Piráti z Madagaskaru: Proč námořní lupiči vyměnili Karibik za Afriku?

V Asii si tehdy již vybudovaly své faktorie obchodní společnosti, které ovládaly euroasijský trh. Jak pro ně, tak pro místní obchodníky představovali piráti problém. Platili za nepřátele obchodu a za odpadlé poddané krále. O jejich lup měl zájem málokdo a jejich vojenská síla se asijským panovníkům nehodila. V tamních přístavech tak nemohli nalézt útočiště. Přesto se Indický oceán jevil jako velký i dlouhodobý zdroj kořisti. Nezbývalo než najít základnu blízko hlavních obchodních tras do Evropy: Stal se jí Madagaskar a přilehlý ostrov Svaté Marie.

Přitažlivé ostrovy

Nebyli tam Evropané, kteří by proti bukanýrům vystupovali, ani jednotná silná říše, jež by vůči nim zasáhla. Lokální vládci naopak využívali ve vzájemných bojích muže, kteří uměli zacházet s kanony a mohli v daném umění vycvičit domorodce. Piráti se tak zapojili do jejich válek a odměnou za své služby dostávali otroky. Ostrovy je přitahovaly dobrými přístavy, ale i dostatkem hovězího masa a rýže. 

Někteří piráti tam udělali pozoruhodnou kariéru. Mezi nejznámější patřil Abraham Samuel, jenž si sám říkal „král Fort Dauphinu“. Otrokář původem z Martiniku měl štěstí v neštěstí: Jeho loď uvízla v madagaskarské zátoce, nad kterou kdysi Francouzi postavili pevnost, když se v oblasti neúspěšně pokoušeli založit kolonii. Území tak ovládala místní postarší panovnice, jíž Samuel připomínal ztraceného syna. Se čtyřicítkou zkušených hrdlořezů za zády a za použití lichotek byl však záhy prohlášen králem. Opuštěnou pevnost proměnil ve své sídlo a opravil doky, načež je nabídl k využívání jiným pirátům. Do Fort Dauphinu tudíž brzy začali proudit obchodníci i lupiči: Našli tam bezpečné útočiště, zásoby, možnost směnit kontraband či otroky a také naverbovat novou posádku.

Samuel se ovšem neustále dostával do střetů s drobnými okolními královstvími. Při jedné z válečných výprav, už ve špatné fyzické kondici, se pak jeho zdraví zhoršilo a zanedlouho zemřel. S ním přestala existovat i jeho miniaturní říše.

V otevřeném sporu

S rostoucím koloniálním obchodem se zvětšovalo také nebezpečí, že jej budou piráti poškozovat. Obchodníci se přeorientovali na lokální trhy a napětí mezi nimi a bukanýry narůstalo. Ke zlomu došlo roku 1698 v New Yorku: Ztráta čtyř lodí Východoindické společnosti plujících odtud na Madagaskar přiměla obchodnickou komunitu ve městě se pirátům postavit. Lupiči ovšem odpověděli agresí – například John James plenil v roce 1699 pobřeží od Severní Karolíny až po New York.

Roli hrálo také drastické snížení výplat námořníků na konci války o španělské dědictví. Zatímco během zmíněného konfliktu byl mužů nedostatek, na jeho konci se jich ocitlo bez práce na čtyřicet tisíc. Rejdaři proto okleštili mzdy a v případě protestů častěji propouštěli a vyměňovali posádku. Lupičství na moři nabízelo alternativu k hladovění, jenže ne každý se mohl na dráhu piráta vydat. Kapitáni si najednou mohli vybírat, takže upřednostňovali muže bez závazků, ať už k rodinám, či k domovině.

Ohromně tak zesílila nenávist vůči kapitánům coby „šlechtě moře“ a také nevraživost mezi běžnými námořníky ve státních či obchodních službách a těmi, kteří se dali na špatnou stranu. Někdejší poměrně benevolentní nakládání se zajatci přitvrdilo, mučení a popravy patřily k běžné praxi. Právě tehdy se pirátské vlajky změnily v symboly smrti s motivem lebky a zkřížených hnátů.

Pod ochranou královny

Státy vyhlásily pirátům válku. Britské námořnictvo zahájilo štvanici a zčásti uspělo. Na západním pobřeží Afriky byla například zničena loď Royal Fortune, guvernér Nicholson pochytal u břehů Virginie stovku námořních lupičů a 26 z nich nechal pověsit, zatímco podobné kroky u pobřeží Nové Anglie vedly k 57 popravám.

