Pátrání po Atlantidě: Podmořské průzkumy přinesly překvapivé objevy

Mohlo by se zdát, že se podmořské bádání podařilo rozvinout až v posledních desetiletích, se zavedením podvodních sonarů, skenerů či robotických potápěčů. O tom, že stavby, města, a možná celé civilizace mizely ve vlnách kvůli zemětřesením, tsunami a dalším živlům, však lidé věděli od nepaměti. Již antický historik Herodotos v 5. století př. n. l. ve svém díle tvrdil, že některé pevniny v průběhu věků vystoupaly nad hladinu a jiné pod ni naopak klesly. Xenofon z Malé Asie zas upozorňoval na otisky vavřínových listů v kamenech nalezených nedaleko břehů Středozemního moře: Považoval je za důkaz, že v místě dřív rostl les a časem byl zaplaven. 

Podmořské Pompeje

Řekové i Římané obývali četné přímořské oblasti a měli povědomí o tom, že některá města doslova „spolklo“ zemětřesení. Jedno z nich – Heliké v Korintském zálivu – bylo možné ještě v klasických dobách pozorovat přímo z hladiny. Pod vodu kleslo zřejmě v roce 373 př. n. l., kdy jej zalila masivní vlna tsunami a vytvořila v místě lagunu. Ještě celá dlouhá staletí přijížděli na místo zvědavci v člunech, aby na vlastní oči spatřili téměř nepoškozené ulice i domy. Potápěči se přitom spouštěli do vln, aby jim jako „suvenýr“ vylovili mořskou houbu či starožitnost. 

Zkázu města vylíčili mnozí historikové v dramatických obrazech – zemi zachvátily mohutné otřesy, načež se Heliké téměř okamžitě sesulo do moře. Všichni obyvatelé prý tehdy zahynuli a selhal i následný pokus dvou tisíc nasazených mužů, kteří měli vylovit jejich těla. Katastrofě údajně předcházelo několik varování: O pár dnů dřív prý město houfně opouštěla zvířata a objevily se i „obří plamenné sloupy“. Sídlo pak na dlouhá staletí upadlo v zapomnění spolu s tím, jak z laguny mizela voda a zanášely jej sedimenty. 

Rozvoj podmořské archeologie ovšem přinesl velké překvapení. V roce 2000 se podařilo starověké město úspěšně lokalizovat a vrstvy jílu a bahna odhalily, že skutečně podlehlo zničujícímu zemětřesení. Překvapivě se tak ale ve 4. století nestalo poprvé – pod zaniklým Heliké totiž badatelé odkryli ještě starší vrstvu osídlení, už z doby okolo roku 2400 př. n. l. Naleziště dnes vědci dál studují. A jak dodal významný řecký archeolog Spyridon Marinatos: „Půjde o celé starobylé město mnohem cennější a zajímavější než Pompeje.“

Tisíciletá konzerva

Zatímco potopení Heliké bylo zdokumentováno velmi dobře, o dalším antickém skvostu nalezeném pod hladinou nevíme téměř nic – jak se původně jmenoval, jak zanikl ani kdo jej založil. K objevu došlo náhodou, když se badatel Nicholas Flemming v roce 1967 potápěl u pobřeží řecké Lakónie na jižním cípu Peloponésu a zhruba v hloubce čtyř metrů spatřil zvláštní pravidelné útvary. O rok později se na místo vypravil znovu, tentokrát již v doprovodu vědců z University of Cambridge. A senzační odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat: Pod mořem se ukrývaly starobylé domy, celé ulice i desítky hrobů. Našla se také řada předmětů vypovídajících o značném stáří, vše dochované prakticky v nepoškozeném stavu. 

