Ostrůvek svobody: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (2)
Povstalci postupně ovládli území o velikosti přes 20 tisíc čtverečních kilometrů s téměř 1,7 milionu obyvatel. Přestože se pod náporem okupačních sil velmi rychle zmenšovalo, ustanovil se tu nejen nový politický systém, ale fungoval i každodenní hospodářský a společenský život
Organizátoři povstání ještě před jeho začátkem přesunuli na střední Slovensko také větší zásoby nafty, benzinu, olejů a pneumatik. Hlavním dodavatelem pohonných hmot se měla podle plánu stát Státní rafinerie v Dubové, tu však značně poškodil nálet spojeneckého letectva z 20. srpna 1944. Ve spolupráci s vedením Baťových závodů v Baťovanech bylo získáno i 20 000 párů vojenské obuvi. Železárny v Podbrezové spolu s železničními opravnami ve Zvolenu zajišťovaly povstalcům dostatečné zázemí v oblasti železárenství a strojírenství. Stejně tak byla hned v několika závodech podchycena zbrojní výroba. Nejdůležitější faktor však představovalo zásobování potravinami, které byly rovněž ještě před vypuknutím akce přesouvány do budoucí povstalecké oblasti.
Předchozí část: Jak se žilo lidem během během Slovenského národního povstání (1)
Díky zákazu zvyšování cen, jakož i dalším nařízením se podle zdrojů SNR úspěšně dařilo zásobovat osvobozené území základními potravinami. Těch „luxusnějších“, pro život ne zcela nezbytných, byl logicky nedostatek. Odrazilo se to například i v zákazu prodeje piva pro civilní spotřebu ze dne 10. října 1944. Protože frontové boje tehdy vrcholily a bojovníci potřebovali odbourat stres, bylo možné vydat pivo „jen jednotkám čs. armády a partyzánů na jejich písemný rozkaz, nebo i bez písemného rozkazu, pokud tyto jednotky se nacházejí v poli“.
Povstalecké umění
Během SNP se na osvobozeném území rozvíjel také kulturní a umělecký život. Jeho nositeli byli především známí slovenští novináři, spisovatelé, rozhlasoví pracovníci, divadelníci, filmaři, výtvarníci či hudebníci, jakož i zástupci školních, kulturních či náboženských institucí. Mimořádnou roli na poli informací a kultury sehrál povstalecký periodický tisk. Na povstaleckém území vycházelo kolem třiceti novin a časopisů. Informace čerpaly především od Zpravodajské agentury Slovenska, jakési tiskové kanceláře SNR. Nejznámější periodika přestavovala Pravda, Čas, Hlas lidu či vojenské Bojovník a Útok.
Velmi důležitý prvek na povstalecké straně představovala existence banskobystrického Svobodného slovenského vysílače. Už od konce srpna 1944 se jednalo o jeden z hlavních komunikačních prostředků působících na povstaleckém území. Pravidelně vysílal nejrůznější relace a zveřejňovaly se tu politické dokumenty, avšak největší zájem byl o zpravodajství z bojišť. Není proto divu, že vysílač nemohl uniknout pozornosti německé Luftwaffe. Ta sice zničila jeho budovu i studio, přesto ve své činnosti pokračoval až do porážky povstání.
Z iniciativy herce a režiséra Andreje Bagara vzniklo 12. září 1944 v Banské Bystrici putovní Frontové divadlo. Mělo svou hereckou, hudební, taneční složku a dokonce i iluzionistu. Za více než měsíc své existence uskutečnilo zhruba padesát představení, někdy i dvě až tři denně, a to ve více slovenských městech a obcích. Povstalci měli také svůj vlastní filmový štáb, ve kterém působil i oblíbený herec Paľo Bielik. Přestože se štábu podařilo natočit množství autentického materiálu, kvůli špatnému uskladnění podlehl špatným povětrnostním podmínkám a zachovalo se jen minimum.
TIP: Vypálený slovenský Telgárt: Oslavované vítězství bylo ve skutečnosti fiasko
Nejvíce kulturně-společenských aktivit se odehrávalo v centru povstání – v Banské Bystrici, a to především v Národním domě, který se stal hlavním stánkem povstalecké kultury. Pořádaly se v něm koncerty, ale i různé přednášky. Civilní obyvatelstvo projevilo zájem i o kinematografii, a tak poprvé mohli diváci na Slovensku vidět několik sovětských filmů. Jejich promítání znamenalo pro povstání i finanční podporu – výtěžek ze vstupného byl použit na podporu bojujících povstalců a jejich rodin.
