Osobnosti mezi zvířaty: Kdo jsou největší kliďasové a největší zuřivci zvířecí říše?

Příslušníci jednoho a téhož živočišného druhu reagují ve stejných situacích odlišně. To samozřejmě platí v prvé řadě o lidech, ale i u zvířat se projevuje cosi jako osobnost. Názorný příklad najdeme u amerických mloků axolotlů Barbourových (Ambystoma barbouri), kteří žijí v řekách spolu s dravými rybami. Jakmile larvy axolotla ucítí chemické látky vylučované do vody dravcem, prchají do úkrytů pod kameny na dně řeky nebo na mělčinu, kam za nimi velká ryba nemůže. Pach ale nemá na všechny larvy stejný účinek. Některé se schovají na dlouhou dobu, ale některé jen na chvilku a brzy se už zase krmí planktonem… 

Dvě možnosti jak umřít

Mohlo by se zdát, že evoluce s odvážnějšími larvami mloků rychle zatočí a většina z nich skončí v čelistech rybího dravce. Jenže axolotlí nebojsové přežívají a prosperují společně s ustrašenějšími příslušníky svého druhu. A důvod?

Ambystoma barbouri (foto: Flickr, Todd Pierson, CC BY-NC-SA 2.0)

Larvy dýchají žábrami a na rozdíl od dospělých axolotlů dýchajících plícemi jsou odkázány výhradně na vodní prostředí. Až do proměny v dospělce to musí trvale nějak vydržet ve vodě. Dravé ryby přitom nepředstavují jediné riziko. Potoky mohou během horkého léta vyschnout. Larvy axolotlů tak manévrují mezi Scyllou sucha a zubatou Charybdou rybích dravců. Když se budou dlouho skrývat, sníží riziko napadení dravou rybou, ale stihnou sežrat méně potravy, pomalu porostou a riskují, že je zabije nástup sucha. Když se nebudou dravých ryb tolik bát, budou se krmit delší dobu, porostou rychle a mají šanci suchům uniknout. Pokud je ovšem dřív nesežere dravá ryba. 

Bezrizikovou životní strategii pro tuhle situaci příroda larvám axolotla Barbourova nenabízí a přírodní výběr proto nesklouzne ani k preferenci nebojsů, ani k upřednostnění ustrašenců. Jako nejživotaschopnější se ukazují populace axolotlů, kde jsou zastoupeny oba typy mločích „osobností“. 

Od „beránků“ po „sršně“

Hmyzí státy představované koloniemi termitů, včel nebo mravenců se chovají jako jeden velký superorganismus. Jedinec tu prakticky nic neznamená, protože nedokáže přežít. Životaschopné je pouze společenství, v němž plní své role jednotlivé kasty. Může mít takový superorganismus také svou povahu? Mohou se v rámci druhu vyskytovat kolonie s různou náturou? A jak se to projeví na jejich prosperitě a na prosperitě jejich živočišného druhu? 

Odpovědi na tyto otázky hledal tým pod vedením entomologa Stephena Pratta z Arizona State University v pralesích Panamy. Zaměřili se na mravence druhu Azteca constructor žijící na stromech z rodu cekropie (Cecropia), které patří do příbuzenstva našich kopřiv. Jde o vzájemně výhodné soužití, protože cekropie nabízejí mravencům „podnájem“ a ti stromům „platí činži“ tím, že je chrání před býložravými škůdci a odstraňují z nich parazitické popínavé rostliny. 

Stephen Pratt a jeho kolegové zjistili, že jednotlivé mravenčí kolonie se vzájemně liší hned v několika typech chování. S různou zuřivostí útočí na vetřelce, rozličnou měrou je popudí poškození listů hostitelské rostliny. Kolonie se také liší v intenzitě, s jakou její členové vyrážejí na strážní patroly a na průzkumné výpravy do okolí hnízda.