Ačkoliv se jednalo o opravdový archeologický trhák, výzkum na sklonku 70. let minulého století narazil na nedostatečné možnosti tehdejší podvodní archeologie, a na dlouhé desítky let tak „zamrzl“. Vědci se do lokality opět vrátili teprve v roce 2009: Tou dobou už bylo možné využít akustický skener, jehož pomocí lze vytvořit trojrozměrnou mapu mořského dna, nebo robotické potápěče, s nimiž se badatelé dostanou i na ta nejméně přístupná místa. 

Chlouba minojské kultury? 

Výsledky výzkumného týmu, který vedl Chryssanthi Frenchman z University of Nottingham, předčily veškerá očekávání. Pod hladinou se ukrývaly ruiny antického města, jež vzniklo okolo roku 3000 př. n. l., a řadí se tudíž mezi nejstarší sídla světa. Pod hladinu kleslo zhruba v roce 1000 př. n. l. a nerušeně tam spočívalo bezmála tři tisíciletí. Víc než pět milénií staré zdivo tedy muselo pamatovat třeba i Homérem popsanou trojskou válku, k níž podle pramenů došlo asi 1 200 let před přelomem letopočtu. Město dostalo nový název Pavlopetri: Jeho původní jméno ani zakladatele neznáme, zrodilo se však v éře minojské civilizace, jež tehdy dominovala Krétě a Egejským ostrovům.

Díky expertům na počítačovou animaci se podařilo vytvořit dokonalou 3D rekonstrukci sídla před tím, než se nad ním zavřela voda. Jak se ukázalo, nešlo o žádnou primitivní vesničku, nýbrž o vyspělé přístavní město s chrámy, zahradami, obytnými domy, hřbitovem a rozvinutým systémem kanalizace. Dnes už nedokážeme s jistotou říct, proč ho nakonec pohltilo moře. Pravděpodobně se však stalo obětí série zemětřesení. Podvodní výzkum každopádně pokračuje, a můžeme se tak těšit na rozplétání tajemného příběhu zapomenutého sídla, stejně jako na nové informace o záhadné minojské kultuře, o níž dosud mnoho nevíme.  

Brána do Egypta 

O tom, že náhle potopená města představují pro podmořské archeology doslova požehnání, svědčí i objev Heraklionu nedaleko egyptských břehů. Jeho význam totiž mnozí badatelé přirovnávají k nalezení dávné Troje. 

Zmíněné přístavní sídlo starověký svět rozhodně znal. Ve svých dílech jej zmiňovala řada slavných historiků včetně Herodota a svého času tam měla najít útočiště i Helena Trojská se svým milencem Paridem. Ruiny se ovšem nikdy nenašly, a badatelé tak postupně usoudili, že šlo o město z říše mýtů. Šokující obrat nastal v roce 2001, kdy do zátoky Abúkir asi 30 km od Alexandrie zavítala francouzská expedice pod vedením archeologa Francka Goddieho. Cíl výpravy byl přitom zpočátku naprosto jiný: Vědci původně v nilské deltě pátrali po zbytcích francouzských válečných lodí z 18. století. 

Plavidla se asi 2,5 km od pobřeží skutečně našla – ovšem o řadu staletí starší. Celkem 64 lodí pohřbených v hustém jílu a písku pocházelo z éry starověkého Egypta. Tím však senzace nekončila. Pod hladinou se totiž ukrývaly i perfektně zachované zbytky dávného města, ohromné sochy a další cenné artefakty. Později se ukázalo, že jde o ztracený Heraklion, v Egyptě lépe známý jako Thonis. Nálezy daly za pravdu Homérovi, jenž sídlo vykreslil coby přístav oplývající bohatstvím. Mimo lodě vyzvedli badatelé rovněž množství předmětů, včetně zlatých mincí a kamenných desek s egyptskými i řeckými nápisy. Snad nejvíc je však uchvátily obří sochy bohů, z nichž největší dosahuje úctyhodné výšky 3,6 m. 

