Pancíř proti pancíři (3): Nelítostné tankové souboje v roce 1944

Rudá armáda držela v druhé polovině 2. světové války iniciativu, rozhodovala o místech klíčových střetů a obratně využívala součinnost obrněných svazků, dělostřelectva, letectva a částečně motorizované pěchoty. Navíc se těšila mohutné početní převaze v mužích i technice a pracovala také na kvalitativním posunu svých zbraní.

Poučeni krizemi

V případě tankového vojska přicházely k jednotkám ve stále větších počtech střední T-34/85 a těžké IS-2, od léta 1944 byla k dispozici také vylepšená průbojná munice, která již dokázala probít čelní pancíř pantheru na vzdálenost 500 metrů. S nasazením T-34/85 se také smazala dosavadní nevýhoda sovětských čtyřčlenných osádek. Velitel nového pětimístného „téčka“ už nemusel vykonávat další činnost a mohl se plně soustředit na vyhledávání cílů a vydávaní rozkazů. Tankisté Rudé armády navíc postupem času zvyšovali své taktické dovednosti – větší úsilí věnovali průzkumu a daleko častěji využívali výhod terénu.

Je však třeba říci, že na rozdíl od let 1941 a 1942 dostaly tankové svazy v roce 1943 pokyn soustředit se na boj s nepřátelskou pěchotou, zatímco o panzery se mělo postarat dělostřelectvo a protitankové jednotky. Celkově vzato toto rozložení sil Němcům nedávalo příliš šancí na větší úspěch, pokud jim ale podmínky hrály do karet, stále byli schopni protivníkovi při svých protiútocích způsobit vážné potíže a ztráty.

Příkladem může být třeba tankový úder u Debrecínu, který 23. října 1944 zahájila 1. a 23. tanková divize a s podporou pěchoty jej dovedly do úspěšného obklíčení silného sovětského uskupení. Podobně 5. tanková divize (55 obrněnců PzKpfw IV a 70 PzKpfw V) posílená těžkým tankovým oddílem 505 (20 PzKpfw VI) dostala v létě 1944 za úkol zastavit a vytlačit početně daleko silnější obrněné svazky Rudé armády z okolí Borisova.

Boje u Borisova

Zejména díky výkonům tigerů a pantherů Němci během šesti dnů zničili 295 sovětských tanků. Jenže jakkoli by se mohlo zdát, že pro Wehrmacht šlo o vynikající výsledek, není to tak docela pravda. Třetí běloruský front, proti jehož útvarům v těchto bojích 5. tanková divize stála, totiž na začátku své ofenzivy disponoval 1 810 obrněnci a výše popsané ztráty tak pro něj byly snesitelné. Sovětští tankisté se navíc v této fázi války již dokázali z vývoje na frontě poučit a pružně na něj reagovat.

U Borisova proto padl rozkaz vyhýbat se přímým střetům s 5. tankovou divizí a místo toho koncentrovaně zaútočit na obou jejích křídlech, takže Němci nakonec museli i přes dosažené úspěchy vzhledem k riziku obklíčení ustoupit. Na rozdíl od západní fronty ale na východě mnohem lépe fungovalo nasazovaní osamocených tigerů nebo pantherů, případně malých jednotek na úrovni čety.

Ve vhodných pozicích mohly jejich osádky vyčkávat na útoky nepřítele, které zpravidla skýtaly velký počet cílů a díky výkonným kanonům je ničit i na vzdálenost téměř 3 000 metrů. Sovětští tankisté navíc často po vyřazení prvních strojů svých spolubojovníků raději ustupovali, takže se Němci mohli přesunout do nové výhodné pozice. Dost ale záleželo na protivníkovi – například střetný boj s tanky IS-2 měly osádky tigerů zahajovat pouze v síle čety, neboť v případě nasazení jediného vozidla hrozilo téměř jistě jeho zničení.

Sověti v Malinavě

Dobrým příkladem je střet u Malinavy nedaleko Dünaburgu (dnes lotyšský Daugavpils), který ve svých vzpomínkách popisoval Otto Carius, příslušník těžkého tankového oddílu 502. Carius často využíval pro průzkum bojiště rychlý a obratný Kübelwagen a nejinak tomu bylo i 22. července 1944, kdy se německý tankista po zprávách o rychlém sovětském postupu vydal se svým spolubojovníkem Albertem Kerscherem k frontové linii. Nakonec zjistili, že v obci Malinava se shromažďují sovětské tanky, které zaujímají obranná postavení a čekají na příjezd dalších sil.