Když vědci „oznámkovali“ jednotlivé kolonie mravenců v každé disciplíně, mohli podle výsledného skóre sestavit žebříček, na kterém figurovala mraveniště od těch nejagresivnějších až po ta nejmírumilovnější. Míra agresivity přitom nezávisela na velikosti kolonie, ani na jejím stáří. Vědci tak dokázali, že i ve zcela přirozených podmínkách se vyskytují hmyzí společenstva s různou vrozenou náturou.

Svůj k svému?

Zajímavé je, že cekropie hostící agresivnější mravence byly ve výrazně lepším stavu. Měly například mnohem méně poškozených listů než stromy obývané hodnými mravenčími koloniemi. Osobnost kolonie tedy není důležitá jen pro samotné mravence, ale i pro jejich rostlinného partnera. 

Všechny taje soužití cekropií s mraveništi různých nátur vědci zatím neznají. Není například jasné, proč nejsou všechny kolonie stejně agresivní. Jakou výhodu získávají „hodné“ kolonie? A proč cekropie neupřednostňují agresivní kolonie před hodnými? 

Nelze vyloučit, že odolnější cekropie k sobě lákají agresivnější mravence nebo své hmyzí podnájemníky k vyšší agresivitě dokonce aktivně ponoukají. Možná jsme tu svědky jakýchsi paktů mezi vysoce odolnými cekropiemi a agresivními mravenci na jedné straně a méně odolnými stromy a „hodnými“ mravenci na straně druhé.

Kříženci s pověstí zabijáků

Za příkladem „nátury“ hmyzích států ovšem nemusíme cestovat až do daleké Panamy. Každý včelař vám potvrdí, že mezi chovanými včelstvy existují výrazné rozdíly v agresivitě. Některé včely jsou „hodné“ a na vetřelce nijak razantně neútočí. Jiná včelstva jsou však o poznání vznětlivější. Extrémní příklad „zlých“ včel představují tzv. afrikanizované včely vzniklé v 50. letech minulého století v Brazílii zkřížením poddruhu včely medonosné středoafrické (Apis mellifera scutellata) s evropskými poddruhy včely medonosné italské (Apis mellifera ligustica) a včely medonosné pyrenejské (Apis mellifera iberiensis).

Kříženci vynikají vysokou agresivitou, ale nesou si také celou řadu pozitivních vlastností. Jsou odolnější vůči chorobám a cizopasníkům, lépe vzdorují podmínkám tropů a dávají vyšší výnosy medu. Jejich chov je ale ze zcela pochopitelných důvodů obtížný. Afrikanizované včely se rády rojí a zatoulané roje napadají zvířata i lidi. Byla už zaznamenána řada případů, kdy lidé po napadení rojem afrikanizovaných včel zemřeli.

Zkrocení agresivních včel 

Skutečně zajímavé je, že nedávno se na karibském ostrově Portoriko objevily „hodné“ afrikanizované včely, které se zbavily své hlavní nectnosti a přitom si zachovaly všechny zmiňované klady. Jak je možné, že ztratily agresivní náturu? 

TIP: Raději se jim vyhněte obloukem: 5 nejagresivnějších zástupců zvířecí říše

Portoriko, kam byly afrikanizované včely nechtěně zavlečeny s nákladem některé nákladní lodi v polovině 90. let minulého století, je bezkonkurenčně nejhustěji obydlená země, do níž se tito včelí zuřivci kdy dostali a lidé tu od začátku hubili včelstva, s kterými byly problémy. Zároveň na Portoriku nežijí nepřátelé včel (medvědi, sršni apod.), před kterými se musí včelstva chránit. Ztráta agresivity tak včely nevystavila zvýšeným rizikům, naopak dovolila jim přežít. Během nejvýše deseti let tak Portoričané nechtěně vyšlechtili „hodné“ afrikanizované včely. Nabídli tím další ukázku důležitosti nátur ve světě zvířat.