Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (1)

Americké vojenské letectvo dnes představuje mocnou a obávanou sílu, avšak v roce 1941 působilo zcela odlišným dojmem. Netvořilo dokonce ani samostatnou složku, protože se řadilo do struktury armády coby USAAF (United States Army Air Forces). Z hlediska své síly zaostávalo i za letectvy některých států, které se dnes řadí k zemím třetího světa. Také japonské letectvo tvořilo formální součást císařské armády, ale na rozdíl od amerického se mohlo chlubit vynikajícím personálem, který představoval produkt vysoce kvalitního výcvikového programu. Japoncům rozhodně nechyběla sebedůvěra, jenže ta se posléze ukázala i jako jedna z jejich největších slabin.

Stejný výcvik s pěšáky

Osádky těžkých bombardérů, jež prováděly útoky nejprve na třetí říši a posléze i na císařské Japonsko, měly coby formální členové US Army shodný základní vojenský výcvik jako pěšáci, avšak po jeho absolvování se již přesouvali na letecké základny. 

Na rozdíl od pěšáků či tankistů, jejichž divize bývaly většinou tvořeny muži z blízkých států USA, nabízely letecké útvary mnohem pestřejší obrázky, co se týče původu a také motivace. Před druhou světovou válkou k nim mnoho nováčků mířilo zejména díky tehdy výjimečné popularitě letectví, ale nebylo ani málo těch, které v časech hospodářské krize motivovaly spíše slušné peníze. Po vypuknutí války se situace zcela změnila, protože USA zahájily povinné odvody, byť letectvo nikdy nemělo o zájemce o službu nouzi.

Deset nebo jedenáct

V případě bombardérů dokonce platilo, že jejich osádky tvořili výhradně dobrovolníci, což vycházelo z úvahy, že tato složka utrpí těžké ztráty. Šlo o správný předpoklad, jenže skutečnost nakonec dokonce předčila nejpesimističtější předválečné kalkulace. Typická osádka bombardéru B-17 a B-24 čítala celkem deset mužů, mezi které se řadil pilot, druhý pilot, navigátor, bombometčík, inženýr, radista a čtveřice střelců. V případě nového typu B-29 Superfortress přibyl i radarový operátor a změnilo se rozložení sestavy střelců, jelikož tento letoun disponoval tehdy naprosto revolučním systémem centralizovaného řízení střeleckých věží. 

Většinou platilo, že oba piloti, navigátor a bombometčík patřili mezi důstojníky, zatímco zbývající pocházeli z řad mužstva, respektive poddůstojníků. Určitě však nepřekvapuje, že reálné vztahy mezi členy osádky zpravidla nehleděly na formality. Na většině základen amerických bombardovacích jednotek proto postupně zmizely i dříve rozdělené ubikace pro důstojníky a mužstvo.

Propracovaná příprava střelců 

Brzy po vstupním výcviku u USAAF proběhlo rozdělení podle budoucí specializace. Nejschopnější muži se dle očekávání stávali piloty, na něž se kladly skutečně vysoké nároky – pilot bombardéru musel během výcviku získat nejméně 400 letových hodin. Mimořádný důraz se kladl na činnost ve formaci, jelikož zpočátku se předpokládalo, že se sevřené skupiny bombardérů obejdou bez stíhací ochrany díky desítkám palubních kulometů. 

Na pozice navigátorů, radistů, bombometčíků či inženýrů mířili hlavně mladí muži s technickým vzděláním, zatímco pozice střelců se pokládaly za nejméně náročné, což podivně kontrastuje s důležitostí, která se jim ve zmíněné obranné taktice přikládala. Mezi střelci se dosti často vyskytovali muži z lesnatých a zemědělských oblastí, neboť právě ti se většinou mohli chlubit dobrými střeleckými schopnostmi. Jejich výcvik začínal tréninkem se vzduchovkami na statické terče, brzy však přešli na standardní pušky a kulomety. USAAF disponovalo také tehdy pozoruhodně moderními střeleckými trenažéry, ve kterých si budoucí obsluhy kulometů rozvíjely dovednosti palbou na cíle pohybující se po filmovém plátně. 

TIP: Božský vítr: Zfanatizovaní sebevrazi jako postrach Američanů

Příchod B-29 si potom vynutil úpravy programu výcviku, protože se střelci museli naučit ovládat i centrální počítačový systém, díky kterému mohli přebírat ovládání nad jinými věžemi, respektive si vzájemně „předávat“ cíle. Kromě samotné střelby se velmi důkladně procvičovalo rozpoznávání letadel. Výcvik se v průběhu konfliktu prodlužoval, což souviselo mimo jiné s větší technickou náročností B-29 nebo s nárůstem počtu typů letadel, která střelci museli umět rozpoznat. Navzdory vysokým ztrátám se však USAAF nikdy nepotýkalo s nedostatkem zájemců a výcvikové kapacity byly obrovské, takže jeho stav se v roce 1944 přiblížil dvěma a půl milionům mužů.

Dokončení: Plameny nad Nipponem: Osádky amerických bombardérů vs. japonští stíhači (2)