Živé mrtvé město 

Sídlo se zrodilo v 7. století př. n. l. a největší rozkvět zažilo v 6.–4. století. 3D rekonstrukce napovídá, že se rozkládalo na několika ostrůvcích. V centru se tyčil ohromný chrám zasvěcený bohu Amonovi, obklopený sítí průplavů a kanálů. Svého času šlo o nejvýznamnější přístav Středomoří – kontroloval obchod mezi Egyptem a řeckými ostrovy a vybíraly se tam cla a daně. Jeho význam postupně upadal po roce 331 př. n. l., kdy roli nejdůležitějšího přístavního města Egypta převzala Alexandrie. 

V 8. století se pak stal Heraklion obětí nestabilního podloží: Ostrůvky, na nichž vyrostl, se snad vlivem zemětřesení rozdrolily a daly se do pohybu. Popsaný proces se nazývá zkapalnění a i v moderní době má na svědomí poškození řady budov a silnic. Město se tak doslova přes noc ocitlo čtyři metry pod hladinou, postupně se na něj zapomnělo a na znovuobjevení si počkalo bezmála dvanáct století. 

Nezměrný význam nálezu spočívá i v tom, že ačkoliv se přístav zhroutil, jeho obsah se dokonale zakonzervoval. Badatelé se tedy mohou, podobně jako v případě Pompejí, dozvědět mnohé o každodenním životě ve starověkém Egyptě. Téměř všechna významná staroegyptská města byla totiž beze zbytku zničena nebo je překryly nové vrstvy, tudíž většinu informací o tehdejší společnosti čerpáme z pohřebišť. Heraklion tak zůstává svým způsobem živý a představuje podmořskou bránu do dávného Egypta. Informací přicházejících ze zmíněné éry je přitom tolik, že je budou vědci zpracovávat desetiletí. Jak dodává Franck Goddie: „Tady je pro nás práce na dvě stě let.“ 

Sodoma Nového světa 

Na rozdíl od předchozích sídel, v případě přístavu potopeného u jamajských břehů víme velice přesně, kdy a jak k události došlo. Port Royal kdysi nesl přízvisko nejbohatšího, ale také „nejzkaženějšího a nejprokletějšího města na světě“. V anglické državě našli útočiště „privateers“, piráti přepadající se souhlasem panovníka španělské lodě. Královský zákon se tam mísil s pirátskou anarchií a místo proslulo chlípnými večírky, nezřízeným pitím i bezpočtem nevěstinců a hospod. 

Avšak podobně jako starověkou Sodomu čekal i její jamajský protějšek tragický konec: 7. června 1692 zasáhlo „město hříchu“ zemětřesení o síle 7,5 Richterovy škály a masivní otřesy půdy vystřídalo běsnění moře provázené vlnou tsunami. Ta vmžiku potopila dvě třetiny přístavu a s ním dva tisíce obyvatel. Zkáza někdejšího sídla rozkoše pak pokračovala i po přírodním neštěstí. Na zbylém kusu pevniny lidé nestačili pohřbívat mrtvé, ve městě se šířila epidemie a vyžádala si další tři tisíce životů. Z původních obyvatel tak nepřežil téměř nikdo. 

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Podle mnohých šlo o trest boží, ale ve skutečnosti vyvolaly kolaps přírodní zákonitosti: Angličané při rychlé výstavbě bohatnoucího sídla vůbec nerespektovali tamní podmínky a na písčitém povrchu postavili nejen pevnost, ale i dvě stovky zděných domů. Při zemětřesení pak došlo ke zmíněnému zkapalnění půdy – částečky podmáčeného písku se změnily v kal, do nějž se těžké zdivo okamžitě propadlo. Většina z Port Royal tudíž klesla asi 12 m pod hladinu tak rychle, že se budovy ani nestačily rozpadnout. Podmořské ruiny dnes figurují i na seznamu UNESCO a archeologové je krok za krokem odkrývají, spolu s tajemstvím každodenního života karibských pirátů.