Piráti v úzkých se nečekaně rozhodli hledat ochranu u evropských panovníků. Podařilo se jim získat pozornost anglické královny Anny, která jim nabídla pardon a povolení se usadit – výměnou za postoupení několika lodí a deseti milionů francouzských livrů (zručný řemeslník si tehdy mohl vydělat asi 900 livrů ročně). Nadějná jednání však zhatil tragický osud Williama Kidda. Tento skotský kapitán nepatřil mezi významné piráty a jeho sláva plyne spíš ze senzačních okolností jeho vyšetřování před anglickým parlamentem a následného procesu.

Vznětlivý hrdina 

Kidd náležel k bohatým a váženým občanům New Yorku. V roce 1691 ho rada provincie odměnila 150 librami za služby, které jí prokázal během nepokojů, poté se proslavil v akcích proti Francouzům v Karibiku. Roku 1695 odjel do Londýna, kde chtěl založit obchodní společnost. Jenže hrabě Bellomont, guvernér New Yorku, Massachusettského zálivu a New Hampshiru, měl pro něj jiné plány. Pověřil „důvěryhodného a velmi oblíbeného kapitána“ vedením výpravy proti bukanýrům. Kidd tak získal korzárský patent s nárokem na desetinu kořisti a právo napadat piráty a francouzská plavidla.

V květnu 1696 vyplul z Plymouthu na lodi Adventure Galley a následujícího roku dorazil ke břehům Madagaskaru a k ústí Rudého moře. Na žádné piráty tam však nenarazil a čelil bouřící se posádce, jejíž plat závisel na získané kořisti. Podle svědectví námořníků zabil 30. října 1697 dělostřelce Williama Moora, který na něj naléhal, aby zaútočili na nedalekou nizozemskou loď. Kidd odmítl, protože by šlo o jasné pirátství. Nazval Moora „odporným psem“, ten však údajně vykřikl: „Jestli jsem hnusný pes, pak jsi mě jím udělal ty, přivedl jsi mě k bankrotu.“ Nato ho Kidd udeřil okovaným vědrem, až se napadený muž skácel s rozbitou hlavou a druhého dne zemřel.

Proti svému přesvědčení

Ačkoliv kapitáni pod britským právem směli námořníky trestat tvrdě, vražda se neodpouštěla a bylo jasné, že po návratu čeká Kidda soud. S posádkou jen krok od vzpoury a s nulovým záložním plánem mu tedy nezbylo než se obrátit proti vlastním principům: Místo boje se s piráty spojil a začal přepadávat lodě v Indickém oceánu.

U břehů Madagaskaru se však opět dostal s posádkou do konfliktu, přičemž většina mužů přešla na stranu jeho konkurenta kapitána Culliforda. Kidd poté spálil loď Adventure Galley, údajně děravou a prožranou červy, a se zbytkem svých lidí se vrátil do Nové Anglie. Ještě než dorazil do New Yorku, už věděl, že je stíhaný jako pirát. Část svého pokladu proto zakopal na Gardinerově ostrově a znalost místa úkrytu chtěl nejspíš využít při vyjednávání. Napsal Bellomontovi dopis, v němž se snažil ospravedlnit, a nechal mu doručit i podíl z lupu.

A to byl konec…

Bellomont pak Kidda vylákal do Bostonu pod falešným příslibem milosti a tam ho 6. července 1699 nařídil uvěznit. Posléze kapitána poslali do Anglie, kde před soudem čelil obvinění z pěti doložených případů pirátství a žena dělostřelce Moora ho zažalovala za vraždu manžela. Byl shledán vinným a 23. května 1701 oběšen. Jeho tělo viselo nad Temží v Tilbury Point tři roky, jako varování všem ostatním pirátům.

TIP: Kapitán Henry Every: Kam zmizel jeden z nejhledanějších pirátů světa?

Kiddův případ měl zásadní vliv na plnění dohody s královnou Annou. Piráti z Madagaskaru pojali k Anglii zášť a přerušili s ní veškerá jednání. Ještě několik let pak využívali touhy evropských panovníků po zapojení do euroasijského obchodu. Vyjednávali s tureckým sultánem, francouzským a švédským králem i ruským carem, nikde však neuspěli a pirátská komunita na ostrově u afrických břehů postupně zanikla.