Pacifikem na gumovém člunu: Záchrana amerického stíhače Edwarda Rickenbackera

Když nacistické Německo zahájilo invazi do Polska, táhlo většině stíhacích es předchozího světového konfliktu na padesát. Přesto mnoho z nich opět obléklo uniformu a vrátilo se do služby. Tak tomu bylo i u nejúspěšnějšího amerického esa Edwarda Rickenbackera. Ten k letectvu narukoval poprvé v roce 1917 a krátce nato odjel do Evropy. Výcvik dokončil v březnu 1918 a stal se příslušníkem 94. stíhací perutě, vyzbrojené stíhačkami Nieuport 28. Na první operační let odstartoval 13. dubna, jenže se ztratil v mlze a byl rád, že se dokázal vrátit na vlastní základnu. Už o 16 dnů později byl ale úspěšnější a sestřelil svého prvního nepřítele. 

Páté vítězství získal 28. května a zařadil se tak do neoficiálního, ale o to prestižnějšího klubu stíhacích es. Koncem června však onemocněl a na frontu se vrátil až v září. To se už jeho jednotka přezbrojila z lehoučkých nieuportů na rychlé a robustní SPADY S.XIII. První vítězství v kokpitu tohoto stroje ohlásil 14. září a rychle přidával další. Koncem měsíce byl také povýšen na kapitána a jmenován velitelem své 94. perutě. 

Rickenbacker platil za odvážného stíhače, ale nikdy zbytečně neriskoval a totéž radil svým mužům. Dne 30. října sestřelil německý pozorovací balon a získal tím 26 vzdušné vítězství. Když se 11. listopadu dozvěděl, že má vstoupit v platnost příměří, naposledy odstartoval: „Stal jsem se divákem největší show, jakou jsem kdy viděl. Hluboko pode mnou ze zákopů vybíhali muži, odhazovali zbraně a své helmy radostně vyhazovali do vzduchu.“ Po návratu do vlasti se dočkal ohromné slávy a později obdržel i nejvyšší americké vyznamenání – Medaili cti. Zároveň se ale musel porozhlédnout, co bude dělat dál.

Za kniplem i za volantem 

Odmítl velmi lukrativní nabídky od výrobců cigaret i filmových producentů, kteří mu slibovali slávu v Hollywoodu. Vrátil se ke své předválečné kariéře automobilového závodníka a podílel se také na vývoji několika vozidel od General Motors. Věnoval se i vývoji vlastního automobilu, začátkem 30. let se ale opět vrátil k letectví. Pracoval jak pro North American, tak pro Douglas. 

Během hospodářské krize se velmi kriticky vyjadřoval k politice Franklina D. Roosevelta a jeho názorům se dostávalo v tisku značné pozornosti. Ze začátku podporoval izolacionistické hnutí, když ale začaly na Londýn padat německé bomby, rychle změnil názor. Během bitvy o Británii napsal: „Gentlemanští Britové snad odolají strašlivému náporu totalitní moci. Pokud vydrží do léta 1941, naše země určitě pomůže a také vstoupí do války.“ 

Dne 26. února 1941 Eddie Rickebacker cestoval jako pasažér v dopravním Douglasu DC-3 Dakota. Ten se ale zřítil nedaleko Atlanty a mnoho cestujících přitom zahynulo nebo utrpělo vážná zranění. Slavný stíhač zůstal s frakturou lebky, několika zlomeninami, levým okem vyraženým z důlku a dalšími zraněními uvězněný v troskách a z proražených nádrží na něj teklo palivo. Záchrany se dočkal až druhý den ráno a v novinách mezitím vyšla informace, že zahynul. V nemocnici strávil několik měsíců a podařilo se zachránit i jeho oko. 

Když se dozvěděl o útoku na Pearl Harbor, okamžitě začal všemi prostředky pomáhat letectvu v náboru nových kadetů. Mimo turné po USA odcestoval i do velké Británie, kde spolupracoval s generálmajorem Carlem Spaatzem při organizaci 8. letecké armády, která se chystala spustit denní bombardovací ofenzivu pomocí čtyřmotorových bombardérů Boeing B-17 Flying Fortress. Tehdy Rickenbacker ještě asi netušil, že se s tímto typem seznámí o poznání lépe.

