Skromné začátky plamenometných tanků

Neforemné trubice stříkající hořlavou tekutinu se prvního bojového nasazení dočkaly začátkem Velké války. Šlo o jednoduché a zblízka účinné zbraně. Základ tvořila nádoba s kapalinou zkombinovanou z benzinu, nafty, petroleje, mazutu nebo rostlinných olejů. Tekutina ale nesměla shořet dřív, než dolétla k cíli. Výstřik zajišťovala tlaková nádoba s hnacím plynem a zápalným systémem.

Nevýhodu plamenometů však představovalo to, že se jejich obsluhy musely přiblížit co nejblíž k protivníkovi. Proto když se roku 1916 objevily v bitvě na Sommě první britské tanky, stratégy armád Dohody ihned napadla myšlenka na spojení těchto dvou mechanismů. Osádka obrněnce se totiž mohla dostat k nepřátelským zákopům s mnohem menším rizikem, a zároveň disponovala účinnějším plamenometem než pěšák s těžkou nádrží hořlaviny na zádech. Do konce bojů se však nasazení nedočkal žádný z těchto převážně pokusných typů a ve 20. letech se vývoj na čas zastavil...

Habešská premiéra

Prvenství v nasazení ohňometných vozidel patří Italům, kteří – stejně jako další výrobci obrněné techniky – koncem 20. let podlehli „módě“ lehkých dvoumístných tančíků. Dospěli až k typu Carro Veloce L3/35 a v srpnu 1935 přišla do italské výzbroje i verze Carro Lancia Fiamme L3/35. Do jejího trupu se však vešla pouze pětadvacetilitrová nádrž zápalné kapaliny a většinu jejích zásob proto obrněnec táhl za sebou v nádobě na dvoukolovém vozíku. To ale výrazně zhoršovalo jízdní vlastnosti. Když 3. října 1935 zaútočil Mussoliniho režim na východoafrickou Habeš, soustředil Řím k invazi i 239 tančíků včetně těch plamenometných.

Ty poprvé zasáhly u Kossaku 17. dubna 1936. V afrických podmínkách i lehce obrněný a nemotorný stroj chrlící plameny domorodé bojovníky těžce demoralizoval. Navíc Habešané disponovali jen několika kusy protitankových 20- a 37mm kanonů a velká část z nich měla stále jen bodné a sečné zbraně. Plamenometné typy Carro Lancia Fiamme L3/35 se dostaly i do Španělska zmítaného občanskou válkou, kde je nacionalisté nasadili v bitvách u Guadalajary a u Teruelu v roce 1937. Zastaralé L3/35 se dočkaly nasazení ještě za druhé světové války – v únoru 1941 dorazila do libyjského Tripolisu tanková divize Ariete s 24 těmito plamenometnými tančíky v sestavě.

Proti Japoncům i Finům

Vývoji této zbraně se věnovala rovněž Moskva. Sovětské obrněnce kromě zášlehů plamene dokázaly také zadýmovat bojiště nebo ho zamořovat chemickými látkami. Práce na prvním tanku odvozeném od T-26 začaly v roce 1932, do sériové výroby se plamenometná vozidla dostala pod označením ChT-26. Jedna z původních dvou kulometných věží zmizela a prostor pod ní posloužil k umístění nádrže s hořlavinou a nádrží se stlačeným vzduchem. Tank vezl 400 litrů zápalné směsi, což stačilo na 40 pětisekundových zášlehů na 40 metrů.

Hořlavinu z nádrží do výmetné hlavně přiváděly hadice. Aby se zabránilo otočení věže kolem dokola a ukroucení hadic, došlo k omezení jejího pohybu. Celkově v letech 1936–1939 vzniklo 401 těchto vozidel. Na výrobních linkách je v období 1937–1939 postupně nahradil přepracovaný ChT-130 s jednou věží. V té zůstal zachován kulomet, kdežto kanon nahradil silnější plamenomet s dostřelem 50 metrů.

Na podzim 1939 poté úspěšně prošel testy další typ – ChT-133, postavený opět na základě T-26, ale s novou věží. Mezi lety 1939–1940 ho vzniklo celkem 269 exemplářů. Sověti poprvé bojově nasadili devět ChT-26 v roce 1938 při bojích s Japonci u jezera Chasan, o rok později už u Chalchyn golu bojovalo několik desítek ChT-26 i novější ChT-130. V zimě 1939–1940 se pak zapojily do zimní války s Finy. Ti také šest obrněnců ukořistili a následně použili proti původním vlastníkům.