nalétáno jen 60–70 hodin. Pro takové letce představovalo obrovskou výzvu již samotné ovládání výkonné výškové stíhačky. Často se jim tedy vůbec nepodařilo zachytit blížící se formace amerických bombardérů, k čemuž přispívala také nízká úroveň pozemního řízení japonské protivzdušné obrany. Těžce vyzbrojené B-29 navíc představovaly velmi nebezpečné soupeře, proti kterým se nezkušení japonští letci stále obtížněji prosazovali. Patrně tedy nepřekvapí, že se císařské armádní letectvo (byť trochu neochotně) připojilo k praxi sebevražedných útoků, při kterých stíhači ničili bombardéry taranem.

Stíhač japonského armádního letectva (1945)

  • DOBA VÝCVIKU: 6–18 měsíců 
  • NALÉTANÝ ČAS VE VÝCVIKU: 100–300 hodin 
  • STAV ROJE (ŠÓTAI): 3–4 letouny 
  • STAV LETKY (CHÚTAI): 12–16 letounů 
  • STAV SKUPINY (SENTAI): 48–64 letounů

Slabá obrana ostrovů

Počáteční představy amerických plánovačů, že se těžké bombardéry mohou bránit samy, tedy že nepotřebují doprovodné stíhačky, se rozplynuly po prvních velkých náletech v Evropě, kde stroje USAAF utrpěly nepřijatelně vysoké ztráty. Německo disponovalo velmi propracovanou a průběžně zdokonalovanou soustavou protivzdušné obrany, která zahrnovala radary, výkonné kanony a denní i noční stíhačky. Situace nad Japonskem se však od té evropské snad nemohla lišit více. Němci totiž sice protivzdušnou obranu vlastního teritoria hrubě podcenili na začátku druhé světové války, ale po prvních náletech RAF se rychle poučili a vybudovali vysoce účinný defenzivní systém.

Ozbrojené síly císařství ovšem v tomto smyslu trestuhodně zaostávaly a navzdory mnoha varováním dokázaly připravit jen omezené obranné kapacity. Situaci navíc ještě komplikovala tradiční rivalita armády a námořnictva, takže každá složka nakonec postavila zcela samostatně fungující systém. Japonci také postrádali kvalitní turbodmychadla, což značně omezovalo možnosti jejich letounů v boji proti výškovým bombardérům. Hlavní problém ale tkvěl (tak jako na jiných válčištích) v kritickém nedostatku pilotů, neboť stále sklízeli hořké plody původního výcvikového systému, který se orientoval na kvalitu, nedokázal však nahrazovat početné ztráty v dlouhém konfliktu. Bylo velmi příznačné, že z B-29 se pak začala demontovat část kulometů ve prospěch většího nákladu bomb, jelikož v poslední fázi války už japonští stíhači prakticky nepředstavovali hrozbu.


Další články v sekci