Úkoly v Tichomoří 

V létě 1942 se vrátil do USA a za pár měsíců se měl coby uznávaný odborník vypravit jako pozorovatel do Pacifiku, aby tam zhodnotil životní a operační podmínky na leteckých základnách. Kromě toho dostal ještě další ožehavý úkol: měl generálu Douglasi MacArthurovi předat Rooseveltův vytýkací dopis, v němž prezident známého vojevůdce káral za jeho veřejné výroky. Roosevelt doufal, že svérázný generál kritiku předanou legendárním esem přijme lépe, takže Rickenbacker odcestoval na Havaj, kde se setkal s dalšími účastníky mise. 

Do Austrálie měl přes Pacifik letět v Boeingu B-17, který pro takový úkol disponoval dostatečným doletem. K dispozici byl ale jen postarší stroj verze D, náležející 394. peruti 5. bombardovací skupiny „Bomber Barons.“ Pilotovat ho měl kapitán William Cherry s poručíkem Jamesem Whittakerem na sedadle druhého pilota. Poručík John De Angelis dostal nezáviděníhodnou práci navigovat přes nekonečnou vodní pláň, rádio obsluhoval štábní seržant James Reynolds a funkci palubního inženýra zastával vojín John Bartek. Jako cestující letěli plukovník Hans Adamson, kapitán Edward Rickenbacker a štábní seržant Alexander Kaczmarczyk, který se vracel ke své jednotce v Austrálii po překonání dlouhé nemoci. 

Vše musí pryč

Start ale nevyšel a bombardéru během zatahování podvozku upadlo jedno kolo (podle jiné verze jen jeho disk). Cherry proto udělal okruh nad letištěm a opět přistál na Hickam Field. Tam všichni přestoupili do jiného B-17D a pilot požádal o zkušební let, aby zkontroloval technický stav stroje, dočkal se však zamítavé odpovědi. Osádka opět vzlétla, tentokrát úspěšně, ve dvě hodiny po půlnoci. První hodiny probíhaly klidně, jenže když se rozednilo, začala na palubě stoupat nervozita. Letci měli naplánováno doplnění paliva na ostrůvku Canton Island, jenže po cestě se značně odchýlili z kursu.

Pilot začal porůznu křižovat a letěl vždy pár minut jedním směrem. Rickenbacker navrhl, že by měli vyhodit vše nepotřebné a odlehčit letoun, to jim ale dalo k dobru jen pár minut letu. Potom s Kaczmarczykovou pomocí naplnil termosky vodou a kávou. Strčili si do kapes čokoládové tyčinky a balíčky cigaret, připravili soupravu s nouzovými dávkami potravin, oblékli si nenafouknuté záchranné vesty a čekali. Whittaker později přemítal: „Nelze popsat, jak silnou vůli musíte mít, abyste posadili letadlo na mořskou hladinu, i když v nádržích zbyl byť jen šálek paliva.“

Přistání na vlnách

Když letadlo zpomalovalo a klesalo, Rickenbacker hlásil klesající výšku: „Padesát stop!... Třicet stop!... Pět stop!... Tři stopy!... Jedna, nula!“ Moře bylo velmi bouřlivé a vlny měřily prý až deset metrů. Cherrymu se ale nějak podařilo posadit B-17 do prostoru mezi jejich hřebeny. Po dosednutí dovnitř rozbitými okénky okamžitě začala proudit voda a všichni proto začali letoun rychle opouštět.

Reynolds byl pořezaný na ruce a obličeji a Adamson si ošklivě narazil záda, nicméně žádné zranění nebylo vážné. Práce se záchrannými čluny ve vysokých vlnách byla velmi obtížná a muži navíc měli problém se do tří záchranných plavidel „naskládat“. Pak si navíc s hrůzou uvědomili, že termosky a příděly potravin ve zmatku nikdo nevzal. Všichni uvažovali, zda riskovat a vrátit se do letounu, nikdo se k tomu ale neměl, ačkoli stroj zůstal na hladině ještě celých šest minut. 