Carius se rozhodl pro rychlý přepad, v němž měl hrát hlavní roli moment překvapení. Během krátké porady nastínil zbytku roty svůj plán, podle kterého měly vesnici dobýt pouhé dva tigery, neboť na místo vedla jediná sjízdná cesta a nasazení všech osmi strojů by bylo velmi nebezpečné. Zatímco Carius a Kerscher vyrazili plnou rychlostí do Malinavy, zbylých šest strojů pod velením poručíka Nienstedta je zajišťovalo a sloužilo jako záloha (podle pozdějšího hlášení se nicméně výpadu zúčastnil i Niestedt). Cariusův PzKpfw VI s věžovým číslem 217 jel jako první následován „dvěstětřináctkou“ Alberta Kerschera.

Cariusův výpad

Teprve v momentu, kdy vedoucí tank vjížděl do vesnice, začaly se otáčet věže dvou sovětských T-34/85 stojících jako stráž u příjezdové cesty. Kerscher okamžitě zastavil a vyřadil je dříve, než stihly vypálit. Vzápětí se rozpoutal boj na velmi krátkou vzdálenost a dvojice Němců také poprvé narazila na těžký tank IS-2. Útočníci v první chvíli zaváhali, neboť silueta sovětského stroje jim připomínala nový německý Tiger II, pak ale Carius vypálil a vozidlo zachvátily plameny.

Na konci boje, který netrval déle než 20 minut, zůstalo v Malinavě 17 zničených sovětských tanků. Jednalo se o stroje náležící k 41. tankové brigádě (T-34/85) a 48. těžkému tankovému pluku (IS-2). V boji zahynuli také kapitáni Orlovskij a Moroz, oba posmrtně vyznamenaní Hvězdou hrdiny SSSR. Podle sovětských hlášení přišel prvně zmíněný útvar v Malinavě o 10 vozidel a druhý o pět. Srovnání nárokovaných německých vítězství a sovětských ztrát tak v rámci tohoto souboje v zásadě odpovídá.

Zůstává sice otázka, zda všechny zničené rudoarmějské tanky lze připsat rychlému výpadu dvou nebo tří tigerů (sovětská hlášení hovoří také o leteckém útoku a dělostřelecké palbě), nicméně i tak je zřejmé, že jednotlivé německé stroje měly i proti přesile šanci na úspěch. V Malinavě však měl Carius nejspíše i trochu štěstí – 3. prapor 41. tankové brigády, se kterým se tam utkal, byl totiž z velké části tvořen nováčky bez větších frontových zkušeností.

Bez zásadních rozdílů

Celkově vzato lze říci, že jak na západní, tak východní frontě byl tank často vyřazen ještě předtím, než jeho osádka zjistila přítomnost protivníka. Jinými slovy: kdo první spatřil nepřítele a vystřelil, většinou v souboji nejmodernějších tanků vítězil. I tak ale hrála značnou roli kvalita techniky, která proti sobě v daný moment stála: klíčový byl výkon kanonu, síla pancéřování, použitá optika nebo rychlost otáčení věže. Zásadní faktor představovalo také používání léček, důkladné krytí ve vhodných pozicích, důraz na průzkum nebo schopnost správně odhadnout možnosti při vlastním výpadu.

TIP: Smrtící výstřel odnikud: Zničení tanku M26 Pershing německým stíhačem Nashorn

Zkráceně řečeno – taktické schopnosti velitelů na všech úrovních. V této dovednosti dlouho excelovali příslušníci Panzerwaffe, ovšem s přibývajícím časem a rostoucími ztrátami v řadách zkušených osádek se tento rozdíl na západě i východě stíral. Američané kromě toho vhodně takticky využívali svou početní převahu, a tak většinou dokázali eliminovat německou výhodu spočívající v silném čelním pancéřování a výkonnějších kanonech. V neposlední řadě je třeba podotknout, že jak západní Spojenci, tak rudoarmějci se v případě problémů mohli spoléhat na leteckou podporu, zatímco slábnoucí Luftwaffe již podobnou schopnost ve větší míře postrádala.