Ostřelování Cherbourgu v roce 1944 (2): Ocelové lodě proti betonovým pevnostem

Pozemní útok na město Cherbourg zahájili američtí vojáci VII. sboru 19. června a zpočátku se setkávali jen s mírným odporem. Během dvou dní postoupili o celých 16 km a generálmajor Joseph Collins se domníval, že námořní ostřelování nebude třeba. Svůj názor změnil 21. června, kdy se americký postup zastavil na silné obranné linii polního opevnění 12 km jižně od Cherbourgu. Generálmajor proto požádal Deya, aby jeho lodě zahájily palbu 24. června.

Předchozí část: Ocelové lodě proti betonovým pevnostem: Ostřelování Cherbourgu 1944 (1)

Této žádosti ale Deyo nemohl vyhovět – silná bouře celý jeho operační svaz rozprášila a zahnala do přístavů mezi Plymouthem a Portsmouthem. Kontradmirál urychleně vydal rozkaz k opětovnému shromáždění flotily u ostrova Portland, dříve než 25. června ale zahájení ostřelování nepřipadalo v úvahu. Čtyřiadvacátého nastal další zlom, když Američané dosáhli průlomu a do konce dne se přiblížili na méně než tři kilometry od okraje města. V této situaci by ostřelování předem vybraných cílů mohlo ohrozit vlastní jednotky. Collins proto Deya instruoval, aby 25. června nezahajoval palbu dříve než ve 12.00, a i poté se soustředil pouze na cíle označené návodčími přidělenými k pěším jednotkám, případně pozorovacími letouny.

Velkorážní přestřelka

Ráno 25. června se Deyovy lodě ve dvou řadách přiblížily na méně než 20 km k Cherbourgu a směřovaly ke svým pozicím. Před 10. hodinou se obě formace ocitly na dohled pobřeží, až do 12.00 ale nezaznamenaly žádný odpor Němců, ani jim nebyla doručena žádná žádost o palebnou podporu. Podezřelé ticho protrhla až ve 12.15 salva tří 155mm granátů, kterou na vzdálenost 13 km vypálila německá baterie čtyř děl u vesnice Querqueville tři kilometry západně od Cherbourgu.

Deyo zareagoval vydáním rozkazu křižníku Glasgow k zahájení palby a britská loď následně začala zasypávat cíl z děl ráže 152 mm. Střelba mířená na zranitelné a pomalu plující minolovky ale neustávala, a když byla každá minolovka Deyovy skupiny minimálně jednou orámována, Deyo se rozhodl stáhnout je z dostřelu. Následující půlhodinu si německá baterie vyměňovala salvy nejen s Glasgowem, ale i s Enterprise.

Úspěchy obou stran

Obě lodě dle instrukcí pozorovacího letounu z Glasgow vypálily více než tři sta granátů, po čemž pilot hlásil, že německá děla jsou vyřazena z boje. Ještě předtím se ale německým dělostřelcům podařilo dvakrát zasáhnout Glasgow: první granát explodoval v pravém hangáru a druhý zasáhl nástavbu na zádi. Ani jeden zásah si ale nevyžádal ztráty na životech a loď zůstala plně bojeschopná.

Nezahálela ani Deyova vlajková loď Tuscaloosa, která ve 12.36 zahájila palbu na baterii dva kilometry západně od Querqueville a ve 13.15 jedním z 203mm granátů docílila přímého zásahu kasematy, což baterii vyřadilo z boje.

Nezdolné baterie

Po prvotním devadesátiminutovém bombardování Cherbourgu spojeneckými válečnými loděmi stále zbývalo několik aktivních německých baterií. Deyo proto Collinsovi odeslal dotaz, zda je potřeba limit prodloužit. Ten odpověděl kladně s tím, že by uvítal pokračování ostřelování až do 15.00. V tu samou chvíli se opět probrala k životu baterie u Querqueville a několika salvami orámovala torpédoborec Murphy.

Tuscaloosa v odpověď vypálila 17 ran a docílila minimálně jednoho přímého zásahu, po kterém z jedné z kasemat vyšlehly plameny. Obsluha posledního děla se ale odmítala vzdát a neustávala v palbě ani poté, co se na jejich kasematu postupně soustředila pozornost bitevní lodě, čtyř křižníků a několika torpédoborců. To samé se opakovalo i v případě baterie 170mm děl u Gruchy, kterou nedokázalo vyřadit ani 57 střel z Glasgow doplněných 36 granáty z torpédoborce Rodman.