Poté, co udělali inventuru, zjistili, že mají jednu lékárničku, osmnáct světlic s pistolí, dvě ruční pumpy na nafukování člunů, dva skládací kbelíky a tři sady na lepení člunů. Měli také dva nože, dva revolvery, dvě udice a vlasec, kompas, mapu Pacifiku, bibli, deník a tužky. K jídlu ale měli jen čtyři pomeranče.

Rickenbacker navíc vzal dlouhou šňůru, pomocí které svázali čluny k sobě – ve dvou podlouhlých se mačkali vždy tři letci a v jednom kruhovém, přezdívaném kobliha, seděli dva. Když se snesla tma, začali trosečníci vystřelovat světlice. První selhala, druhá hořela jen okamžik a teprve třetí pořádně ozářila oblohu. Nikdo ale neodpověděl. Všem začínalo být jasné, že ve vodě nejspíš zůstanou dlouho. Rickenbacker v příštích dnech pečlivě hlídal a rozděloval pomeranče. Ten poslední byl sice už úplně vyschlý, i tak jej snědli včetně kůry a semínek. Stále častěji také četli z bible. 

Whittaker později popsal nejdůležitější událost osmého dne: „Po modlitebním setkání, když Eddie podřimoval, se na jeho hlavě usadil racek. Všechny vyhladovělé, téměř šílené oči se na něj upřely a beze slova ho prosily, aby jednal opatrně. Eddie bolestně pomalu zvedl ruku. Zdálo se, že se celý Pacifik třásl vzrušením. Neučinil žádný prudký pohyb, pouze sevřel prsty kolem nohou ptáka a stáhl ho z hlavy. Pak mu zakroutil krkem, vytrhal peříčka a rozřezal ho na stejné díly. Racek byl tak vychrtlý, že šlo vlastně jen o kostru potaženou kůží. Ale Eddie věděl, že střeva se dají použít jako návnada, aby chytil více potravy. A skutečně, téměř okamžitě co nahodili šňůru, vytáhli jsme dvě ryby, makrelu a mořského okouna. Každý muž dostal malý rybí steak.“

První mrtvý

Ten stejný den začalo také pršet a všichni se pokoušeli nachytat co nejvíce vody. Během toho se ale Cherryho člun převrhl, což stálo nejen drahocenné minuty a také vylité nádoby s vodou. Na konci dvacetiminutové bouře zachytili asi 2,5 litru. Desátého dne se začal zhoršovat zdravotní Alexe Kaczmarczyka, který se při nouzovém přistání nalokal mořské vody. 

Rickenbacker se o něj staral a v noci jej zahříval. Další dva dny ještě přežil, avšak během následující noci zemřel a ostatní ho ráno s krátkou modlitbou pohřbili do moře. Jeho tělo ale mnoho hodin plulo souběžně s nimi a zmizelo až další noc. Hrůzná podívaná měla na morálku všech velmi špatný vliv. Jeden z mužů se rozhodl své trápení ukončit, a když si myslel, že všichni spí, překulil se do vody. Šplouchnutí ale Rickenbackera probudilo a násilím ho vytáhl opět do člunu. 

Ztraceni uprostřed ničeho

Morálka nicméně s přibývajícím časem stále klesala a další z letců se se začal modlil, aby Bůh ukončil jeho utrpení, Rickenbacker se na něj prý rozkřičel: „Přestaň s tím! Pokud se chceš modlit, modli se, aby pomoc, která přichází, spěchala a dorazila sem. Neobtěžuj Boha tím fňukáním. Odpovídá na modlitby mužů, ale ne na tyhle věci! Jak ses vůbec dostal do armády?“ Po více než čtrnácti dnech se Rickenbacker stal neoficiálním vůdcem skupiny. Její zdravotní stav se ale stále horšil. Všichni měli spáleniny od slunce, vředy ze slané vody, trpěli podvýživou a dehydratací. 

