Pád pirátů pouště: Starověké Nabatejce pohltil nenasytný Řím

Kdo byli Nabatejci? Na zdánlivě prostou otázku můžete dostat rozmanité odpovědi. Záleží, koho byste se zeptali – a také kdy. Někdy po 4. století př. n. l. by se o nich hovořilo jako o žebrácích z pouště. Bylo jich mnoho, to ano, ale šlo převážně o chudé kočovníky. Jinou zemi, než tu pod svýma nohama, nevlastnili. 
O století později byste o nich už neslyšeli jediného slušného slova. Od hranic s nynější Sýrií až po Egypt měli reputaci sprostých zlodějů. Vědělo se o nich tolik, že ze svého pevným prostorem nevymezeného království pořádali nájezdy na své sousedy. Kradli, loupili a vraždili. Běda každému, kdo se k nim jen přiblížil.

Ve 2. století př. n. l. si už zjevně nakradli dost. O nekonečných zástupech jejich stád, které hnali z místa na místo, se vyprávěly legendy. Dokonale se navíc sžili s pouští! I v nehostinných krajích prý budovali hluboké studny a důmyslné cisterny, jejichž umístění samozřejmě tajili. Tak se dokázali pohybovat i přes vyprahlou zem bleskovou rychlostí a přitom jim voda nechyběla.

Piráti i obchodníci

Legend neubývalo. Když do přelomu letopočtu chybělo necelé století, Nabatejcům patřila celá země od Damašku po břehy Rudého moře. Tou dobou jejich karavany převážely pouští zboží z Dálného východu a z Indie. Po čertech výnosný byznys jim dával nebývalé možnosti. Vybudovali skalní město Petra, oživili znovu Palmýru. Z jejich umu přecházel zrak.

Velcí stavitelé, budující města? Ano. Ale také ti nejúpornější a nejkrutější piráti, na které se dalo v Rudém moři narazit. Kromě toho se z importu žádaného zboží přeorientovali na obchod. A brzy byli považováni za nejlepší obchodníky pod sluncem. Samozřejmě i proto, že kontrolovali pěší i lodní trasy, a jakoukoliv konkurenci nemilosrdně likvidovali. Kdokoli potřeboval kadidlo a myrhu, asfalt na balzamování zesnulých, měď, cukr, slonovinu, perly, koření nebo bavlnu, Nabatejci měli na dovoz tohoto tovaru prakticky monopol. A nechyběl jim ani talent k vrcholné diplomacii.

Nenadálý konec

V oblasti přitom působila judská království a také výbojní Římani, kteří už pomalu ovládali zbytek celého známého světa – ale Nabatejci s nimi uměli vycházet. Vyjednávali, platili tribut, uzavírali politicky příznivé sňatky. Občas také hlasitě zachrastili zbraněmi, aby nahnali strach. Představovali sílu, se kterou se vždycky muselo počítat. I když žili v neklidných časech a na neklidném území, uměli si podržet svou nezávislost. Nestali se ničí kolonií.

Ale tohle všechno se v roce 106 změnilo. Nabatejci, jejichž sláva se zdála mít vytrvale vzestupnou trajektorii, to jakoby vzdali. Vypadalo to, jako by se najednou bez boje podvolili římskému císaři Trajánovi. A jejich někdejší království se do map psalo už jen jako provincie Arabia Petraea. Z obávaných pouštních válečníků, zkušených vůdců karavan a protřelých obchodníků se v průběhu několika málo let stali zemědělci. A tím také počal jejich konec. Za dalších sto let už nikdo nedokázal říct, co tihle Nabatejci byli vlastně zač. Z dějin regionu úplně zmizeli, aniž by po sobě zanechali nějakou stopu.

Část se jich nejspíš asimilovala s jinými kmeny a národy, část se navrátila ke kočovnému způsobu života. Jiní asi podlehli výbojným Arabům a beduínům. Společně ale upadli v zapomnění.

Hledání odpovědi

Pro současné badatele tím ale vyvstala pořádná záhada k řešení. Království v historii nikdy nezanikají „jen tak“ – bezdůvodně. Většinou jim někdo – nebo něco – pomůže. Co se tedy stalo s Nabatejci, kteří ještě v prvním století našeho letopočtu vypadali, že jsou vůči zásahům zevnitř i zvenčí imunní? Jako první podezřelý se nabízela přírodní katastrofa. A stopy na místě činu se docela nabízely. Město Petra totiž postihly přinejmenším dvě velká zemětřesení. Obě ale až staletí poté, co hvězda Nabatejců zapadla. V historii nenacházíme ani zmínky o vnitřních rozbrojích, rozvratech kvůli nástupnictví nebo náboženských válkách.