Větší štěstí měli jen střelci z Quincy, kterým se podařilo několika přesnými zásahy zničit pevnůstku Fort des Flamand na východním okraji cherbourgského vlnolamu. To už ale odbila 15. hodina a Deyo začal své lodě stahovat. Kromě křižníku Glasgow utrpěla přímé zásahy jen Nevada, které během ostřelování baterií západně od Cherbourgu dvojice granátů proletěla nástavbou. Poslední slovo za Battle Group 1 měla Deyova vlajková loď. Po půlhodinovém ostřelování na vzdálenost 23 km se Tuscaloose podařilo přímým zásahem zničit pevnůstku u vstupu do přístavu. 

Duel s Hamburgem

Zatímco Battle Group 1 sváděla duely s německými bateriemi ležícími západně od přístavu, hlavním cílem Bryantovy skupiny se stala baterie Hamburg. Bitevní lodě Arkansas a Texas, obě spuštěné na vodu už před první světovou válkou, měly kvůli archaickým systémům řízení palby dostřel pouze 18 km a Hamburg je tak mohla beztrestně ostřelovat na dlouhou vzdálenost. Původně měla největší německou baterii zničit Nevada a staré bitevní lodě jen měly se svým doprovodem proplout okolo a připojit se ke zbytku svazu.

Dělostřelci Nevady však měli plné ruce práce s bateriemi okolo Cherbourgu a Bryantovy bitevní lodě se tak musely Hamburgu postavit přímo. Jako první vypálila Arkansas; Texas nedokázala navázat spojení s návodčím a její děla proto zatím mlčela. Baterie zpočátku neopětovala palbu, o deset minut později ale začaly okolo Bryantových lodí dopadat první 240mm granáty. Na americké straně se ke střelbě přidaly jak torpédoborce, tak i Texas, která konečně zaměřila cíl.

Jeden zásah za druhým

Ačkoliv Hamburg zasypávaly desítky granátů ráží 127 a 356 mm, němečtí střelci chránění odolnou kasematou a pancéřovými štíty vytrvale pálili jednu salvu za druhou a cílili primárně na nepancéřované torpédoborce. Barton a Laffey utrpěly každý jeden přímý zásah, německým střelám se ale naštěstí neaktivovaly roznětky a nenapáchaly tak větší škody.

Torpédoborec O’Brien měl méně štěstí – jeden z granátů výbuchem zabil 13 námořníků. Jen krátce poté si nezdolná německá baterie připsala další zásah, když projektil zasáhl mohutně pancéřovanou kormidelnu Texasu. Pancíř odolal, exploze ale odtrhla podlahu navigačního můstku hned nad místem zásahu a usmrtila kormidelníka Normana Christensena. Ten se stal jediným padlým členem posádky za celou službu lodi.

Po dvou hodinách neustávající palby pozorovatelé hlásili, že z baterie Hamburg zbyla jen hromada suti, její děla však stále střílela. Když se pak v 15.01 začaly Bryantovy lodě na Deyův rozkaz stahovat, tři ze čtyř děl Hamburgu byla stále plně bojeschopná, a to i přesto, že na ni dopadlo více než osm stovek projektilů ráží 127, 305 a 356 mm. Ani Němci však nemohli slavit úspěch – žádnou americkou loď se nepodařilo potopit či aspoň vážněji poškodit. 

Konec přestřelky

Jen den po ostřelování se vojákům americké 9. a 79. pěší divize podařilo probít se do ulic města a po třech dnech pouličních bojů Američané rozdělili obránce do několika malých kapes. Dne 29. června pak von Schlieben kapituloval. Spojenecké lodě sice nedokázaly všechny německé baterie umlčet, jejich obsluhy ale natolik zaměstnaly, že ty nemohly své zbraně obrátit do vnitrozemí proti Collinsovým mužům.

TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

Drtivou palebnou sílu amerických lodí si uvědomovali i Němci, jejichž vojenské časopisy v následujících týdnech nabádaly velitele pozemních jednotek, aby spojenecké válečné lodě nepodceňovali – už dělové čluny podle nich dosahovaly palebné síly ekvivalentní baterii houfnic, zatímco bitevní lodě několika baterií těžkého dělostřelectva – to vše se schopností přesouvat se dle potřeby a dosahovat vysoké přesnosti střelby.