Dvacátý den začal Cherry navrhovat, že by se měli rozdělit. Nakonec to udělal a v jednom člunu zmizel za horizontem. Whittaker a další dva muži se krátce poté vydali jiným směrem. Rickenbacker, Bartek a nemocný Adamson zůstali sami ve třetím plavidle. Večer jednadvacátého dne od havárie doplul Cherry k ostrůvku X poblíž Samoy, kde ho spatřilo hlídkové letadlo amerického námořnictva a navedlo k němu člun, který ho vyzvedl. O den později, 13. listopadu večer spatřil pilot námořního hydroplánu OS2U Kingfisher poručík Eadie záchranný člun s Rickenbackerem a jeho dvěma druhy. Nezaváhal a nasadil na přistání.

Záchrana na poslední chvíli 

Brzy padla tma a do letounu se všichni nevešli. Zatímco Bartek se vtěsnal do kokpitu, Rickenbacker s Adamsonem připoutali svůj člun ke křídlu a takto začali pojíždět po hladině směrem k přivolanému hlídkovému plavidlu. To pak po půlhodině Rickenbackera a Adamsona převzalo a odvezlo do bezpečí. Ten den došlo i k nalezení třetího záchranného člunu a všichni přeživší trosečníci se nakonec sešli v nemocnici ve městě Pago Pago. Po dvou týdnech rekonvalescence Rickenbacker odletěl konečně doručit zprávu generálu MacArthurovi. 

Jen co se Rickenbacker pořádně vzpamatoval, zapojil se opět do válečného dění. Odcestoval do Indie a odtud leteckým mostem přes Himálaj do Číny. Po návratu referoval o obrovském odhodlání tamní armády klást Japoncům odpor, znechutila ho ale zkorumpovanost čínského důstojnického sboru včetně toho leteckého. 

Jeho dalším cílem se stal Sovětský svaz. Po těžkých náletech, které během roku 1943 ničily německý průmysl, začali Němci přesouvat některé výrobní závody na východ. Američané proto uvažovali o umístění několika bombardovacích skupin na území SSSR, aby odtud mohly útočit na cíle na východě třetí říše. V listopadu 1943 proto do země sovětů přicestovala americká vojenská delegace, která měla za úkol zajistit potřebná letiště. 

Američané naivně očekávali stejný přístup, s jakým se setkali ve Velké Británii. Ocitli se však ve zcela jiném světě. Sověti vždy považovali Američany za imperialisty, kteří jen shodou náhod bojují na stejné straně, a měli k nim hlubokou nedůvěru. Do Murmansku se však nakonec přes všechny potíže podařilo dopravit potřebné technické vybavení, které pak po železnici doputovalo na Ukrajinu. Na třech vybraných letištích byly vybudovány dlouhé vzletové dráhy a položeny ocelové rohože, umožňující provoz těžkých čtyřmotorových bombardérů. Koncem května bylo vše hotovo a 2. června 1944 tam přistály první americké letouny. 

Upovídané eso

Rickenbacker se během své mise velmi zajímal o sovětské letectvo a navštívil i továrnu vyrábějící bitevní pancéřované Iljušiny Il-2. Na západě takový letoun neexistoval, a proto se o něj velmi zajímal. Sám si ale nedával příliš pozor na jazyk, a právě od něj se Sověti dozvěděli o pracích na novém čtyřmotorovém Boeingu B-29 Superfortress. Ty brzy začaly drtit japonská města a v srpnu svrhly atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki, čímž druhá světová válka prakticky skončila. 

Rickenbacker se vrátil k civilnímu životu a přijal pozici generálního ředitele letecké společnosti Eastern Air Lines. Roku 1967 vydal svůj životopis a také hodně cestoval. Smrt ho zastihla 23. července 1973, když jej ve Švýcarsku postihl srdeční infarkt. Na jeho počest se roku 1974 vojenské letiště ve městě Lockbourne nedaleko Columbusu přejmenovalo na Rickenbackerovu leteckou základnu.