Pozornost badatelů se pochopitelně soustředila na největší sílu v regionu: Římany. Ti přišli s Nabatejci do kontaktu už od roku 63 př. n. l., byť jejich vztahy s pouštním národem provázely komplikace. Zakládaly se sice na respektu, ten ale spíš plynul z toho, že otevřená válka s poměrně silným protivníkem by se Římu nejspíš velmi prodražila.

Války netřeba

Papyrové svitky nalezené v Egyptě potvrzují, že „skoncovat“ s Nabatejci chtěli Římané zhruba každých třicet let. Řešily se různé varianty útoku – postup zároveň ze Sýrie i od Egypta či od přístavu v Gaze. O realizaci takových plánů se ovšem nedochovaly žádné konkrétní informace.

Místo nich se dalo ze záznamů římských obchodníků vyčíst něco jiného. Přibližně ve dvacátém roce před naším letopočtem začali šetřit. Zní to zvláštně, ale to, co bychom nejspíš mohli nazvat účetní uzávěrky, to potvrzují. Římané nenakupovali vzácného zboží méně (spíš naopak), ale výrazně levněji. 
Jak to? Dokázali se totiž vojensky prosadit v Rudém moři. Zatočili tu s piráty, a kadidlo, myrhu a koření už nebrali s přirážkou od prostředníků – tedy nabatejských karavan – ale vozili si je sami. 

Nabatejci tehdy přišli o monopol na dovoz, svůj nejvýznamnější zdroj příjmů. Od té doby už nebohatli, ale chudli.
I když nejspíš hodně chtěli, nemohli jen tak zaútočit na římské lodě v Rudém moři. Vyprovokovalo by to válku, kterou by v dlouhodobém měřítku neustáli. Takže když se v roce 106 podvolili Římanům, už dávno si nestáli jako bohaté a mocné království. Měli za sebou více než století stagnace, kdy přestali vydělávat a jen platili tribut, čímž ruinovali sami sebe.

Tajná mise

V roce 106 se pak Nabatejcům přihodila ještě jedna nepříjemnost. Po třiceti letech na trůně zemřel nabatejský panovník Rabel II. Sotter. Odpověď na otázku, zda měl nějakého nástupce, je přinejmenším sporná. Ale pokud ano, šlo nejspíš o nezletilou osobu. Patrně museli hledat regenta, který by království dočasně spravoval. A přihlásili se – Římané.

Pro badatele byla tahle poslední kapitola nabatejské historie dlouho nečitelná. Jasno do ní vnesl až nedávný „objev“ krajinného archeologa Michaela Fradleyho z oxfordské univerzity. Tak dlouho seděl nad leteckými a satelitními snímky pouští z oblasti Jordánska a Sýrie, až na nich objevil několik pravidelných obdélníkovitých útvarů.

Ukázalo se, že jde o římská vojenská ležení. Ležela hezky odstupňovaná, tři za sebou a zhruba čtyřicet kilometrů od sebe – tedy ve vzdálenosti jednoho dne pěšího pochodu legionářů. Nacházela se přitom v přímé linii s Římem ovládané Sýrie směrem k Dúmat al-Džandál, srdci Nabatejského království. Datace? Velmi blízce odpovídala roku, kdy se Nabatejci rozhodli hodit ručník do ringu.

Jejich tributem a poplatky vyždímané království přišlo o zdroj příjmů, pozbylo svou sílu na moři i na souši. A když zemřel jejich poslední velký král, namířily si to přímo k jejich hlavnímu městu římské legie. K boji nejspíš ani nedošlo, Nabatejci pochopili, že už prohráli. Podvolili se, stali se součástí provincie Arabia Petraea.

Sousedé k pohledání

„V podstatě to potvrzuje, že ono převzetí Nabatejského království a jeho začlenění do římského impéria nebylo tak mírumilovné a poklidné, jak popisovali římští historici,“ komentuje Fradley. Přání na přidružení dosud nezávislého území podpořili silou.

TIP: Aplikace Google Earth odhaluje polohu tří římských vojenských táborů v Jordánsku

Tažení legií klidně mohlo být i tajnou misí, která by se překvapivým útokem projevila až tehdy, pokud by Nabatejci „férovou“ nabídku císaře Trajána odmítli. Za koncem Nabatejského království tak nestála přírodní katastrofa, náboženské nepokoje nebo spory o nástupnictví, ale nenasytné impérium v jeho těsném sousedství…